Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dalibor z Frankfurtu podle Jiřího Srstky: Reality show vymknutá z kloubů

    Ředitel agentury DILIA a exředitel Národního divadla Jiří Srstka, který před dvaceti lety vyjednával s Milošem Formanem úpravu a režii Smetanovy opery Dalibor, požádal, abychom zároveň otiskli jeho a můj pohled na nejnovější inscenaci opery ve Frankfurtu nad Mohanem. Josef Herman

    Setkání ve „vězení“ – Izabela Matuła (Milada) a Aleš Briscein (Dalibor)
    Foto Monika Rittershaus

    Reality show vymknutá z kloubů

    Jako mnemotechnickou pomůcku jsem si před zhlédnutím Dalibora ve Frankfurtu nad Mohanem uložil, že k představení, zpívanému v němčině, budu přistupovat prostý všech resentimentů, kterých dlouholetý operní fanda nabere v české kotlině požehnaně. Přesto mne inscenace „vyhodila ze sedla“ a popravdě řečeno dodnes nevím, co si o ní mám myslet. Byli jsme tam z České republiky tři a každý z nás si vyložil úmysl a výsledek práce režisérky úplně jinak. Snad se z hlediska výkladu trochu rozsvětlilo v závěru opery, ale nevím, zdali v mém případě nešlo o narativní omyl.

    Příprava na mediální vystoupení – Gordon Bintner (Vladislav), Izabela Matuła (Milada), Simon Bailey (Budivoj)
    Foto Monika Rittershaus

    Nejdříve pár slov k hudební stránce. Na náš vkus byla spíše romantizující než dramatická a s pomalými tempy. Pěvecké obsazení slušné s výborným Daliborem Aleše Brisceina. Ano, i on zpíval německy a Dalibora v češtině ještě nikdy neztvárnil. Škrtů bylo mnoho a z přeskakování v partituře brněly Čechům uši. Asi nejmasivnější vynechávkou byl skok od Daliborovy árie „Ha, kým to kouzlem“ přímo do závěru. Sečteno a podtrženo, představení bez přestávky trvalo cirka dvě hodiny, škrty tedy ubraly asi třicet minut z originální délky opery.

    Aleš Briscein (Dalibor) schovaný ve svém světě za sluchátky
    Foto Monika Rittershaus

    Režie moderní až na půdu, jak je v Německu koneckonců zvykem. Je jasné, že Dalibor nikdy ve Frankfurtu uveden nebyl a byl tak tamním obecenstvem vnímán trochu jako rarita z Čech. Na prestiži mu snad přidalo dávné uvedení Gustavem Mahlerem ve Vídeňské státní opeře. Jak je v Německu zvykem, počátku představení předcházela půlhodinová přednáška, kde dramaturg seznamoval obecenstvo se všemi historickými zákruty historie Dalibora. Po otevření opony bylo jasné, že se nacházíme v nějaké současné době a samotný děj opery je neustále snímán tlupou kamer za účasti režiséra, ze kterého se poté vyklube Budivoj. I král Vladislav je režisérem Budivojem inscenován a po známé árii „Krásný to cíl“ se z něj stane bezvýznamná figurka, jež je vykopnuta z jeviště. Zpočátku to totiž vypadá (alespoň dle mého pocitu), že kamery a všechno moderní na scéně je pouze o tom, jak se medializace může dostat daleko od objektivní pravdy a byť by měl Dalibor stokrát pravdu, není mu to nic platné, protože jeho vyprávění o spáchaném zločinu na Zdeňkovi jako o důvodu dalšího vraždění tentokrát z jeho strany, média stejně překroutí a on z toho vyjde jako bezprizorní a ukrutný zločinec. Prostě něco na způsob inscenovaných procesů v komunistické době. Ano, to by bylo levné, za chvíli nudné i pro německé publikum, které má expresivně aktuální inscenační postupy na jevišti docela rádo.

