Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 3)

    Z pátečního festivalového programu Malé inventury jsem absolvovala tři představení: Tisíc tuctů ve Studiu Alta, Jana je panna ve Venuši ve Švehlovce a BuskingUn/Limited v Divadle Archa. Ve všech třech byla výrazným komponentem hudba „vtělená“ do kytary. Zatímco v inscenaci Jana je panna je hudba pouze vedlejším doplňkem, v klauzuře Tisíc tuctů studentů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU tvoří organickou součást děje a pro inscenaci pojednávající téma pražského buskingu představuje dokonce komponent ústřední.

    Jakub Maksymov zpracoval v Tisíci tuctech několik povídek Jacka Londona za pomoci rozkošných loutek Fortuny Herzové, jejichž jednotlivé části těla jsou vyrobené z neopracovaných kusů dřeva. FOTO archiv DAMU

    Jakub Maksymov zpracoval v Tisíci tuctech několik povídek Jacka Londona za pomoci rozkošných loutek Fortuny Herzové, jejichž jednotlivé části těla jsou vyrobené z neopracovaných kusů dřeva. Animují je tři herci – hlavního hrdinu, který se rozhodne donést na Aljašku tisíc tuctů vajec a zpívá roztomile zábavnou pseudo angličtinou, Eliáš Jeřábek, všechny vedlejší postavy a efekty Dominik Migač a Štěpán Lustyk. Doprovod na kytaru zajišťuje Milan Vedral, který svou country hudbou jednak dokresluje atmosféru této – v podstatě – roadmovie a jednak obstarává i všechny potřebné zvuky (charakteristický je např. vysoký tón struny vždy ve chvíli, kdy hlavní hrdina dostane nápad).

    Všichni tři účinkující jsou oblečeni do košil a vestiček. FOTO archiv DAMU

    Všichni tři účinkující jsou oblečeni do košil a vestiček. Díky používané kytaře připomínají bandu trampíků, kteří si hrají na divoký Západ. I samotné herectví, vyznačující se až dětským oddáním hře a zápalem pro věc, přidává k Londonovu příběhu další významový rozměr – spolu s příběhy sledujeme partu kluků, kteří si prostě jen rádi hrají. Na půdě našli stará plata od vajec plná prachu a pro zábavu si pomocí nich vyprávějí příběh o jednom velkém snu. A tak jako je hlavní hrdina odhodlaný za každou cenu dostát svému cíli, ani Jeřábka nezastaví létající plata, jež po něm házejí jeho kolegové, voda, kterou na něj plivou, nebo patálie, že někam nedosáhne.

    Vtipné momenty střídá několik okamžiků vážnějších. FOTO archiv DAMU

    Vtipné momenty, při nichž se dospělí diváci baví jako malé děti, střídá několik okamžiků vážnějších, kdy je například hlavní hrdina hlady donucen sníst jednoho ze svých psů, anebo v samotném závěru, kdy zjistí, že se během dlouhé cesty všechna vejce zkazila. Animace působí na mnoha místech opravdu kouzelně: pohyb člunu je dokreslen pohybem okolo plovoucích láhví, dvě psí spřežení spolu soutěží na kole z plat točících se pod nimi, postavy překonávají nekonečnou krajinu jako tři blechy na tyčkách. Jinde vytvářejí herci iluzi hloubky prstoru svými hlasy. Zdánlivě tak prodlužují dobu dopadu loutky. Energie, jakou herci do hry vkládají, je nakažlivá. Skvělou atmosféru potvrdila navíc drobná nedokonalost: když Jeřábkovi spadla na zem krabička od vajec a Migač mu ji mimo hru podal. Ve chvíli, kdy je kód inscenace funkční, takové „vystoupení ze hry“ vůbec neruší.

