Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2020

ročník 29
26. 5.–8. 6. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co zmůže divadlo? aneb Avignonské sny

    V době, kdy jsme si pomalu zvykli na to, že většina našich i zahraničních velkých festivalů se ruší či přesouvá svůj program na příští rok, přišel ředitel Avignonského festivalu Olivier Py s něčím nevídaným. Během tiskové tele-konference 8. dubna odhalil „snový program“ letošního 74. ročníku, který se měl podle původních plánů uskutečnit od 3. do 23. července.

    Bláznivý nápad? Provokace? Prázdné gesto? Zoufalý pokus? Nebo záblesk víry a naděje? Ukázka bezmezné tvůrčí vitality, solidarity, odvahy, svobody? Ať tak nebo tak, Avignonský festival pro tentokrát vystoupil z řady, což lze bezesporu pokládat za výrazný tvůrčí čin. Přinejmenším nás vybízí přemýšlet jinak o nastalé situaci a našem bytostném vztahu k divadlu, ať už z pozic tvůrce či diváka.

    Olivier Py jistě není zločinec, který by stůj co stůj hazardoval se zdravím divadelníků i publika. Samozřejmě si uvědomuje a respektuje všechna zdravotní opatření v souvislosti s koronavirovou epidemií. Ale rozhodl se nepodléhat pocitu všeobecného zmaru a nabídnout odlišnou cestu. O festival bojoval do poslední chvíle, nesložil své zbraně hned, protože to by znamenalo popřít smysl divadla, jímž je společné setkání a přemýšlení o základních věcech života, o lásce, smrti, Erotu a Thanatu, což byla ústřední témata letošního ročníku, takřka prorocky vyhlášená už loni.

    Avignonský festival je obrovský divadelní kolos a samozřejmě je ve hře také spousta peněz, takže někteří vidí v Pyově jednání především politikum a pragmatismus. Jenže to samé by se dalo říct o těch, kteří své akce, byť s těžkým srdcem, zrušili prostým – a jistě pochopitelným – oznámením. Je jasné, že Pyovo gesto zaimponuje víc divadelním snílkům, vizionářům, idealistům než skeptikům a těm, kteří se cítí stát pevnýma nohama při zemi. Prohlásit se dá koneckonců cokoli, uvidíme, jaké budou po těchto slovech následovat další činy.

    Avignonské sny 2020

    Odhoďme tedy nyní všechny zábrany a pojďme se společně s ředitelem Avignonského festivalu „zasnít“ nad letošním avizovaným programem:

    Jako slavnostní zahajovací představení v Papežském paláci byla ohlášena nová inscenace řeckého choreografa Dimitrise Papaioannou mísící tanec a pohybové divadlo. Papaioannou, jehož show zahájila mimochodem v roce 2004 Letní olympijské hry v Aténách, se již avignonskému publiku představil před třemi lety inscenací The Great Tamer. Jeho nejnovější Nouvelle création (Nová kreace) je inspirovaná mýtem o Mínotaurovi. Mýtus a mytologie či spíše jejich současná revize jsou ostatně jakousi Ariadninou nití vinoucí se celým programem. Tak například madridská umělkyně Angélica Liddel vychází v inscenaci Liebestod, historie(s) du théâtre III (Liebestod, příběh(y) divadla III) z mýtu o Tristanovi a Isoldě, jihoafrický výtvarník a performer Brett Bailey (z Pražského Quadrienále si v roce 2007 odvezl zlatou medaili za design) nahlíží ze současné perspektivy mýtus o Samsonovi, francouzská režisérka Laëtitia Guédon společně s autorkou Marie Dilasser přepsali mýtus o Penthésilee, v němž hledají sílu a moc současného ženství, novou interpretaci Racinovy Andromachy nabízí Francouz Gwenaël Morin, zatímco norská loutkářka Yngvild Aspeli se – aby prozkoumala tajemství lidské duše -odvolává na mýtus o Moby Dicku – bílé velrybě.

    Mýtem svého druhu je i Shakespeare. Pozornost měla letos být upřena na Othella. Jednak v interpretaci Oskarase Koršunovase a pak také v podání neprofesionálních herců Vězeňského centra Avignon-Le Pontet pod vedením Oliviera Py a Enzo Verdeta. Hamlet, snad nejproslulejší Shakespearova hra, poslouží Olivieru Pyovi k zamyšlení se společně s adepty herectví z Cannes a Marseille nad otázkou Co zmůže divadlo?.

    K ústřednímu festivalovému tématu Eros a Thanatos se bezprostředně vztahuje divadelní video-instalace Švýcara Matse Stauba Death and Birth in my life (Smrt a narození v mém životě), která do Avignonu měla přicestovat přes Manchester, Johannesburg, Kinshasu, Mnichov, Basilej a Bamako.

