Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 4)

    Sobotní festivalový den začal hravě. Patnáctiminutový vesmírný výlet s μSputnikem vystřídalo představení určené (nejen) dětskému publiku Kocour, jež se rovněž vyznačovalo hravou bezprostředností a minimalismem prostředků. Poněkud drsnou odbočku do dospělejší oblasti představovalo Martyrium aneb Umění trpět Depresivních dětí toužících po penězích, které ze pohledu současnosti nahlíží mučednické skutky světců. K hravosti a komice festival zase navrátil Plán B, společný projekt Halky Třešňákové a maďarského choreografa Lászla Fülöpa.

    Hledíme na měsíční povrch očima Neila Armstronga… FOTO archiv festivalu

    První představení dne μSputnik dokazovalo, že divadlu k vytvoření velkolepé iluze postačí jen pár nepatrných prostředků. Ani s malou návštěvností si tato vynalézavá inscenace hlavu neláme – je totiž určena pouze pro jednoho diváka.

    Po vstupu do ztemnělé místnosti jsem se usadila na židli před svislou desku s malým průzorem. Herci ukrytí za ní mi podali sluchátka a za několik okamžiků už jsem s první umělou družící planety Země, miniaturním Sputnikem, odstartovala do vesmíru. Na oběžné dráze vystřídalo optimistickou jazzovou hudbu konce padesátých let osamělé pípání tohoto (vskutku velice roztomilého) kosmického plavidla. Vlastně mi bylo maličkého opuštěného Sputniku líto. Bezprizorně putuje prostorem a časem bez konce a diváka nás provází všemi významnými vesmírnými objevy. Okénkem s rozměry 4×7 centimetrů, takřka jako klíčovou dírkou, pozorujeme zvířecí kosmonautku Lajku, která na Sputnik neodbytně štěká, potkáme levitujícího Gagarina (ten chudáka Sputnika nakopne). Pak přestáváme být na chvíli nezúčastněným voyeurem. Hledíme totiž na měsíční povrch očima Neila Armstronga a hrdě do něj zabodáváme americkou vlajku. Tvůrci však připomínají i odvrácenou stranu lidské touhy po pokoření neznámého – vynález atomové bomby. Co by asi Sputnik dělal, kdyby zanikla planeta, k níž ho navěky váže orbitální pouto…

    Koncept Dominika Migače a Terezy Černé si přízvisko mikro bere opravdu k srdci. Tvůrci (posílení Martinem Cigánem) skrytí za dřevěnou deskou precizně animují dvourozměrné miniaturní loutky, jež připomínají dětskou vystřihovánku z papíru. Za průzorem svižně vyměňují kazety s jednotlivými scénami, a divák tak získává dojem, že sleduje dokumentární film vytvořený ze sestřihů nejvýznamnějších vesmírných objevů. Díky bezchybným pohybům animátorů i sehranému načasování dění a hudby se můžeme těšit z dokonalé, takřka filmové, iluze plavného letu vesmírem. Připomínka studené války, naštěstí nikterak moralistně traktovaná, a ničivé atomové hrozby dodává kreativní hříčce i závažnější myšlenky. Celý průlet absolvujete za 15 minut, což dokazuje, že – aspoň v případě mikroSputniku – opravdu platí, že méně je někdy divadle daleko více.

    ///

    Sláva Zubkov a Marek Menšík představují dvojici mužů-klaunů, kteří spolu prožívají nespočet univerzálně lidských příběhů… FOTO archiv festivalu

    Tuto tezi ostatně potvrdilo také další představení festivalového dne, jež bylo určené divákům už od 3 let: Kocour Slávy Zubkova a Marka Menšíka. Na holém jevišti tonoucím ve tmě vidíme pouze modrou dřevěnou krabici. Jako by se snažila nenápadně přesouvat po jevišti, což působí velice komicky. Po chvíli z ní ovšem nevylézá kocour, jak by se dle názvu inscenace dalo čekat, ale lidské nohy. Posléze se k nim připojí horní část těla. Ale zdá se, že si navzájem nějak nerozumějí. Nohy by chtěly doprava, trup doleva… Konečně tomu přicházíme na kloub: z jedné postavy se vyloupne druhá. A opět žádný kocour, ale muž v plátěné košili a kalhotách.

