Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo odjinud (No. 5 & 6)

    6. ročník mezinárodního festivalu dokumentárního divadla Akcent končí tento víkend sérií čtyř uvedení legendární – více než dvouhodinové – taneční inscenace souboru Ultima Vez In Spite of Wishing and Wanting vlámského choreografa Wima Vandekeybuse. Začala ve čtvrtek a můžete ji zhlédnout v pražském Divadle Archa do neděle. Původní verze této inscenace měla premiéru 12. března 1999 v italském Teatro Communale di Ferrara, Vandekeybus ji však letos obnovil ve zcela jiném obsazení a – zčásti – i novém duchu.

    Badisches Staatstheater Karlsruhe - H.-W. Kroesinger: Stolpersteine Staatstheater / Kameny zmizelých. Staatstheater. FOTO ROB MOONEN

    Badisches Staatstheater Karlsruhe – H.-W. Kroesinger: Stolpersteine Staatstheater / Kameny zmizelých. Staatstheater. FOTO ROB MOONEN

    Stolpersteine / Kameny zmizelých

    Ale vraťme se ještě k pondělnímu a úternímu představení Kameny zmizelých Bádenského státního divadla z Karslruhe. Nepsal jsem v těchto festivalových reportážích o něm, neb produkce je součástí nejen Akcentu, ale i festivalu PDFNJ a chystáme o ní text do tištěných DN. Nicméně pro festivalovou úplnost si jistě pár slov i sem zaslouží. Jednalo se víceméně o didaktickou produkci zaměřenou primárně na německou mládež a občany Karlsruhe. Její autoři v ní totiž na základě dochovaných dokumentů a – v druhé části i – slovy pamětníků rekonstruují osudy několika zaměstnanců Bádenského státního divadla v letech 1933 a následujících, kteří byli z rasových či politických důvodů vyhozeni z divadla či donuceni z něj odejít. Sledujeme obludnou byrokratickou mašinerii německé státní moci té doby a zoufalou apatii (ne-li někdy dokonce přičinlivou aktivitu) kolegů a jejich nadřízených.

    Inscenace nemá ambici velkého spektáklu. FOTO ROB MOONEN

    Inscenace nemá ambici velkého spektáklu. FOTO ROB MOONEN

    Inscenace nemá ambici velkého spektáklu s řadou efektů, dokonce se nesnaží ani o nějaké komentáře sledovaných událostí a osudů. Jen neúprosně, den po dni, dokument po dokumentu, sleduje a cituje, co se s danými lidmi dělo, co na svou obranu spolupracovníkům či státní správě psali, co jim šéfové a úřady odpovídali. Jde vlastně o publicistické – tedy opravdu ryze dokumentární – divadlo, pro něž je hlavní a prvotní vybrané téma, do kterého herci diváky v podstatě bez jakékoli ambaláže a komentářů zasvěcují. Lidem, především starším, kteří o této době jistě mnoho vědí, tak vlastně nic nového neřeknou a odkazy na dnešek (imigranti, neonacisti) jsou nabídnuty jen v jakémsi nadbytečném, proklamativním odlesku několika situací.

    Gunnar Schmidt a Jonathan Bruckmeier v Kamenech zmizelých. FOTO FLORIAN MENDES Stolpersteine Staatstheater von Hans-Werner Kroesinger Textfassung Regine Dura Regie Hans-Werner Kroesinger Badisches Staatstheater Karlsruhe Premiere 21. Juni 2015 www.staatstheater.karlsruhe.de REGIE Hans-Werner Kroesinger BÜHNE & KOSTÜME Rob Moonen MUSIK Daniel Dorsch KÜNSTLERISCHE MITARBEIT Regine Dura DRAMATURGIE Annalena Schott THEATERPÄDAGOGIK Verena Lany

    Gunnar Schmidt a Jonathan Bruckmeier v Kamenech zmizelých. FOTO FLORIAN MENDES

    Ale o tyto diváky – myslím si – tvůrcům nejde. Bádenští zatínají do vlastních řad – rekonstruují přece historii „svého“ divadla a svých kolegů a mluví především k vlastním divákům, tedy k Bádenským, kde téma jistě stále rezonuje. Jak je z formy patrné, oslovují především mládež, která danou dobu nezažila a z učebnic se jí dnes jeví přece jen odtažitě a vzdáleně. Uvědomí-li si ale mladý člověk, že denně zakopává o „kameny historie“, tedy o ony zlatavé dlažební kostky před domy za války zmizelých občanů (rozuměj do koncentračních táborů za 2. světové války deportovaných a tam zemřelých), které známe i z Prahy, a dozví-li se konkrétní osudy aspoň některých z nich, uslyší-li chladná znění formulací oficiálních pokynů občanům určených k deportacím, bude myslím daleko citlivější i k násilí, nevšímavosti a zlu dnes. A o to – jsem přesvědčen – v této inscenaci tvůrcům jde především a proto je v Německu vysoce ceněná a byla pozvaná na letošní Theatertreffen.

