Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dny otevřených dveří a začátků (No. 3)

    Svátek pouličního divadla mezinárodní festival Za dveřmi má za sebou druhý den, který přinesl dva základní poznatky: jednak že opravdu dobře udělaný humor je tím nejvděčnějším zážitkem pro diváka chtivého uličního umění, a jednak že i zvukařina může být divadlo, i když poněkud otravné. Kromě toho se autor těchto řádků vydal také na Nultý bod do Celetné, takže došlo k zajímavému protnutí ztřeštěné širé ulice a zádumčivého přítmí divadla.

    za dveřmiZačátek byl ovšem už tradiční – ve čtyři dole na Můstku. Jen publikum se lehce proměnilo – asi se nějak provalilo, že se začne nenáročným kusem, který akceptuje i mladší diváctvo, takže půlkruhová hranice hlediště a jeviště (pokud lze vymezený kus Václavského náměstí takhle vůbec nazvat) patřila více méně jenom dětem. Ten kus se nazývá Jungle Joke, je to jeden z nejnovějších projektů legendárních Teatr Novogo Fronta a pokud mě paměť neklame, tak i první v podstatě dětské. Režie se ujal Jakub Folvarčný, který má s dětským divákem, a především dětskou duší nemálo zkušeností (viz např. Cirkus Prdítko v Alfredu ve dvoře).

    Jungle Joke ovšem není obyčejná inscnace pro děti. Čerpá z tradice narativů neomezené imaginace, jakou je např. Alenka v říši divů, z vianovského nonsensového světa, z grotesky… tam, kde však literatura nachází své meze, tam Jakub Folvarčný v divadle vidí možnosti. Na scéně je celkem všeho všudy asi pět rekvizit, na konci však máte pocit, že tam musela být nejmíň tuna všeho možného náčiní, pomůcek, doplňků a dalších synonym. Úžasná komická dvojice Irina Andreeva – Matěj Kohout, kráčející ve stopách Laurela a Hardyho, Voskovce a Wericha a dalších, dokázali Folvarčného svět bez hranic převést do srozumitelné, a hlavně navýsost vtipné podoby a právem mu patřil neutuchající potlesk.

    praseci cirkus

    Prasečí cirkus – neutuchající studnice humoru FOTO ARCHIV SOUBORU

    Za TNF následovalo představení, na něž jsem se těšil obzvláště, jak už jsem byl napsal v předchozím díle tohoto festivalového seriálu. Na pondělním zahajovacím průvodu se předvedli mimo jiné Bratři v tricku netradičně nežonglérsky, zato však ryze divadelně. Jejich představení vybočovalo z úzu průvodů, v nichž se všichni „prostě jen ukazují“, a stálo za to je skutečně sledovat. V úterý pak byl v plánu jejich Prasečí cirkus.

    Do míst, kde se jen pár minut před tím proháněly opice a zebry z džungle TNF přijelo na valníku ohromné růžové prase vedené Adamem Jarchovským a Václavem Jelínkem, tedy Bratry v tricku. V růžových zvonáčích, bílých košilích a nepostradatelných knírcích a s drsným gestem metalových fanoušků začali z bezpečnostních kuželů vymezovat cestu od prasete ke stolku, na nějž vzápětí s patřičnou pompou položili malou plyšovou prasečí hlavičku. A pak už se žonglovalo s kužely, s prasátky s křidélky, bez hnutí brvou se tančilo s prasátkovou hlavou za zvuků srdceryvné My Heart Will Go On, ústřední písně Titaniku… zkrátka show se vším všudy. Na rovinu, žonglérství beru, ale nějak aktivně ho nevyhledávám; s mnohem zajímavější přehlídkou toho, co člověk fyzicky dokáže, se setkávám pravidelně v nejrůznějších čekárnách, frontách a diskusích s úředníky. Od obyčejného žonglérství však Bratry v tricku dělí zásadní věc, a tou je neutuchající studnice humoru, dost často sebeironická, což je v tomto oboru „polobohů“ věc nevídaná. O to však zábavnější.

    Následovat měl Předválečný kabaret 21. století souboru Vlkabaret. Projekt, který v podstatě stojí na hudbě, na autorských písních vycházejících z tradice uměleckých kabaretů. Začít se mělo v šest, začalo se však až ve tři čtvrtě na sedm, do té doby totiž „hráli“ zvukaři. Nazvučit dva akordeony, kytaru, piano a pár hlasů je totiž tak náročné, že to zabralo celou třičtvrtě hodinu, a protože můj nabitý plán nepočítal s takovými prodlevami, viděl jsem z kabaretu jen úvodní song a kostýmy, o čemž se ani při nejlepší vůli nedá nic říct. Ovšem na „Zvukaře“ nechoďte, je to trochu marný boj s technikou, v hlavních rolích kabely, odposlechy a malý člověk, který tomu všemu prostě nerozumí. Nakonec ale vždycky přijde náhoda a vše je najednou slyšet. Jen by to představení nemuselo být tak dlouhé.

    FOTO ARCHIV SOUBORU

    Uter Que – má tento boj vítěze? FOTO ARCHIV SOUBORU

    Cíl mého putování festivalovou Prahou byl v Celetné na sólovém projektu zakladatele skupiny Tantehorse Radima Vizváryho Uter Que. Velký zvrat po skopičinách na Můstku. Představení, které přilákalo i resty dohánějícího programového ředitele divadla Alfred ve dvoře Ewana McLarena, se podle anotace mělo zabývat procesem lidského vzpomínání, zkušeností, které už patří někomu jinému než mně, někomu druhému ve mně. Uter Que, jeden i druhý. Radim Vizváry nejprve nechá promlouvat hlas, který ho hypnotickým počítáním do deseti přivádí k setkání s oním druhým a pak už přichází jen zápas o vlastní identitu. Skrečování hudebního doprovodu přerušuje plynulý proud tance, přímo ovlivňuje Vizváryho pohyb a je jen otázkou času, kdy dojde k vrcholu, k nějaké bezpodmínečné reakci, k zhroucení… Když si performer přiloží ručník na obličej a začne se polévat vodou a topit se, je jasné, že ten moment nastal. Pak už přichází jen křečovité svíjení se na podlaze, z něhož musí vést jediná cesta ven, zpět do aktuální zkušenosti. Těžko říct, kdo zvítězil a má-li vůbec boj s tím druhým nějakého vítěze, ale setkání se svou minulostí bojem rozhodně je, což Vizváryho intenzivní pohybová deklamace jen potvrdila a člověku se z ní neodchází lehce.

    Ještě ke scéně – kromě lahví a ručníku jsou tu na sobě položené tři zrnící televize, na nichž v průběhu představení cosi běží. Ze začátku to vypadá efektně, ale po chvíli je člověk, nebo aspoň já, natolik stržen tím, co se odehrává vedle televizí, že na ně dokonale zapomene. Účel mi tak unikl, ale jistě byl velmi komplikovaný, sofistikovaný, alegorický a významný, jak už to u scénografií pohybových divadel bývá.

    Tak ve středu na Vandě Hybnerové a Lucii Kašiarové…

    Ostatní díly festivalových zpravodajství:

    Dny otevřených dveří a začátků (No. 8)

    Dny otevřených dveří a začátků (No. 7)

    Dny otevřených dveří a začátků (No. 6)

    Dny otevřených dveří a začátků (No. 5)

    Dny otevřených dveří a začátků (No. 4)

    Dny otevřených dveří a začátků (No. 2)

    Dny otevřených dveří a začátků (No. 1)


    Komentáře k článku: Dny otevřených dveří a začátků (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,