Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co na sebe vím VIII

    Sarajevo

    Jev, který chci pojmenovat, vznikal plíživě. Šlo o to, že zhruba od poloviny devadesátých let začala situace v ODS připomínat stav, který podle vyprávění přátel-osmašedesátníků nastal před třiceti roky mezi komunisty: v kuloárech téměř všichni kritizovali vedení, ale v sále pak hlasovali pro usnesení navržená shora.

    Václav Klaus přijímá podporu v době tzv. sarajevského atentátu

    Václav Klaus přijímá podporu v době tzv. sarajevského atentátu
    FOTO ARCHIV ODS

    Vzpomínám si, že poslanec Vlastimil Tlustý žertem přejmenoval ODS na Občanskou stranu sociálnědemokratickou, protože její politika se přizpůsobuje opozici: zaujímá vlažný postoj k odškodnění rolníků postižených násilnou socializací, odmítá se zabývat deregulací nájemného a ústy svého předsedy odkazuje privatizaci bankovního sektoru k termínu střednědobému až dlouhodobému; partneři z ODA mluvili o bankovním socialismu. Kromě toho se oficiálně šířil pocit sebeuspokojení. Transformace prý skončila; do voleb 1996 – koalice v nich těsně ztratila parlamentní většinu – vykročila ODS pod nadutým heslem Dokázali jsme, že to dokážeme.

    Autorem byl ideolog strany Josef Zieleniec. Mezi poslanci měl přesto pověst muže mimořádného rozhledu a vzdělání. Ačkoli byl slabý řečník, slynul jako jediný odhodláním oponovat předsedovi; podílel se například na česko-německé deklaraci, která Václava Klause nenadchla; jednou mu ji jako ministru zahraničí vyčetl. Klaus rozhodně nebyl germanofil.

    Josef Zieleniec se v polovině devadesátých let stal nadějí všech kriticky smýšlejících politiků ODS. Věděli, že se s ním schází skupina zejména mladších poslanců a diskutují o nedostatcích strany a o jejich nápravě. Projevil jsem zájem připojit se k nim. Zieleniec mě vyslechl, nepopřel existenci kritického kruhu, ale nepozval mě. Nehodil jsem se buď kvůli tomu, že mě považoval za příliš oddaného předsedovi, nebo kvůli slovně vyznávanému zaujetí pro otevřenost, nebo z jiných důvodů, které si neumím domyslit.

    Zhoubný výklad loajality

    Otevřenost jsem opravdu vyznával jen slovně. Živě si vzpomínám, jak se na jednom zasedání Výkonné rady výjimečně podařilo Václava Klause přehlasovat a jak stanul před povinností informovat o tom na tiskové konferenci. Předložil jí výklad úplně opačný. Seděli jsme s Jiřím Honajzrem a Jiřím Vlachem mezi jejími účastníky a jen jsme se na sebe podívali. Nikoho z nás však nenapadlo, abychom se přihlásili a uvedli informaci na pravou míru. Bylo to ostatně na pováženou: veřejně bychom desavuovali největší autoritu, kterou strana disponovala. Ale ani interně jsme se nepokusili kriticky poukázat na to, že předseda jednal nepřípustně. Představovalo to modelovou situaci. Nejen jeho vinou, ale i vinou naší se stala normou. S předsedou se nepolemizovalo. Za sebe přitom dodávám, že jsem mlčel nikoli z obavy o funkci: měl jsem kam se vrátit. Bylo to se mnou horší: zhoubně jsem si vykládal vnitrostranickou loajalitu. Ti, kdo na Klause za jeho zády žehrali, nesahali mu politickým nadáním po kotníky. Nechtěl jsem se s nimi stavět do jedné řady. Klausův talent jsem vždycky obdivoval. Nešťastně jsem to vyjádřil obrazně míněným výrokem o ochotě chodit mu pro pivo.

    Josef Zieleniec na rozdíl od nás několikrát veřejně vyslovil mínění odlišné od předsedova. Učinil to však pokaždé za okolností, kdy byl předseda v zahraničí. Otevřenou výměnu názorů s Václavem Klausem z očí do očí nikdy nepodstoupil. I z toho se stal precedens; ani Ivan Pilip a Jan Ruml si nepočínali jinak: 28. listopadu 1997 vyzvali premiéra, aby odstoupil; mezi nimi a jím se v tu chvíli táhla vzdálenost mezi Prahou a Sarajevem, kde pobýval.