    Bádenští zatínají do vlastních řad - rekonstruují přece historii "svého" divadla a svých kolegů. FOTO FLORIAN MENDES

    Bádenští zatínají do vlastních řad – rekonstruují přece historii „svého“ divadla a svých kolegů. FOTO FLORIAN MENDES

    Kéž by i u nás obdobné projekty vznikaly. V oblasti performing arts vím snad o jediném tomuto blízkém, byť spíše výtvarném: Sochy v ulicích / Křížová cesta (nedávnou historií) Brna spisovatelky Kateřiny Tučkové a kurátora Michala Kolečka. Divadelníci (Bambušek, Steigerwald, Vůjtek, Goldflam…) mapují dané doby daleko autorštějším, interpretačně razantnějším, méně věcným, méně dokumentárním způsobem. Jsou to z jejich strany cenné a důležité reflexe, nicméně i dokumentární věcnost a střízlivý popis událostí do současného divadla coby místa apelu, diskusí a setkání patří a jistě by i u nás obdobné projekty rezonovaly a našly si své místo. Nevytažených kostlivců ve skříních – a to nejen předválečných a válečných, ale především těsně poválečných, v prvním destiletí po roce 1948 a v dobách normalizace – máme u nás (i v divadlech) dost a dost.

    ///

    akcent-in-spite-poster-2

    A nyní již k Vandekeybusově nové (letošní!!!) produkci In Spite of Wishing and Wanting (v překladu zhruba Navzdory přání a chtění). Po hostování původní verze z roku 1999 v Divadle Archa 20.-22. prosince 2000 jsem o představení pro stanici ČRo Vltava napsal:

    Již potřetí od roku 1995 vystoupil v pražské Arše vlámský taneční soubor Ultima Vez choreografa Wima Vendekeybuse, tentokrát s projektem In Spite of Wishing and Wanting a rovnocenně v něm propojil jak tanec a pohybové divadlo, tak slovo, film a hudbu.

    Inscenace nevznikala krátce. Její kontury se začínaly rýsovat v dubnu 1998 v Moskvě, pokračovaly pak několika setkáními s americkým hudebníkem Davidem Byrnem, který připravoval zvukovou a hudební složku. V létě 1998 začal Vandekeybus točit film, ve kterém se nechal inspirovat dvěma povídkami argentinského spisovatele magického realismu Julia Cortázara. Výsledná inscenace propojila všechny zmíněné formy a měla premiéru 12. března 1999 v Itálii.

    Podtitul projektu je lapidární a přesný: Choreografie pro jedenáct mužů. FOTO BRUNO VANDERMEULEN

    Podtitul projektu je lapidární a přesný: Choreografie pro jedenáct mužů. FOTO BRUNO VANDERMEULEN

    Podtitul projektu je lapidární a přesný: Choreografie pro jedenáct mužů. Celé zhruba dvouhodinové představení je vhledem do světa mužů, do světa agresivity a manipulace, do světa primitivistické animálnosti a krutých – byť groteskních – vzájemných vztahů. Vládnou tu ubuovští králové a jejich posluhovači, ovzduší je plné vražd a násilí. Nic není však tak jednoduché a přímočaré, jak by se z uvedené charakteristiky dalo očekávat. V inscenaci najdeme i chvíle touhy po vyrovnanosti a lásce. Na začátku pobíhají po jevišti polonazí herci jako koňská hříbata plná síly a vitality. Na kraji sedí popravčí – bude tam po celé představení – a jako zlý Bůh či krutý Král je ovládá. Inscenace je složena z mnoha abstraktních obrazů, jednou fascinujících svou syrovostí, jindy výsostně tanečních a někdy zase třeba činoherních, kdy se jeden herec zpovídá ze svých fóbií a tužeb. Herci se mezi sebou hádají, přou, napadají se. Zobecňující pohled na dění na scéně dodávají filmové dotáčky, jakýsi středověký, mystický příběh o člověku, který chudým i králům, dětem i dospělým, prodává zvuky a slova. Nakonec je – pochopitelně – zabit.

    akcent-in-spite-poster

    Velkou roli v představení hraje hudba Davida Byrna. Najdeme v ní jak odkazy na experimenty se zvuky a etnickou hudbou, tak i novovlnné elektronické rytmy bicích a kytar, slyšíme naléhavý Byrneův zpěv jako z dob existence jeho bývalé kapely Talking Heads. Vandekeybusovy obrazy jsou působivé, často fascinující, ale to, co by jejich prostřednictvím mělo být sděleno, zůstává často jakoby zašifrováno. Režisér nechává zcela na divákovi, zda je předloženými „postmoderními surovostmi“ ochotem a schopen se prodírat, či zda mu zůstane animální mužský svět vlámských divadelníků nedostupný. Použitím slov a dějového filmu se paradoxně celek ještě více znepřehlednil, zatemnil.

