Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo odjinud (No. 1)

    Ve čtvrtek začal v pražském Divadle Archa 6. ročník mezinárodního festivalu dokumentárního divadla Akcent. Po třech představeních – ve čtvrtek a pátek – inscenace Busking un/limited residentů Divadla Archa, sdružení Spielraum Kollektiv, o níž jsme referovali po její březnové premiéře (Co je to tady za řev?!) a jež se dostala do nominací Cen Divadelních novin v oboru alternativní divadlo, měla v sobotu premiéru nejnovější produkce Divadla Archa New Bohemia (Uprostřed Ameriky / In the middle of America), připravená v koprodukci s americkým Legion Arts Center (Cedar Rapids).

     

    akcent-2016-poster

    Tématem této dokumentární inscenace jsou usedlíci – nejen čeští a nejen staro- – čtvrti New Bohemia v americkém Cedar Rapids, druhém největším městě středozápadního státu USA Iowa. Jako diváci jsme uvedeni do fotografického ateliéru, kde jeho majitel David léta portrétuje místní obyvatele. Postavy z jeho fotografií postupně ožívají – či dokonce se před divákem zhmotňují – a vyprávějí své životní příběhy. David s nimi příliš nekomunikuje, jen je stále fotí a fotí. V průběhu představení pak párkrát osvětlí svůj přístup k nim či možná úděl fotografa-portrétisty, že se o obyvatelích své čtvrti dozvídá řadu informací, a tím se tak trochu stává kronikářem města. A nyní své objekty představuje nám…

    FOTO archiv Divadla Archa

    FOTO archiv Divadla Archa

    Syžet vypadá pěkně a zajímavě, zvlášť když jde o čtvrť českých starousedlíků, kteří sem přicházeli někdy v druhé polovině 19. století a jejichž potomci o svých předcích a kořenech vyprávějí. Dalšími zpovědníky jsou nedávný africký uprchlík z Rwandy a mladá žena, potomek sikhských uprchlíků z Indie, která se dostala Ameriky – nejprve do Kanady – se svými rodiči zřejmě někdy v devadesátých letech minulého století, když jí bylo sedm. Ona (Minny Deol Olson) a jeden z českých potomků (Chad Willer) plus fotograf (David Van Allen) jsou přítomni živě, ostatní mluví pouze ze záznamu. Zpovídajících se osob je deset (soudě podle několikrát promítané společné fotografie v pozadí), ale z onoho pásma není moc jasné, který příběh je čí a kdo je vlastně kdo. Příběhy a osudy se dozvídáme po střípcích a dost nepřehledně. Willer má i německé předky, Afričany vidíme na fotografiích dva, ale kdo vypráví jaký příběh a kdy, moc jasné není…

    FOTO archiv Divadla Archa

    FOTO archiv Divadla Archa

    V tom je právě kardinální problém této inscenace. Z faktů, které se tým Archy během pobytu v Cedar Rapids dozvěděl, nedokázala režisérka Jana Svobodová spolu se spoluautorem scénáře a dramaturgem Ondřejem Hrabem a scenáristou Philippem Schenkerem (rozumím-li dobře v programu uvedenému slovu autoři konceptu) vytvořit nějaký dramatický celek, který by byl více než jen otiskem vzpomínek a zpovědí vybraných osob. Celek navíc divadelně nijak výrazně nevystavěla. Sledujeme mozaiku neustále v podstatě stejně barevných, stejně se sypajících kamínků/zpovědí. Nahodile, bez rafinovanějšího, vrstevnatějšího ladu a skladu. Vpád osudu rwandského uprchlíka je příliš výlučný, více než o oné čtvrti či aspoň Americe se vyjadřuje o OSN (že nechává uprchlíky napospas jejich osudům), jeho příběh i osobnost jsou v inscenaci zcela neukotvené. Můžeme jeho příběhu věřit? Co s ním dnes je? Proč říká, že všechno z jeho strany byla „komedie“? Jak se dostal do Ameriky a jak se tam cítí? Navíc není jasné, kdo je oním druhým Afričanem či Afroameričanem z portrétů. (Obdobný problém nedokončování otevřených příběhů měla režisérka Jana Svobodová i v nedávno derniérovaném Sóle pro Lu, jež inscenovala podobnou formou zpovědního dokumentárního divadla.)