    Vybuchla bomba
    Foto Monika Rittershaus

    Nicméně po uplynutí určitého jevištního času ve mně začal převládat pocit, že nejde o tento levný aktualizující výklad, jelikož postavy začaly z původního jednoduchého inscenačního rámce vybočovat, jakoby chtěly utéct z předepsané reality show a začaly si žít svým vlastním, skutečným životem, jenž je tím pravým nefalšovaným dramatem Dalibora. Jde především pochopitelně o něj a o Miladu. Tato dimenze narůstá do té míry, že v závěru opery Dalibor zapálí hrad i s králem Vladislavem, který zemře a přiběhnou „moderní“ policisté zatýkající Budivoje i Dalibora, jenž tak přežije. Tedy se domnívám, že výklad spočívá v nevyvedené reality show, vymykající se z kloubů, převládne ten normální, pravý život, končící bohužel tragicky. Jakoby se Dalibor za všechny chudáky, kteří musí ať už z jakýchkoli důvodů, účinkovat v nějaké nablblé a nepravdivé reality show, chtěl pomstít. Trysk režie je však neuvěřitelný a divák má co dělat, aby zachytil všechny momenty, které mají pro pochopení režie význam. Proto nemohu ručit za to, že jsem vše „pochytal“ a že třeba inscenace nebyla třeba fakt o něčem jiném.

    Organizace mediálního lynče – Gordon Bintner (Vladislav), Simon Bailey (Budivoj)
    Foto Monika Rittershaus

    Vzpomínám si na poslední inscenaci Dalibora v Národním divadle, kterou inscenoval Jan Antonín Pitínský a která byla dle mého soudu nespravedlivě odsouzena. Režisér Pitínský zcela pochopitelně nepostupoval tak razantně jako německá režisérka, byl snivý a čas inscenace jako by odvíjel pozpátku nikoli ve smyslu děje, ale historicky. Soud s Daliborem tak byl vyložen v současném světě a poslední jednání, včetně tragického skonu obou hlavních představitelů, se odehrávalo v hluboké historii, tedy v čase krále Vladislava.

    Zrodili se teroristé – Izabela Matuła (Milada) a Aleš Briscein (Dalibor)
    Foto Monika Rittershaus

    A to je vlastně z mé strany vše. Na závěr snad poznamenám, že zmíněná frankfurtská inscenace toho na ubohého diváka střílí moc. Hudbu, která je přeci jenom trochu náročná, zpěv, vědomí historických událostí a souvislostí, k tomu režie, nabitá detaily, plná hádanek… Jakoby člověk sedící v hledišti nevěděl, na co se více či dříve soustředit.

    Ale ano, dobré to bylo.

    Oper Frankfurt – Bedřich Smetana: Dalibor. Dirigent Stefan Soltesz, režie Florentine Klepper, scéna Boris Kudlička, kostýmy Adriane Westerbarkey, video Anna Henckel-Donnersmarck a Kai Ehlers, světlo Jan Hartmann, dramaturgie Norbert Abels, Premiéra 24. února 2019. (Psáno z reprízy 22. března 2019.)


    Komentáře k článku: Dalibor z Frankfurtu podle Jiřího Srstky: Reality show vymknutá z kloubů