    Sláva Zubkov a Marek Menšík představují dvojici mužů-klaunů, kteří spolu prožívají nespočet univerzálně lidských příběhů. Soupeří spolu, závidí si, provokují se, jindy si zase kamarádsky pomáhají. Prožijí spolu nespočet komických, ale také melancholických situací, které by jeden lidský život snad ani nemohl obsáhnout. Odtud možná název inscenace. Kočky a kocouři, jak známo, mají devět životů. A také jsou nesmírně přizpůsobiví, hraví a zároveň i trochu malicherní a marniví…

    To vše dokázala dvojice herců-tanečníků do svých postav vtělit. Ve výstavbě situací pracují s formou gagu a klauniády. Některé výstupy místy připomínají Mahenovu Husu na provázku, konkrétně klauniádu Trosečníci v manéži. Například když jeden „kocour“ namaluje na krabici okno a dveře, a přemění ji tak ve svůj domek. Druhý samozřejmě začne po domku také toužit. Opustí svou pracně nabytou hromadu oblečení a začne se do domku dobývat; vzápětí však zjistí, že je pro domek příliš velký – ať se do své části vměstnává, jak chce, vždy mu z obydlí nějaká část těla čouhá.

    Místy jsem si kladla otázku, zda některé situace ztvárněné prostředky tanečního a fyzického divadla nejsou pro děti příliš abstraktní či zdlouhavé, ale jejich nadšené reakce prokázaly opak. Na inscenaci je obdivuhodné právě to, že dětskému divákovi cílevědomě představuje linii nonverbálního divadla, které komunikuje především obrazivými a pohybovými prostředky. A dětem je tento typ vnímání a vyjadřování zřejmě vlastní, jak ostatně dokázala holčička, jež jednomu z kocourů beze slov při děkovačce darovala svého plyšáka.

    ///

    Zdá se, že v dnešním popkulturním myšlení ztrácí veškerá mučednická smrt světců smysl… FOTO archiv festivalu

    První dvě představení mě naladily na hravou vlnu, takže následující Martyrium aneb Umění trpět souboru Depresivní děti touží po penězích pro mě znamenalo šok. U vchodu do sálu naléval vedoucí souboru Jakub Čermák divákům do kelímku červenou tekutinu připomínající krev. Míru si každý určoval podle toho, kolik utrpení v životě prodělal. Ještě před začátkem tak publikum pocítilo takřka na vlastní kůži téma představení, jehož základem je utrpení světců sv. Sebastiána, sv. Alexeje, sv. Marie Egyptské, sv. Ágnes a sv. Praxedy. Tvůrci však jejich mučednické činy vyjímají z liturgických konsekvencí a nahlížejí na ně optikou dneška. Svatého Sebastiána označují za plakátovou popstar, příběh svatého Alexeje doplňují fotkami hlavního hrdiny filmu Sám doma, svatá Praxeda (schraňující krev mučedníků) je za elegantní uklízečku. Zdá se, že v dnešním popkulturním myšlení ztrácí veškerá mučednická smrt světců smysl, postrádá patřičnou váhu. A to také proto, že v umění, především ve filmu, zobrazované násilí  se dnes stává vzrušujícím fetišem. Tvůrci to dokládají hned na začátku promítnutím dvou filmových ukázek, ve kterých lidé trpí. Jednou je to falešné utrpení Leonarda DiCapria v jeho oscarovém filmu Revenant, druhým skutečné utrpení performera Güntera Bruse. Zatímco na první ukázku se lidé dívají s nadšením a obdivují DiCapriovo umění, záznam Brusovy performance, kdy se zraňuje žiletkou, dlouho sledovat nedokážou – přijde jim to zvrácené.

