Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo, které rozmlouvá s Lidstvím aneb Frankofonie není národní rezervace

    Čím víc se svět stává anglofonním, tím spíš je třeba naslouchat „jinofonním“. Nikoli z pouhého vzdoru a snahy jít za každou cenu proti proudu, nýbrž z vnitřní potřeby neuzavírat se do uniformity jednoho jazykového, kulturního kódu, neztrácet intimitu.

    Inscenace Jours tranquilles a Jerusalem (Klidné dny v Jeruzalémě) Mohameda Kacimiho je vysoce humanistická, vtipná a inteligentní divadelní lekce všem, kdo mají potřebu dlouhotrvající palestinsko-izraelský konflikt živit bezvýchodnou nenávistí FOTO CHRITOPHE PÉAN

    Světoví nebudeme tím, že si všichni oblečeme stejný kabát a budeme si rozumět, ale když pochopíme, že navzdory naší rozdílnosti si divadelní dění na Nové Kaledonii zasluhuje naši pozornost a porozumění stejně dobře jako nejnovější premiéra ve Volksbühne. Takovou kulturní strategii velmi dobře chápou třeba Francouzi. Jejich všeobjímající kultura je imponující. Lidi z různých koutů světa samozřejmě spojuje především francouzština. Dnes ovšem neexistuje jen jedna francouzština. Svou francouzštinu má mluvčí z Nového Brunšviku stejně jako z Dakaru či Tchaj-wanu. Divadelní frankofonie není žádná národní rezervace a neomezuje se pouze na oficiální členství v konceptu – spíše politicko-ekonomickém – Mezinárodní organizace frankofonie, nýbrž je pestrou množinou zemí a kultur všech kontinentů.

    To velmi dobře vystihuje i nový název loni již pětatřicetiletého festivalu v Limoges Frankofonie – Psané tvorby na jevišti se zaměřením právě na pestrou frankofonní rodinu, jejíž aktivní součástí by klidně v budoucnu mohli být i čeští divadelníci. Pod novým vedením Hassana Kassiho Kouyatého, zkušeného režiséra, herce, zakladatele vypravěčského festivalu Yeleen v Burkina Fasu, bývalého ředitele Národní scény Tropiques Atrium ve Fort de France na Martiniku, totiž festival získal novou, otevřenější tvář.

    Program byl rozdělen na dvě části. První zvaná Zébrures d’Autumne se koncem loňského roku soustředila na přehlídku divadelních inscenací, zatímco chystaná jarní, nazvaná Zébrures du Printemps, bude převážně věnována hrám a autorům. Jaké novinky tedy nabídla první část?

    Nezaměnitelná tvář festivalu

    Pokud jde o druhy a žánry, zastoupena byla jak činohra, tak tanec, cirkus či loutky a samozřejmě hudba, čtení, debaty, projekce a setkávání všeho druhu v areálu bývalých kasáren z roku 1875, které uspořádáním připomínají pařížskou Cartoucherii a vnější „africkou“ výzdobou zase evokují atmosféru festivalové ulice Récréâtrales v Ouagadougou. Odtud diváci vyráželi za představeními do limogeských divadelních sálů či kulturních center v blízkém okolí. Sem se vraceli debatovat s tvůrci, zhlédnout nejnovější divadelní filmy, například o Sonym Labou Tansim francouzské antropoložky Julie Peghini Je ne suis pas vivant mais poète (Nejsem žijící, ale básník), dozvědět se výsledky prestižní dramatické soutěže rádia RFI, kterou vyhrála dramatička z Libanonu Valérie Cachard za text Victoria K, Delphine Seyrig et moi ou la petite chaise jaune (Viktoria K, Delphine Seyring a já aneb Žlutá židlička), vyslechnout si scénická čtení, koncerty, koupit knihu v improvizovaném divadelním knihkupectví, občerstvit se či jen tak pobýt se starými i novými přáteli z celého světa. Součástí širokého záběru festivalu, který se zajímá o hlubší společensko-kulturně-vzdělávací kontext divadla, byly také dílny a konference. Středobodem se samozřejmě staly divadelní inscenace, z nichž většina vznikla v koprodukci festivalu a měla v Limoges světovou premiéru. Filozofií festivalového týmu v čele s Hassanem Kassim Kouyatém není jen přebírat osvědčené projekty, které uspěly jinde, ale vytvořit nezaměnitelnou a aktivní dramaturgii.