    ///

    BuskingUn/Limited v režii Lindy Straub vznikl v Arše před rokem jako reakce na byrokracii města Prahy v přístupu k pouličním umělcům. Čtyři pražští buskeři se s diváky dělí o své zkušenosti z ulice. Osobní zážitky mísí s obecnými informacemi, na jejichž základě si diváci na tento fenomén činí vlastní názor, který mohou dávat v průběhu představení najevo tak, že odpovídají na otázky moderátora posouváním zelené (ano) a červené (ne) figurky po tabulce s názvem ulice na svém stole a přepínáním světla lampičky. U stolečků sedí diváci ve skupinkách po obvodu celého Malého sálu Archy. Jeho středu vévodí dlouhé molo představující Karlův most. Ten je z jedné strany lemován sochami a kamerou, jež představuje snahu o maximální kontrolu veřejného prostoru. V představení je také hojně využívána.

    V čele sálu svítí video projekce, jež po většinu představení nabízí výhled na Malou Stranu. FOTO archiv Divadla Archa

    V čele sálu svítí video projekce, jež po většinu představení nabízí výhled na Malou Stranu. V některých chvílích pak přináší doplňující informace a ilustrační videa a hlavně – v jakémsi refrénu – zachycuje animaci americké Sochy Svobody, jež se za znění písně Modlitba pro Martu proměňuje v Martu Kubišovou. Tato skutečnost ilustruje dvě stěžejní témata: jednak přináší ohlédnutí za totalitou, již zákaz buskingu v „demokratické“ společnosti značně připomíná, a jednak připomíná samo revoluční vystoupení Kubišové, které bylo vlastně také takovým nepovoleným buskingem. Ten ovšem tehdy pomohl změnit situaci a stal se symbolem svobodného projevu.

    Inscenace předkládá množství faktů a formou politického divadla aktivizuje diváka, který si při jejím sledování vytváří plastický obrázek o situaci pouličních umělců v Praze. FOTO archiv Divadla Archa

    Kromě toho, že inscenace předkládá množství faktů a formou politického divadla aktivizuje diváka, který si při jejím sledování vytváří plastický obrázek o situaci pouličních umělců v Praze, funguje díky své struktuře také jako koncert. Jednotliví buskeři, původně schovaní po stranách sálu, jako by stáli v podloubí, vystupují v průběhu představení před diváky se svými hudebními produkcemi. Jsou pestré jak zastoupením různých hudebních nástrojů, tak i žánrově. A všichni jsou tak dobří! Tedy… za sebe mírně preferuji skvěle zpívající Terezu Bártovou a nakažlivě bubnujícího Juraje Hellebrandta. I když právě ona žánrová rozmanitost může publikum dělit stejně jako na ulici – třeba na příznivce a odpůrce trampských písní. To se ovšem přímo dotýká tématu, a to jedné z nejsložitějších otázek večera: Má na pouliční produkci nárok každý bez ohledu na její hlasitost, popularitu, či kvalitu?

    ///

    Toto plytké naříkání zneuznaných hereček se mi prostě a jednoduše vůbec nelíbilo (Jana je panna). FOTO archiv festivalu

    Je festival, píši ze dne na den a je jedna ráno. Snad mi odpustíte, když se nijak blíže nevyjádřím k druhému včerejšímu představení Venuše ve Švehlovce Jana je panna. Snad v tomto festivalovém psaní výjimečně obstojí pouze čistě subjektivní, protože nijak neosvětlený názor, že se mi toto plytké naříkání zneuznaných hereček (jakkoli parodicky pojaté za doprovodu nafukovací kytary) prostě a jednoduše vůbec nelíbilo.

    ///

    Ostatní díly festivalového zpravodajství:

    Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 1)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 2)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 4)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 5)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 6)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 7)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 8)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 9)

    Divadlo je dnes hlavně o lásce (No. 10)

    ///

    Více na i-DN:

    Festival nového divadla popatnácté


    Komentáře k článku: Divadlo je dnes hlavně o lásce! (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,