    Podle Davida Byrna spojuje tato inscenace v sobě nespočet různých prvků, fyzických, emočních a hudebních… Vidím pohybovou a taneční gramatiku postavenou na vzorcích gestech mimo obvyklý taneční slovník… a slyším zvuk a hudbu vystavěnou mimo popový, rockový a taneční hudební slovník… představení obsahuje odkazy na všechny tyto oblasti. To je myslím nejpřesnější charakteristika nejen této produkce, ale všech inscenací Ultima Vez. Překračují zvyklosti a pravidla, hledají novou sílu divadelního zážitku skrze propojení mnoha uměleckých vlivů a kulturních odkazů. Jejich představení jsou temná a syrová, ať už čerpají z přírodních archetypů zvířat i lidí, z barbarských rituálů lidského podvědomí či se vážou na nejaktuálnější technické vymoženosti.

    (ČRo Vltava, 2. 1. 2001)

    akcent-in-spite-tour-poster

    Toto jsem napsal před šestnácti lety a v zásadě není na tom co měnit. Přesto určité – a možná ani ne tak malé – rozdíly ve vyznění obou produkcí byly patrné. Neumím posoudit, v čem přesně je – zřejmě spíše pocitový – rozdíl oproti původní produkci, a to i když jsem si po zhlédnutí včerejšího představení hned pustil filmovou verzi původní inscenace, již Vandekeybus natočil v roce 2002 (3DVD lze koupit v pokladně Archy, velmi doporučuji). Bohužel jsem nebyl na prvním představení ve čtvrtek, kdy Vandekeybus měl mít po produkci setkání s diváky, na kterém možná o oněch rozdílech mluvil. A tak mohu podat jen svůj – veskrze subjektivní – dojem.

    FOTO DANNY WILLEMS

    Průsaky animálního, fyzického divadla jsou jako by až v druhém plánu. FOTO DANNY WILLEMS

    Novou podobu inscenace soubor uvádí jako Revival: In spite of wishing and wanting. Je – zdá se mi – po fyzické stránce méně agresivní, práce se světly méně vrstevnatá (většinou se vše odehrává v pološeru), i užití hudebního doprovodu jeví se střízlivější, méně razantní. Naopak větší důraz je kladen na slovo a multinárodnost performerů – každý mluví ve svém jazyce, jejich slova (vyjma titulků ve filmu – ten je původní, tedy i s původními performery) nejsou překládána, a tak divák často jen odhaduje či z energie pohybů a slovního projevu musí vyčíst a sám si vyložit, co se (možná) před ním říká, a tedy i děje. Jako by se produkce méně zabývala archetypálností podvědomí a (lidskou) animálností, jak tomu bylo před lety, a naopak se více zaměřila na konkrétní intimní či podvědomé světy každého z performerů. Tím se trochu uzavřela sama do sebe. Méně komunikuje s diváky, jeví se příliš dlouhá, monotónní, zahlcená nepřehledně velkým množstvím vzájemně nepropojených akcí, obrazů a slov.

    Průsaky animálního, fyzického divadla jsou jako by až v druhém plánu. FOTO DANNY WILLEMS

    Průsaky animálního, fyzického divadla jsou jako by až v druhém plánu. FOTO DANNY WILLEMS

    Průsaky animálního, fyzického divadla jsou jako by až v druhém plánu. Zprvu jsou opatrné, jako by se performěři jen oťukávali. Teprve později se dostavují typicky vandekeybusovské skoky a otočky, fascinující divoká dua a tria, ve kterých si perfomeři maximálně důvěřují, „buší“ do sebe rukama, nohama, hlavou i tělem, točí se za letu, střelhbitě padají a v poslední chvíli je někdo – třeba za nohy či ramena – chytí. Právě takové okamžiky činí z Vandekeybusových produkcí výjimečná díla. Vždy oživí dění. Člověk – performer i divák – se odpoutá od racionality a dostává se do temných světů podvědomí a snů plných tajemství, obav, strachu a nebezpečí. I tuto produkci udržují ve vysokých výškách osobitosti a světovosti.

    Člověk - performer i divák - se odpoutá od racionality a dostává se do temných světů podvědomí a snů. FOTO DANNY WILLEMS

    Člověk – performer i divák – se odpoutá od racionality a dostává se do temných světů podvědomí a snů. FOTO DANNY WILLEMS

    Zajímavostí je účinkování Wima Vandekybuse přímo v představení. Několikrát klusem jako kůň proběhne jevištěm jako jakási tajemná, osudová síla – možná opuštěné zvíře, možná sama Smrt. V závěru vběhne – či spíš vskáče – na scénu naposled a my jeho podupávání a ržání slyšíme i v již ztemnělém sále. A nakonec přijde i s jedenácti mužskými tanečníky/performery se děkovat. Vnímal jsme jej tak trochu jako demiurga dění a jeho ručitele. Jako když Tadeusz Kantor vstupoval do obrazů své Zemřelé třídy nebo Peter Schumann pekl chleba během svých performancí. Jde o podpis, který z každého představení činí daleko naléhavější, důvěryhodné a autentické dílo, než by tomu bylo bez autorovy jevištní přítomnosti.

    ///

    Předchozí festivalová zpravodajství:

    Divadlo odjinud (No. 1)

    Divadlo odjinud (No. 2)

    Divadlo odjinud (No. 3)

    Divadlo odjinud (No. 4)


    Komentáře k článku: Divadlo odjinud (No. 5 & 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,