Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co je a k čemu je politické divadlo?

    Osou předvánočního čísla Divadelních novin je politické divadlo – skončil Pražský divadelní festival německého jazyka plný politických představení, o politickém divadle se v jeho průběhu vedla diskuse (podstatné pasáže z ní najdete na stranách 10 a 11) a doznívají také polemiky o uvedení hry Pavla Kohouta Vítězný únor v hradeckém Klicperově divadle. Rozpoutalo je Slovo Marie Reslové v DN č. 19, v tomto čísle na ni reagují ve stejném formátu Pavel Kohout a na straně 15 Richard Erml, a na něho ještě Vladimír Hulec.

    Marie Reslová na své kritiky znovu reagovat nechce. Je mi to sympatické, nejde o to někoho porazit v diskusi, ale přispět do rozpravy svým názorem. A ten její považuji za relevantní. Navíc mi tato debata přijde příliš úzká, kabinetní a tak trochu, s odpuštěním, česká – vždyť nebýt osobních nesrovnalostí, které nechme stranou, jde mezi těmi třemi (Hulec jen věci uvádí na pravou míru) pouze o to, jestli je Kohoutův způsob psaní, zakotvený někde v druhé polovině minulého století, účinný i dnes. Odpověď mohou dát pouze adresáti díla, dozvíme se ji možná po dalších padesáti letech. Proč kvůli tomu odsuzovat dramatické pokusy, podle mého přinejmenším originální, současných třicátníků a čtyřicátníků, jak činí Richard Erml? Copak v důsledku nejde všem o totéž – varovat společnost, aby se znovu nevydala na cestu, která skončila celosvětovou katastrofou? Proč tak podstatné problémy převádět do jízlivé osobní roviny?

    To chápu jako české, malé, přízemní. V tradici zapšklých navztekaných Šaldů a Machoninů, z nichž ten první nám alespoň zanechal některé moudré postřehy. Jsme součástí Evropy, která o tomtéž uvažuje z podstatně vyššího nadhledu, jak doložila diskuse českých a německých divadelníků v Goethe-Institutu, samozřejmě zcela prosta osobní roviny.

    Jenže co se vlastně označuje termínem politické divadlo? Podle čeho ho poznáme? Má prý jít proti většinovému názoru, má na základě dokumentů objasňovat historické analogie a tím varovat před opakováním starých chyb, má být nepohodlné, obtížné. Jestliže politikou označujeme prosazování zájmů a idejí ve společnosti, politické divadlo musí logicky být jedním ze způsobů politického boje. Jenže říkat to se v dnešní hyperkorektnosti nesluší. Němečtí divadelníci se naopak snaží německou, už také ostře rozdělenou společnost spojit všeobjímajícím gestem. Typické mesiášství. Divadelníci z Karlsruhe vědí, že mezi jejich diváky (abonenty) je možná značné procento voličů krajní pravice, na otázku, čí zájmy tedy hodlají prosazovat, však odpověděli, že hrají pro všechny. Vysvětlí všem, co je dobro a bude dobře… V debatě však zazněly i pochybnosti, jestli takové politické divadlo nepřesvědčuje jen přesvědčené, jestli nežije v bublině. Případné mi přišly snahy proměnit divadlo v místo slušných věcných debat. A vůbec nejpřípadnější postoj Maxim Gorki Theateru, který angažuje coby herce imigranty a s humorem se dívá na to, jak se zapojují či nezapojují do života v Berlíně. Není divu, že je momentálně v centru pozornosti, přivedlo ho to totiž i k nosné jevištní poetice. A také v diskusi zaznělo, že zatím ještě lze své názory svobodně hlásat. Zatím ještě…


    Komentáře k článku: Co je a k čemu je politické divadlo?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,