    Napětí v koalici

    Jejich výzva, pro mě překvapivá, rozuzlila zostřující se konflikt. Poslanci už dlouho předtím počítali s tím, že se koalice rozpadne. ODA ji soudila zprava, Lux a jeho KDU ČSL zleva. Jedněm byl Klausův přístup k reformám nevstřícný, podle druhých neodpovídal principům sociálního státu. K dovršení všeho se Václav Klaus ke koaličním partnerům nikdy nechoval ohleduplně. Snažili se dosáhnout na něm například pravidelných setkání ve třech, kde by si vyměňovali názory a hledali kompromis. Pokoušel jsem se prostředkovat: setkání pomohou koalici upevnit. Václav Klaus se jim bránil: o čem si budou povídat? Jsou na něj dva, a přitom za ním stojí třikrát víc poslanců než za oběma jeho koaličními protějšky dohromady. Nedopustí přece příležitost zákulisně jej majorizovat.

    Zvláště Josef Lux, ze začátku spolehlivý plnitel koaličních dohod, cítil se v koalici stále cizeji, soudě aspoň podle toho, jak veřejně vystupoval. Domníval jsem se, že právě on jednoho dne oznámí, že z koalice vystupuje, a její vládu ukončí. Kromě jiných výhrad a námitek vznášel marně návrh na vyrovnání církevních restitučních nároků. Byla to pro něj záležitost nejen přesvědčení, ale i politické prestiže. Patřil jsem k poslancům, kteří se přimlouvali, aby vláda těmto podnětům vyšla vstříc. Jednou – opět za Klausovy nepřítomnosti – bylo řešení za patronace Jana Stráského dokonce na spadnutí, ale premiér se vrátil a domluvu blokoval. Začal totiž smýšlet o katolické církvi méně vlídně než v prvních dnech své vlády, a to podle mě od okamžiku, kdy arcibiskup Vlk poručil Českou republiku do ochrany Panny Marie. V arcibiskupově činu spatřoval Klaus akt konkurence; odmítal vrátit církvi majetek, ač to bylo nejen spravedlivé, ale i s ohledem na koalici výhodné.

    Vzrůstající napětí vyvrcholilo tedy výzvou Ivana Pilipa a Jana Rumla, aby Václav Klaus odstoupil. Vláda se rozpadla. Ruml měl přitom například už na brněnském kongresu ODS v prosinci 1996 příležitost vyjádřit se kriticky ke stavu věcí. Čekal jsem to od něj. Místo toho pronesl metafyzicky a předvánočně laděný projev na existenciální téma konečnosti lidského života. Byl jsem tehdy předsedou poslaneckého klubu ODS poté, co Jiří Honajzer po dvojí rovnosti hlasů ustoupil na Klausův popud od kandidatury a vzdal se jí v můj prospěch. Rozhodl jsem se povědět delegátům kongresu za přítomnosti novinářů všecko, co jsem tak dlouho ke škodě věci zamlčoval a co jsem považoval za jakési kritické minimum: strana se přestala zasazovat za slušného občana, je se sebou smrtonosně spokojená a její aktiv podléhá živnostnickému pojetí politických funkcí. Předseda za to nese odpovědnost. Ocitli jsme se na křižovatce mezi uskutečňováním politického programu a mezi podřízením politiky ekonomickým zájmům funkcionářů.

    Po celých deset minut, co jsem svůj projev četl, vrtěl Václav Klaus demonstrativně hlavou, aby dal auditoriu najevo, že můj hlas nemá souhlas vedení. Přesto jsem sklidil potlesk, s jakým jsem se nesetkal po žádném svém vystoupení na stranické půdě. Svědčí to podle mě o tom, že v ODS zrála tehdy atmosféra pro pokus o vnitřní reformu a očistu. Jenže v ni zřejmě nevěřili a nestáli o ni ani koaliční partneři, ani lidé kolem Václava Havla a Hradu, ba ani oba iniciátoři premiérovy rezignace. Za motiv si zvolili nikoli překonání celkové stagnace politiky, nýbrž mravní pohoršení nad popíranou existencí zahraničního účtu. Na reformu a očistu nevěřil ani Josef Zieleniec; vystoupil z vlády a z ODS jako osamělec už v říjnu 1997, protože se odmítal nadále podílet na jejích nepravostech. Své kritické druhy ponechal jejich osudu.