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Jiří,
      asi jsme si oba fandili, že vyvoláme diskusi o Daliborovi, o jeho frankfurtské podobě, o inscenování opery (operní režii), potažmo o našich názorech. Sdílel jsem naše články i na FB, ani tam nic. Asi to nikoho nezajímá. Nebo my nikoho nezajímáme.
      Zkusme to tedy spolu, mám k tvému textu pár poznámek:
      1. Trochu mi přijde, že přece jen ti není jedno, co Němci udělali s „naším“ Daliborem. Třeba hned hudební nastudování porovnáváš s obvyklou „českou“ interpretací jako závazným měřítkem správnosti. Já si naopak myslím, že hudbu nastudovali záměrně v logice wagnerovské interpretace a že to dílu prospělo.
      2. Postavy tu také změnili v logice své interpretace, i prostředí, v němž existují. Nerozumím tomu, jak podle tebe „v závěru opery Dalibor zapálí hrad i s králem Vladislavem“, když tu není „král“, ani „hrad“.
      3. Škrtnutých pasáží, přišlo mi, trochu lituješ. Kolik minut hudby chtěl škrtnout Miloš Forman?
      4. Píšeš: „Režie moderní až na půdu, jak je v Německu koneckonců zvykem.“ Nevím, co je moderní režie, jak bys to vymezil v autorském zákoně? A nepřišlo ti to vyjádření trochu, promiň, čecháčkovské? Jako že si německá režisérka zase vyšlápla na české operní dílo…
      5. Překrucování skutečnosti médii srovnáváš s komunistickými vykonstruovanými procesy, jo, ale není to hlavně realita dneška? Obvyklá metoda boje o moc? Možná je na tom založena i reality show, jak tys přečetl sdělení inscenátorů.
      6. Netroufal bych si bez důkazů tvrdit, že Dalibor je pro německé publikum jen „rarita z Čech“. Vůbec si myslím, že argumentovat tím, co si myslí a vidí „diváci“ je účelová spekulace. Třeba: „německé publikum, které má expresivně aktuální inscenační postupy na jevišti docela rádo“.
      7. A prosím tě, nevíš, kam v samém závěru odešel Budivoj? Píšeš, že ho zatkli, taky si myslím, ale já si v tom zmatku nevšiml a kdosi se mi na to ptal.

      02.04.2019 (1.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Zdeněk Klauda

      Profilový obrázek

      Diskuse na tomto portále
      není obecně možná, jak jsme se již mnohokráte přesvědčili. Skutečně odlišný názor nesnesete a žvatlání o podružnostech není diskuse. Koneckonců i text pana Srstky není diametrálně odlišný. Pro běžného čtenáře z toho textu vyplývá, že se mu to moc nelíbilo, ale stydí se to napsat. Pro mě zmatený, konformní text, postrádající jakýkoliv kritický osten a tim pádem mající takřka nulovou hodnotu ve svém žánru. Takže alespoň pro ostatní připojuji odkaz na text, který trefným způsobem shrnuje neumětelství inscenační, interpretační a v neposlední řadě kritické: https://www.libuse-journal.com/varia/frankfurtsk%C3%BD-dalibor-o%C4%8Dima-%C4%8Desk%C3%A9-nekritiky-a-mnoho-skr%C3%BDv%C3%A1-zkalen%C3%A9mu-zraku/

      05.04.2019 (10.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Josef Herman

      Josef Herman

      Pane Klaudo,
      na tomto portálu se běžně diskutuje, ale nenadává se tu a neargumentuje se údajnou nekompetentností těch, co mají jiný názor. Co je na tom k nepochopení?
      Jádro sporu je prosté: jestli je inscenace operního díla samostatným artefaktem, nebo jestli je jen prostředkem jeho řekněme realizace, zviditelnění a „zeslyšitelnění“, předvedení publiku, které si v partituře nepočte. Teoreticky se to vyřešilo před sto lety, ale prosím. Zastávám první možnost a snesl jsem pro to už řadu argumentů. Vy, pan Bojda a někteří další zastáváte opačný názor, ale dokládáte ho pouze insinuacemi zastánců prvního názoru, a pak argumenty z časů Zdeňka Nejedlého, které vyvracet mi přijde poněkud zbytečné: kdyby podle nich pan Bojda vyžadoval stejně rigidně dnes hrát Lucernu nebo Maryšu, bylo by k smíchu a nebylo by co řešit, nemyslíte?
      Co jste napsal o názoru Jiřího Srstky bych podepsal, a on sám jistě taky, protože opravdu, férově a otevřeně, hledá své stanovisko k frankfurtské inscenaci. Tápe, což je normální a v mých očích sympatické kritické stanovisko, není a nemůže být v umění vše jednoznačné a jisté, a jsou mi podezřelí všichni, kteří mají rovnou jasný názor, a ještě ho vydávají za „objektivní“.
      Pan Bojda v článku, na který odkazujete (a to je na sociálních sítí na hraně!, nešť), frankurtského Dalibora neviděl, jen opět nevybíravě odsuzuje ty, kteří ho viděli a napsali o něm. Pozoruhodný faul. Vlastně předepisuje jediný způsob, jak se na inscenaci dívat, analogicky tomu, jak jedině lze operu inscenovat, a kdo neposlechne, měl by být zlikvidován. Za časů Nejedlého tomu tak bývalo.
      Nevím, proč se pořád trefujete, vy i on a další, do operních kritiků, my inscenace opravdu nevyrábíme, jen je komentujeme, a neupíráme vám a komukoli dalšímu učinit ze svého hlediska totéž. Nikdy by mě nenapadlo někoho za jeho názory odsuzovat, natož mu je vyvracet!!! Už jsem také opakovaně psal a vysvětloval, proč je takové úsilí nesmyslné nejen proto, že je nemravné, ale proto, že nerespektuje mechanismus, jakým každý z nás takové názory formuluje. Ani jsem nevymyslel to, že inscenace je artefakt vytvořený inscenátory, nikoli předvedení operní partitury na jevišti, přišlo se na to, opakuji, před sto lety.
      Věcné argumenty vůči frankfurtskému Daliborovi bych tu velmi uvítal. Jediné, co tu vyžadujeme, je argumentace ad rem, nikoli ad hominem.