    FOTO archiv Divadla Archa

    FOTO archiv Divadla Archa

    Na horizontu scény a na pojízdných panelech (látkových zástěnách) se obrazově kouzlí promítanými a různě digitálně upravovanými fotografiemi (vesměs portréty) zpovídajících se osob a jejich předků, do toho formou stínového divadla a promítaných živých obrazů vstupují či zasahují ony reálné zpovídající se postavy. Dvě (již zmíněná Indka a potomek Čechů) pak vystoupí z těchto pláten na scénu Archy a o sobě – jakoby před fotografem, který je stále snímá – dále mluví. Bez větší akce, bez zjevného důvodu či rozlišení, že právě oni jsou – na rozdíl od ostatních – živě přítomni. Vlastně je to úplně jedno, zda tu živě jsou, či ne. Kdyby to celé komentoval a více nás do historie této čtvrti, charakteru postav a setkání s nimi vtahoval sám fotograf, působilo by to možná autentičtěji a rozhodně dramatičtěji a přehledněji. Zkrátka je to celé jen jakési umělé „vyprávěné divadlo“, jež by klidně mohlo téměř stejně znít z audio-nahrávky v rozhlase, anebo – ještě líp – být zachycené knižně s fotografickým doprovodem. Důvod, proč postavy ukazovat na jevišti, lze obhájit snad jen „vyšším“ významem zvoleného tématu – snahou ukázat, že přistěhovalci v Americe byli a jsou od jejího objevení, že byli a jsou mezi nimi i naši předkové a že Amerika si s tím umí velmi dobře poradit. A že se s nimi můžeme dnes v Arše potkat…

    FOTO archiv Divadla Archa

    FOTO archiv Divadla Archa

    V jednom místě představení se říká (parafrázuji): Američané naši kulturu a nás nejen respektovali a akceptovali. Naše kultura se stala také jejich kulturou. Rozumím-li tomu dobře, právě to je ústředním sdělením a smyslem této produkce. Na dokumentární divadlo a na samotnou celovečerní produkci (délka cca 75 minut) mi to však přišlo sakra málo. Toto mohl – či spíš měl – být výchozí bod, od kterého by se teprv odvíjelo zamyšlení, proč v Americe to – stále ještě – jde a u nás v Evropě či v Česku s tím máme – zdá se – problém. Jaký a v čem je rozdíl a jde s tím něco dělat? Co a jak? Docela by mě zajímala zkušenost oné Indky, která několikrát během produkce řekne, že všude, kam přišla, byla vnímána jako „jiná“. Anebo je ten problém spíše virtuální/imaginární? Vždyť u nás obdobný domov jako ona našly v padesátých letech Řekové, později Kubánci a dnes Vietnamici, Ukrajinci a další národnosti.

    FOTO archiv Divadla Archa

    FOTO archiv Divadla Archa

    Tyto otázky si však inscenace neklade, tato témata neotvírá. Je jen jakýmsi nepříliš objevným – po obsahové, tematické i divadelní stránce – převyprávěním několika předvídatelných osudů. To však není dokumentární divadlo! Přesněji vyprávění životních příběhů bez jakéhokoli komentáře, bez divadelního (tedy nějak ozvláštněného, napínavého, zdůvodněného) vtažení diváků do osudů reálných lidí není to, v čem je dokumentární, publicistické divadlo dnes tak živé a aktuální. Takovým se stává teprv tehdy, obsahuje-li – vedle divadelní fantazie – jasně definované a vyhraněné téma, dotek s živými lidmi, odkrytí neznámých zákoutí lidské paměti a zkušenosti, dialog mezi aktéry či s diváky, případně diskuse. Většinu z toho se produkci nedostávalo.

    FOTO archiv Divadla Archa

    FOTO archiv Divadla Archa

    Akcent pokračuje dnes v Arše reprízou New Bohemia (od 18 hodin) s následující (od 20h) česko-indickou dance party ve stylu Bollywoodu (DJ Jirka Burian – Radio 1) a v pondělí od 11 hodin veřejným setkáním s významnou osobností avantgardního hudebního divadla Heinerem Goebbelsem. A v dalších dnech dalšími projekty. Slibují zajímavá setkání a vzrušující divadlo. Můžete-li, nenechte si je ujít. Je sice u nás dnes mnoho akcí a festivalů, tento je však v mnoha ohledech zásadní. Jde v něm o témata a věci podstatné.

    ///

    Ostatní díly festivalových reportáží:

    Divadlo odjinud (No. 2)

    Divadlo odjinud (No. 3)

    Divadlo odjinud (No. 4)

    Divadlo odjinud (No. 5 & 6)


    Komentáře k článku: Divadlo odjinud (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,