Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 32)

    Národní divadlo v Praze 16. května 2019 poprvé uvedlo novou inscenaci opery Sergeje Prokofjeva (1891 – 1953) Láska ke třem pomerančům. Tato parodická pohádka spíše pro dospělé, okořeněná surrealismem, zazářila v Praze naposledy v letech 1963 – 64 v českém překladu pod taktovkou Jaroslava Krombholce, v režii Georgije P. Ansimova a s legendárním Vladimírem Jedenáctíkem jako Kuchařkou. Nyní se satirické látky Carla Gozziho z roku 1761 o hypochondrickém princi odsouzeném čarodějkou Fatou Morganou k lásce ke třem pomerančům, z nichž se nakonec vyklubou tři princezny, chopila nová umělecká generace. Prokofjevova hudba z období Klasické symfonie má jiskřící eleganci a potřebnou komiku, pochod z této jeho nejúspěšnější opery se stal ve světě populárním. Dílo je hráno jako při světové premiéře v Chicagu 1921 ve francouzštině, s českými a anglickými titulky.

    Aleš Briscein jako hypochondrický princ plně využil svůj sytý tenor s jasnými výškami a v první polovině zpíval roli karikujícím způsobem jako ukňouraný, nesympatický bolestín. Foto Dasa Wharton

    Hudební nastudování Christophera Warda je na této inscenaci spolu s některými pěveckými výkony tím nejcennějším. Orchestr podal znamenitý výkon, Prokofjevova hudba měla potřebnou plasticitu. A i když místy zněla zbytečně břeskně, Ward jí zachoval její barevnost a výrazovost. Inscenace se může rovněž pyšnit výbornými pěveckými výkony v hlavních rolích. Aleš Briscein jako hypochondrický princ plně využil svůj sytý tenor s jasnými výškami. V první polovině zpíval roli karikujícím způsobem jako ukňouraný, nesympatický bolestín, v druhé se po pěvecké stránce proměnil ve standardního pohádkového hrdinu. Rovněž tenorista Jaroslav Březina jako šašek Truffaldino prokázal, že má znělý hlas, pevné výšky a je po technické stránce výborně disponován. Zdeněk Plech dal díky barevnosti a nosnosti svého basu nezaměnitelný charakter Králi Trefovi, a protože pražské Národní divadlo sloučilo bez zjevného důvodu tuto roli s rolí zlé Kuchařky, ztvárnil po pěvecké stránce na odpovídající úrovni i její part, byť nemá pro tuto postavu skladatelem předepsaný chraplavý hlas. Určitým překvapením bylo obsazení Evy Urbanové do role čarodějky Faty Morgany. Pěvkyně, která se v inscenaci Národního divadla objevila po delší době, disponuje stále průrazným hlasem, který však zněl ve vyšších polohách poněkud ostře. Pěvecky méně výrazný byl František Zahradníček jako kouzelník Celio. Marie Fajtová propůjčila princezně Ninetce jistotu svého průzračného sopránu. Protipólem jí byla svým výrazným mezzosopránem Jana Sýkorová jako černoška Smeraldina (zpívala rovněž princeznu Nikoletku). Přesvědčivě se s partem zrádné královy neteře Clarice vyrovnala Andrea Tögel Kalivodová (zpívala rovněž princeznu Linetku), s Arturem Mateuszem Garbasem jako intrikánským ministrem Leandrem vytvořila pěvecky vyrovnanou dvojici. Dvořana Pantalona ztvárnil zdařile Jiří Brückler, ďábla Farfarella Csaba Kotlár. Kvalitní výkony podali i představitelé Deseti podivínů a rovněž sbory nastudované Martinem Buchtou.

    Démonické bytosti, jež mají prince rozveselit, jsou inscenovány jako odpudivé potvory na pavoučích nohou křepčící nad princovou postelí. Foto Dasa Wharton

    Po herecké a výrazové stránce však pěvci příliš velké šance v nové inscenaci neměli. Režisér Radim Vizváry, mim a choreograf, vytvořil sice choreografie k řadě inscenací i v pražském Národním divadle, režíroval zde však jen jedinou operu – Donizettiho Poprask v opeře. V jeho pojetí se Prokofjevovo dílo proměnilo v nepříliš vkusnou a nepřehlednou podívanou. Vizváry opouští pohádkovost a hravost. Děj zprvu bez zjevné příčiny a další souvislosti situuje do potemnělé soudní síně s obrazy Faty Morgany a Celia a scény u Kuchařky a na poušti se dějí na poloprázdném jevišti – celku by však prospěla spíše větší míra poetičnosti (výtvarník Boris Kudlička). Král je oděn jako soudce a sbory stojí v první polovině opery v lavicích coby porota. Další postavy sborových scén se pohybují na scéně chaoticky a nepřehledně. Divák se těžko orientuje v tom, kteří z nich jsou Tragici, kteří Komici, Lyrici, Dutohlavci, Dvořané… Přitom jednotlivé skupiny vstupují do děje vlastní pohádky a ovlivňují její pokračování! Čitelnému ztvárnění skupin nepomáhají ani ne právě vzhledné kostýmy (Natalia Kitamikado), jejichž smysl u sólistů je více než nejasný – např. Princ v druhé půli vyhlíží jako cirkusový principál, Truffaldino jako kovboj.