    Hrubá politická chyba

    Jako ten, kdo na reformu a očistu ODS nevěří, jsem se zachoval také já. Teprve někdy na jaře 1998 jsem si uvědomil, že měla naději na uskutečnění za předpokladu, že o ni – jako o každou systémovou změnu – budeme usilovat zevnitř, a třeba proti předsedově vůli, i když jsem přesvědčen, že kdyby získala většinovou podporu, jako demokrat by se jí neprotivil. Namísto toho jsem z ODS odešel a vstoupil do Unie svobody. Dosáhli jsme toho, že se ODS zapouzdřila a dodnes k očistné reformě nedozrála, zatímco Unie svobody se ukázala jako krátkodechá politická mátoha. Po neodpustitelně dlouhém mlčení vůči stagnaci strany znamenal můj čin další hrubou politickou chybu; po jejich domyšlení jsem ztratil sebedůvěru a před volbami v roce 1998 z toho vyvodil důsledek: definitivní odchod z politiky.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Co na sebe vím VIII

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Fenomény, o kterých píše M. Uhde, dost důvěrně znám, jakkoli jsem nikdy nebyl členem ODS a nikdy, v žádném druhu voleb , s výjimkou kandidatury V. Bendy do senátu, ODS nevolil. Byl jsem totiž jedním z prvních členů ODA (legitimace č. 038), první zvolený předseda první ustavené krajské organisace – té pražské (1991).
      Zblízka jsem zažíval nové a nové konfrontace s ODS, tj. s V. Klausem, ať už šlo o malou privatizaci, restituce fyzických osob (ukázaly se nakonec jako nejlepší ze všech forem privatizace, které byly vůbec realizovány) nebo o začlenění Senátu do ústavy ČR.
      V oblasti ekonomiky stál za našimi protiklausovskými názory zpravidla ing. Tomáš Ježek. V oblasti práva to býval tehdy ještě docent Vojtěch Cepl.
      ODA se opravdu vůči ODS vymezovala zprava, z pozic evropského konzervatismu či evropského (anglického, nikoli amerického) liberalismu (T. Ježek Hyeka přeložil do češtiny). Vzpomínám na tiskovku ODS, po které nám řekl jeden spřátelený britský novinář: vy tady máte dvě sociálnědemokratické strany; ta druhá se jmenuje ODS.
      V některých otázkách jsme se ale s V. Klausem ztotožňovali. Především v postoji ke Slovensku. Není pravda,že Jan Kalvoda, že pozdější předseda ODA, se snažil rozbít republiku a není spravedlivé nasazovat V. Klausovi psí hlavu záměrného dělitele ČSFR.
      My jsme to nechtěli a Klaus to také upřímně nechtěl, jinak by před volbami nezaložil slovenslkou ODS a nejezdil řečnit po náměstích slovenských měst.
      Jedno měly ODA s ODS společné: povážlivé reálné (nikoli formální, kupř. pokud jde o stranovy) manko ve vnitřní demokracii. To byl důvod, pro který jsem jako „Odista“ postupně zpasívněl (také jsem od roku 1994 měl jako vedoucí na starosti Katedru DV FFUK). Nebylo to sice takové, jako podle líčení M. Uhdeho v ODS. V ODA se naopak diskutovalo velice svobodně, otevřeně a hojně (někteří nazývali ODA posměšně debatním kroužkem). „Otcové zakladatelé (P. Bratinka a D. Kroupa) drželi kormidlo pevně v ruce, kupř. o sestavení kandidátek rozhodovali oni s užším, neformálním kroužkem, žádné primárky.
      Samozřejmě jsem zažil totéž co M. Uhde – otevřenost nebyla ani uvnitř strany praktikována, intriky byly zcela běžné, horší, než v jakémkoli divadelním prostředí, a to je co říci!

      12.09.2012 (21.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,