    Italka Emma Dante se nechala ve své inscenaci Pupo di zucchero. La Festa dei morti (Cukrová soška. Svátek zesnulých) inspirovat barokní jihoitalskou tradicí, pamětí mrtvých a osamělostí živých. Ve své druhé kreaci Miséricordia (Milosrdnost) skládá divadelní poctu ženám, mateřství. Soucitnost je také tématem Francouzky Tiphaine Raffier a její čtvrté inscenace la Réponse des Hommes (Odpověď mužů). Umělecký šéf slavných Toneelgroep Amsterdam, nyní Internationaal Theater Amsterdam, Ivo van Hove, se měl v Avignonu prezentovat již potřetí. Tentokrát s pomocí textů J. P. Sartra chtěl obrátit svou pozornost k mladému Freudovi a jeho cestě k psychoanalýze.

    Své reprezentativní zastoupení měli mít samozřejmě i Avignonem dlouhodobě sledovaní a zvaní afričtí tvůrci. Etienne Minoungou z Burkiny Faso měl přednést text senegalského autora, ekonoma a skladatele Felwina Sarra Traces; Discours aux Nations Africains (Stopy. Proslov africkým národům). Autor Felwin Sarr se pak ve svém divadelně-literárním vystoupení chtěl věnovat poezii René Chara. Francouzsko-ivorijská umělkyně Eva Doumbia nabízela Autophagies (Autofagie), příběhy banánů, rýže, rajčat, arašídů, palmového oleje, ovoce, cukru, čokolády, zkrátka „exotických“ plodin, které zdomácněly v našich kuchyních a jejichž osud se ubíral cestami kolonizace. Dekolonizace byla ústředním tématem i hudební inscenace Jihoafričana Bretta Baileyho Samson, o níž už byla řeč v souvislosti s mýty.

    Z dalších letos pozvaných zahraničních osobností jmenujme i u nás známého (především z festivalu Divadlo Plzeň, ale i brněnského DSB a DER v Hradci Králové) maďarského režiséra Kornela Mundruczó, který se však v Avignonu neměl uvést se svým divadlem Proton, nýbrž s inscenací hry Katy Weber Czastki kobiety (Části ženy), která měla premiéru ve varšavském Teatru Rozmanitosći před dvěma roky.

    Do Avignonu také mířili Kaori Ito a Yoshi Oïda s inscenací tradičního divadla nó a pěti moderními dramaty Jukio Mišimy. Poprvé měl být avignonským hostem Palestinec Bashar Murkus, režisér inscenace Musée (Muzeum). Libanonský choreograf Ali Chahrour, jenž se naopak do povědomí festivalového publika zapsal již v roce 2016 a 2018 svými inscenacemi inspirovanými šíitskými pohřebními rituály, chtěl tentokrát přivézt inscenaci soudobého tance nazvanou Du temps où ma mère racontait (Tenkrát, když má matka vyprávěla).

    A to samozřejmě zdaleka není všechno. Tisková zpráva uvádí, že pro letošní Avignon bylo připraveno 45 inscenací, 3 výstavy a 12 partnerských programů. Z toho 80% tvořily premiéry a 60% byla koprodukcemi. 65% umělců mělo přijet ze zahraničí a 50% tvůrců se Avignonu mělo účastnit poprvé. Ve 21 dnech byla v plánu 300 představení a 100 debat, setkání a projekcí. Na diváky čekalo 125 000 placených míst a 25 000 s volným vstupem. Předprodej měl začít v červnu.

    Oliver Py, ředitel festivalu. Foto: archiv festivalu.

    V jakou realitu se tento „sen“ proměnil?

    Od vyhlášení tohoto ambiciózního programu uběhlo pět dnů a Avignonský festival se stal další obětí opatření kolem koronavirové epidemie. A to v reakci na projev Emanuela Macrona z pondělí 13. dubna, kdy prezident prohlásil, že velké festivaly se nebudou moci uskutečnit nejméně do poloviny července. Na změněné podmínky reagoval festival jeho letošním zrušením: Sdíleli jsme naději, dokud to bylo možné, ale situace vyžaduje jiný scénář. Naší povinností je nyní zachovat a vymyslet budoucnost Avignonského festivalu, prohlásil Olivier Py, ředitel festivalu. Toto zrušení bude mít katastrofální následky pro tisíce umělců a techniků, mezi nimiž je spousta těch, kteří zastávají nejistý statut tzv. intermittents, tedy externistů.

    Pro zajímavost dodejme, že Avignonský festival byl od svého založení v roce 1947 zrušen pouze jednou, a to v roce 2003 během bouří divadelních externistů požadujících větší stabilitu svého postavení v rámci divadelního systému.

    Sen tedy skončil a proměnil se v noční můru? Nemyslím. Snít je třeba v každé situaci. Věřme, že i tento avignonský sen nezanikne, že se pouze přetvoří v jiný, který již bude možné realizovat.


    Komentáře k článku: Co zmůže divadlo? aneb Avignonské sny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,