    Hra Pourvu qu’il pleuve (Kdyby tak sprchlo) chorvatské dramatičky Sonii Ristić se odehrává v baru, kde se před našimi zraky rozplétají příběhy sedmi osamělých postav FOTO CHRISTOPHE PÉAN

    Klidné dny v Jeruzalémě

    Měla jsem možnost navštívit úvodní část festivalu, v níž nejvíce zaujaly inscenace Jours tranquilles à Jerusalem (Klidné dny v Jeruzalémě) Mohameda Kacimiho a Pourvu qu’il pleuve (Kdyby tak sprchlo) Sonii Ristić. Očekávanou událostí druhé poloviny festivalu pak byla premiéra hry izraelského dramatika Joshuy Sobola Etranges étrangers (Zvláštní cizinci) v režii Clauda Beruttiho.

    První z inscenací, kterou jsem navštívila – Jours tranquilles à Jerusalem –, režíroval Jean Claude Fall, zkušený režisér a ředitel francouzských národních scén, jenž v roce 2010 založil divadelní společnost La Manufacture se sídlem v Montpellier. Byl to právě on, kdo požádal alžírského dramatika Mohameda Kacimiho, aby ze svého cestovního deníku z hostování v Palestinském národním divadle Klidné dny v Jeruzalémě – Kronika jedné inscenace Růže a Jasmín egyptského dramatika Adela Hakima (vyšel v nakladatelství Riveneuve v roce 2017) vytvořil samostatnou divadelní hru o tom, jak ve východním Jeruzalémě vzniká inscenace o Izraeli a holocaustu v podání palestinských herců. Námět je to samozřejmě výbušný, protože se dotýká jednoho z nejpalčivějších konfliktů současnosti, který spolehlivě zničí každý sebelépe rozběhnutý večírek. Takže je lepší o něm raději vůbec nemluvit, natož na to téma žertovat, jak se výtečně podařilo palestinskému režisérovi Eliovi Suleimanovi ve filmu To musí být nebe oceněném loni v Cannes Mezinárodní cenou kritiky.

    Mohamed Kacimi volí jiný přístup. Chytrý a přiléhavý princip jakéhosi „temného“ zrcadlení, jaké známe třeba z Genetových Paravánů či Černochů. Jak jinak si zachovat odstup, jak jinak vyprávět o tom druhém než skrze vcítění se do jeho příběhu? Jak jinak hledat smíření tam, kde obě strany na sebe nevraží až za hrob? Palestinci samozřejmě zprvu odmítají hrát o utrpení svých izraelských nepřátel, když jejich vlastní útrapy svět nevidí. Nakonec se však hostujícímu režisérovi a autorovi v jedné osobě i jeho dramaturgovi podaří překlenout sérii překážek, předsudků a nedorozumění, mnohdy humorných, lehce absurdních i mrazivých. A herce přesvědčí o tom, že právě tuto hru je třeba nastudovat a aspoň na chvíli tak zbořit mentální bariéry mezi Palestinci a Izraelci. Autor s humorem a lehkou provokací, ale především s neoddiskutovatelným citem a nadhledem neupřednostňuje ani nešetří žádnou ze stran, když každou pozici nahlíží z perspektivy těch druhých a formou divadla na divadle ji osvětluje z nečekaných úhlů. A to aniž by osočoval, aniž by moralizoval. Výsledkem je vysoce humanistická, vtipná a inteligentní divadelní lekce všem, kdo mají potřebu dlouhotrvající konflikt živit bezvýchodnou nenávistí.

    Kdyby tak sprchlo

    Hra Pourvu qu’il pleuve (Kdyby tak sprchlo) chorvatské dramatičky Sonii Ristić žijící ve Francii, kam odešla před válkou v bývalé Jugoslávii, se odehrává v baru, kde se před našimi zraky rozplétají příběhy sedmi osamělých postav pocházejících ze tří různých světů. Trojice servírek, dvou kurdských kuchařů a jednoho dobře situovaného mileneckého páru, který si tam dává tajné schůzky.

    V přesně rytmizované, choreograficky vedené, nerealisticky stylizované poetické inscenaci debutující režisérky z Martiniku Astrid Mercier vnímáme ranní atmosféru baru po otevření, polední frmol i večerní zklidnění, proměny nálad, tužeb a vzpomínek jednotlivých protagonistů v různých konfiguracích jejich setkávání. Za čechovovsky laděnými hovory probleskuje věčné téma vztahu mužů a žen, životních obav, pátrání po vlastní identitě, upínání se ke snům i přání, že kdyby sprchlo, byla by směna v baru o něco klidnější. Vše plyne nenuceně do chvíle, kdy jsou návštěvníci baru i jeho personál vystaveni ničivé tragédii…

    Inscenace byla zaštítěna produkční společností ATP, která podporuje tvorbu začínajících režisérů a inscenace současných málo uváděných frankofonních autorů, čímž kromě jiného vštěpuje divákům zvídavost. Limoges tak má jedny z nejkultivovanějších a nejvzdělanějších diváků v celé Francii. S jakou radostí se navzdory bontonu zaposloucháte do hovoru dvou seniorek, obyčejných divaček sedících v hledišti za vámi, jak zasvěceně glosují zhlédnutá představení a jsou schopné citovat mnohé africké autory. To by v Čechách dělalo problém i váženým a znalým teatrologům.