    Právě tato ironie je hluboce zakódována do podtextu inscenace. Fakticky (a vizuálně) ji zastupuje neustálá přítomnost falešné krve – herci ji sají brčkem, lijí do barelu, kloktají ji či rozmazávají po sobě (v rámci sexualitou nabitého, ale zároveň komicky absurdního „tance všech svatých“). Všichni představitelé však vystupují zcela vážně, věcně. Připomínají formálně oblečené konferenciéry, kteří se do světců v rámci jednotlivých výstupů vždy převtělují. Obrazově nejsugestivnější je výstup Barbory Šupové hovořící o sv. Ágnes. Za oslepujícího blikání stroboskopu opakovaně svléká šaty, takže její nahé tělo je vidět vždy jen na jediný okamžik. Během toho hovoří o sexuálním zotročování běžných žen, které se v dnešní době ovlivněné pornoprůmyslem cítí být nuceny provozovat sexuální praktiky, které jim nepřinášejí potěšení.

    Z představení mám pocit, že propracovaná vizuální stránka inscenace převážila nad myšlenkovou. Jednotlivé, někdy zábavné, někdy sugestivní, někdy efektní výstupy nedokážou proniknout tématem mučednictví do nějaké hlubší roviny. Dílčích myšlenek obsahuje Martyrium spoustu, ale jejich nedořečenost a neskloubitelnost působila frustrujícím dojmem. Ten ještě podpořila další část představení, kdy si každý divák měl vybrat svého oblíbeného světce a následovat jej na „jeho“ stanoviště. Ze zvědavosti jsem si vybrala dosud opomíjenou svatou Praxedu Zoji Oubramové. Následujících pět minut pak herečka opuštěně konzumovala v zapadlém koutě Venuše ve Švehlovce večeři určenou pro dva. Snad chtěli tvůrci vyjádřit pocit osamění, který musela tato opatrovatelka těl světců pociťovat poté, co jí celá rodina mučednicky vymřela, ale celá němá scéna byla velice zdlouhavá a obsahově vlastně „nijaká“, prázdná. Obdobná byla i poslední část představení odehrávající se zpět v sále, v níž sv. Praxeda nonverbálně prováděla různé úkony související s opatrováním krve světců. Na ironickou linii inscenace, která fungovala hlavně na začátku, se ale naštěstí napojil úplný konec produkce, kdy nádoba s drahocennou červenou tekutinou vypadla Praxedě z ruky. K čemu to mučednictví nakonec vlastně bylo, když po něm zbyla jen skvrna na podlaze…?

    ///

    Prostředky fyzického divadla vyprávějí o snaze vyjít jeden s druhýmFOTO archiv festivalu

    Diváky, kteří ani po absolvování Martyria ještě neměli dost, odvezl mikrobus do Alfreda ve dvoře na taneční inscenaci Halky Třešňákové a maďarského choreografa Lászla Fülöpa Plán B. V anotaci mluví tvůrci o realistické fiktivnosti a fiktivní reálnosti, ale mě na sobotním představení zaujal především nevídaný komický talent Halky Třešňákové, jež s chytlavou sebeironií využívá komické aspekty své podsadité postavy. V roli nešikovného outsidera záměrně kazí většinu tanečních pohybů, a staví se tak do trapně humorného kontrastu s přesným, roboticky-spartakiádním projevem svého mužského protějšku. Prostředky fyzického divadla – asi tak trochu autobiograficky – vyprávějí o spolupráci na projektu, o snaze vyjít jeden s druhým, o potřebě prosadit svůj nápad na úkor druhého. Půvab představení tkví právě v umění obou protagonistů sugestivně pracovat se svýi nešikovnými, stydlivými a introvertními, avšak cílevědomými a nikdy se nevzdávajícími egy a těly; možná právě v tom tkví ona realistická fiktivnost. Inscenace vlastně říká, že umělecká myšlenka je sice skvělá, ale když není k dispozici tělo, které ji dokáže ztvárnit, musíme ji zase umět opustit. Ale je vždy dobré mít po ruce plán B… Právě tak může vzniknout něco zajímavého. Nebo aspoň neskutečně komického.

    ///

    Ostatní díly festivalového zpravodajství:

    Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 1)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 2)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 3)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 5)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 6)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 7)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 8)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 9)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 10)

    ///

    Více na i-DN:

    Festival nového divadla popatnácté

     


    Komentáře k článku: Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,