      05.04.2019 (21.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Jana Tomčíková

      Profilový obrázek

      Vzpomínáte na tu diskusi,
      která se rozpoutala na Neviditelném psovi po Pitínského Daliborovi? Bylo zajímavé sledovat, kam se ubírají myšlenková vlákna diskutujících a jaké pozoruhodné asociace, zejména politické, v nich inscenace vyvolávala. Já jsem tenkrát Pitínského Dalibora viděla – a nepochopila. Frankfurtský počin mi však dle dostupných recenzí českých i zahraničních dává smysl. Tak uvidíme, s čím přijdou v ND.

      10.04.2019 (23.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Zdeněk Klauda

      Profilový obrázek

      Jediné,
      v čem s Vámi souhlasím, je to, že interpret má mít tvůrčí svobodu, bez toho by žádné nové umění nevzniklo. Nicméně vede-li tato svoboda k prznění interpretovaného díla, má plné právo za to být kritizován. Další, s čím nelze nesouhlasit, je, že kritik nic nevytváří, pouze komentuje. Já, stejně jako pan Bojda, nesouhlasím pouze s diletantskou úrovní, jakou je tato kritika dnes (většinově) prováděna. Aby nezůstalo u vágních termínů nejvíce mi vadí:
      1. absence práce s partiturou (kritik není schopen reflektovat realitu, která je v notách a kriticky se vyjádřit ke znějící podobě, zaznamenat odchylky, zhodnotit, zda přinesly zlepšení či zhoršení, atd.)
      2. absence vlastního myšlení (kritik povětšinou zopakuje to, co mu dramaturg naserviruje v brožuře, případně dramaturgickém úvodu)
      3. absence kulturně-estetického vzdělání (schopnost zhodnotit interpretační posun versus stylové nároky a celkový kontext díla daný autorem a dobou jeho vzniku)
      4. hra „císařovy nové šaty“, rozuměj slavné jméno (jedno zda dirigent, režisér či pěvec) = geniální počin, i kdyby šlo o naprostý debakl. Čímž jen pachatelé těchto textů usvědčují sami sebe z nekompetence či ustrašenosti, spíše však kombinace obojího.

      Všechny tyto atributy nacházím u pana Bojdy. Nebudu sem dávat link, ale na stejném portále recenzoval jinou německou inscenaci Dalibora (z Augsburgu), kde osobně byl. Jeho text není ideologická dojmologie sepsaná u sedmičky červeného (nebo demagogie – chcete-li), ale velmi exaktní text pracující s fakty, se kterým může nesouhlasit pouze hlupák nebo člověk se zlými úmysly.

      12.04.2019 (10.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,