    To nejhorší není vždy jisté

    Na limogeských inscenacích je patrná vysoká úroveň uměleckého a intelektuálního diskurzu na aktuální témata, jichž se v našich podmínkách jen nesměle dotýkáme. Jedním z těchto témat je migrace. Režisérka Catherine Boskowitz má zkušenost s prací ve Francii, v Evropě, na Haiti, v Kolumbii, v několika zemích Afriky i na Blízkém východě. Na základě těchto spoluprací vytvořila soubor, s nímž ve světové premiéře uvedla autorskou inscenaci Le pire n’est pas toujours cerain (To nejhorší není vždy jisté) čerpající z vizionářského textu Patricka Chamoiseaua Frères migrants (Bratři migranti), který nedávno vyšel v nakladatelství Seuil. Volně se také inspiruje texty Armanda Gattiho, Paula Claudela, povídkami Antonia Tabucchiho nebo esejemi Hannah Arendt. A současně vlastními zkušenostmi ze setkání se žadateli o azyl v Bobigny či s uprchlíky v Řecku. Vznikla divadelní koláž o dnešní Evropě a takzvané uprchlické krizi, která má své bezejmenné hrdiny i konkrétní antihrdiny. K nim patří bohužel i naše země – společně s Maďarskem, Polskem, Makedonií, Srbskem, Rumunskem, tedy zeměmi, odkud ještě nedávno lidé prchali před komunistickými diktaturami, válkou, po ekonomickém kolapsu a které nyní upírají podobné právo na útěk jiným. Nebyl to příjemný pocit, sedět v tu chvíli v hledišti s českým pasem v kapse…

    Autorská inscenace Le pire n’est pas toujours cerain (To nejhorší není vždy jisté) režisérky Catherine Boskowitz je divadelní koláží o současné Evropě a takzvané uprchlické krizi FOTO BRUCE MILPIED / HANS LUCAS

    Hovory s vesmírem, lidstvím

    O migraci tančil také Auguste Ouédraogo z Burkina Fasa ve svém sólu Errances (Putování), v jehož druhé části nazvané Koteba vystoupil jeho krajan Seydou Boro. Ten se nechal inspirovat tradičním malijským divadlem a rituály, jejichž prostřednictvím se člověk mohl vysmát konfliktním situacím i smrtelným hříchům. Zabydlet svět poezií, tedy texty Aimého Césaira, Reného Chara nebo Sonyho Labou Tansiho, se v hudebně-literárním recitálu Habiter le monde poétiquement (Zabydlet svět poeticky) pokusili Étienne Minoungou, Felwine Sarr a Simon Winsé. Francouzsko-beninští herci si zase v inscenovaném interaktivním diváckém debatním fóru La Fin du monde évidement (Jasný konec světa) položili sebezpytnou otázku: Jaké divadlo hrát a pro jaké publikum? Čínský loutkář Yeung Faï žijící ve Francii představil virtuozitu tradičního umění maňáskového divadla, kterému se jeho rodina věnuje po pět generací. Guadeloupská tanečnice a choreografka Chantal Loïal vedla ve své temperamentní taneční inscenaci s názvem složeným z tanečních instrukcí Cercle égal, demi-cercle au carré uváděné v místní Opeře lekce tradičního karibského tance. Tato taneční hodina byla vhodnou záminkou k oslavě mísení a kreolity, během níž se dozvídáme, do jakých moderních forem se tradiční karibské tance vyvinuly, a to včetně techna, rapu, break dance. Představení nabité pozitivní energií pohltilo diváky natolik, že nakonec sami spontánně tančili v uličkách mezi řadami a v samotném závěru se – staří, mladí – nechali odvést tanečníky do foyer, aby v představení pokračovali skutečným Bal Koncer a praktickou výukou čtverylky i ochutnávkou karibských specialit.

    Když se jednou ptali Sonyho Labou Tansiho, jaký rozdíl vidí mezi evropským a africkým divadlem, odpověděl: Evropské divadlo je zaměřené na konflikt, africké rozmlouvá s Bohem, Vesmírem a Lidstvím. Takový „africký“ pocit z divadla jsem měla, když jsem opouštěla festivalové frankofonní Limoges.


    Komentáře k článku: Divadlo, které rozmlouvá s Lidstvím aneb Frankofonie není národní rezervace

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,