    Režie na řadu věcí rezignovala nebo je neuměla uchopit. Není například odpovídajícím způsobem inscenována klíčová scéna, ve které hraje kouzelník Celio s Fatou Morganou karty, v nichž králův příznivec Celio prohrává a Fata Morgana chránící Leandra tak může dominovat situaci. Zpívá se zde o něčem, co se na jevišti vůbec neděje. Už začátek inscenace tedy nutně vnáší mezi diváky nejasnosti. Profilace postav Celia a Faty Morgany a jejich vzájemného boje jsou nedostatečně režijně vypracovány. Surrealistické prvky jsou spíše než hravé děsivé a nevkusné. Démonické bytosti, jež mají prince rozveselit, jsou inscenovány jako odpudivé potvory na pavoučích nohou křepčící nad princovou postelí. Vše se odehrává na setmělém, depresi vyvolávajícím jevišti zbaveném pohádkovosti. Jaroslav Březina se jako Truffaldino může rozkrájet, avšak ani při svém zjevném komediálním talentu a přirozeném jevištním projevu nedokáže v tomto režijním konceptu mnoho zmoci. Velmi často do děje jako jakýsi kolorit vstupují zpola nazí muži provádějící sice náročnou, leč netaneční a hlavně nic neříkající akrobacii (Losers Cirque Company – pohybová spolupráce Marek Zelinka). Farfarello pomáhající Celiovi je pojat jako postava evokující představu vousaté ženy s rohy. Clarice ve vysokých kozačkách na jehle je oděna v kostýmu připomínajícím kentaura. Skutečná režijní pointa ovšem přichází ve druhém dějství. Kuchařka, jejíž personální spojení s postavou Krále Trefy je velmi matoucím prvkem, přichází oděna v legínách a vypíná svoji hruď se třemi obrovskými, neforemnými obnaženými ňadry! Princ vyhraje svůj souboj s ní tak, že jí ňadra v nečekané chvíli sebere. A tím získává pomeranče. Ale kdepak obyčejné pomeranče – obrovské půlky oranžových ňader, které posouvá s Truffaldinem po jevišti!

    Ve druhé půli se Briscein po pěvecké stránce proměnil ve standardního pohádkového hrdinu. V souboji s Kuchařkou vyhraje namísto obyčejných pomerančů obrovské půlky oranžových ňader! Foto Dasa Wharton

    Ani samotný závěr – Smeraldina nastrčená Fatou Morganou jako nevěsta místo princezny Ninetky, zakletí Ninetky do krysy a dobrý konec pohádky i s potrestáním „temné strany“ – nemá žádoucí gradaci a postrádá poezii i krásu. Láska ke třem pomerančům v pražském Národním divadle spíše než humor vzbuzuje rozpaky, místo aby lahodila oku, spíše odpuzuje. Není v ní osvobozující smích ani satira, ale posměch a škodolibost. Není v ní láska, ale lascivnost. Sice zůstala vtipná Prokofjevova hudba ve velmi dobrém provedení a zdařilé pěvecké výkony, ale divák nechodí do divadla na koncerty. K žádoucí komplexnosti působivého divadelního zážitku chybělo tentokráte mnoho.

    Národní divadlo – Sergej Prokofjev: Láska ke třem pomerančům. Hudební nastudování a dirigent: Christopher Ward, režie a choreografie: Radim Vizváry, scéna: Boris Kudlička, kostýmy: Natalia Kitamikado, animace: Kateřina Karhánková, sbormistr: Martin Buchta, pohybová spolupráce: Marek Zelinka, dramaturgie: Ondřej Hučín. Účinkují: Zdeněk Plech / Jan Šťáva, Aleš Briscein / Martin Šrejma, Jaroslav Březina / Josef Moravec, Eva Urbanová / Eliška Weissová, Jan Hnyk / František Zahradníček, Veronika Hajnová / Andrea Tögel Kalivodová, Kateřina Jalovcová / Jana Sýkorová, Jana Sibera / Marie Fajtová, Artur Mateusz Garbas / Roman Janál, Jiří Brückler / Lukáš Zeman, Csaba Kotlár / Igor Loškár a další, Sbor a Orchestr Národního divadla a Losers Cirque Company. Psáno z premiéry 16. 5. 2019 v Národním divadle


    Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 32)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,