Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Český filmový rok 2018 z druhé kapsy

    To horší z letošní produkce nabízí pestrou paletu nepodarků ve škále od mírných omylů až po úplný odpad. Společným jmenovatelem je již tradičně špatný scénář, buď vystavěný účelově na principu pornografických miniatur, anebo postrádající základní logiku.

    Do průměru se bohužel řadí Göbelův druhý „undergroundový“počin Odborný dohled nad výkladem snu. Zatímco v předchozím Odborném dohledu nad východem slunce (2014) s nosnou tematikou odpuštění minulých vin dokázali tři hipísáčtí dědkové ztvárnění neherci bavit příslušně naladěné publikum, tentokrát Hitlerjugend babka a těhotná prostitutka přinášejí zápletky vycucané z palce jen za účelem opětovného pobývání dotyčných kmetů na scéně, dlouhého a nudného jak močení prostatika. Vážím si na tomto malofilmu, že důsledně lpí na své nezávislosti a počítá s tím, že zůstane nepovšimnut.

    Bizarností se vyznačuje i sci-fi Mars. Neškodná taškařice avizuje nadsázku a trapný humor již v předznamenání tak jednoznačně, že není třeba zaobírat se kulhající logikou, narací rozpadlou do jednotlivých scén více či spíš méně vtipných gagů nebo absurdní motivací. Škoda že tvůrčí energie Benjamina Tučka (autora scénáře k Polskému filmu, 2012, Protektorovi, 2009 a Mistrům, 2004) padla do vesmírné černé díry nesmyslu. Obdobně skončila i celkem nápaditá postava robota, jehož pseudofilosofické komentáře parodují „hloubavé“ vědeckofantastické filmy.

    Na průměr to Tátovou volhou dotáhl i Jiří Vejdělek, jehož nikoli rozjuchanou road movie do značné míry zachraňují herecké výkony všech představitelů v čele sEliškou Balzerovou a Táňou Vilhelmovou. Smrt ohlašující se dvěma znameními má dodávat vážnosti činům, myšlenkám i hovorům čerstvé vdovy a nemocné dcery, které společně putují po stopách zemřelého za levobočkem, jehož existence byla pětatřicet let utajena. Ke cti scénáře slouží, že ani v závěru nám ho nepřivede před oči, což na rozdíl od celkové verbalizace namísto akce sedí.

    Karel Janák se od puberťáren a pohádek asi chtěl s pomocí Marka Epsteina dostat dál a výš, ale ani erudovaný scenárista nezajistil vznik něčeho solidního. Ústřední idea filmu Důvěrný nepřítel, že i naše temná a nepřiznaná přání se mohou naplnit, má jistě svou sílu. Ovšem její vtělení do jakéhosi psychologicko-technologického experimentu, jemuž jsou vystaveni novomanželé, by potřebovalo dosti striktní logiku, nutnou pro žánr psychothrilleru, po němž dílko omezené česko-slovenskými mantinely, mentálními i technickými, toužebně pošilhává. Ani patřičně úzkostná nálada v „chytrém“ domě „geniálního programátora“ a „geniální sochařky“ mu žádnou genialitu, neřkuli hollywoodský styl, nepřičaruje.

    Hledání pozitiv na následujících kouscích, jež neodvolatelně spadají do podprůměru, vyžaduje úvahu podstatně úpornější. Co kupříkladu sděluje Sofie Šustková v „boat movie“ Do větru krom toho, že se ráda plaví na jachtě ve společnosti pohledných chlapců? Tři neurčitě charakterizované osoby s nejasnými vztahy tak nějak umělecky vlají na pozadí moře. Jejich tajemství zpočátku slibovalo jistý dramatický náboj, ale střelný prach zřejmě v podpalubí navlhl. Nic se nekoná a neodhalí, místo vzrušení panuje nuda. Plytkost syžetu nepřekryje ani epizoda z oblasti uprchlické krize a nezdůvodní ji ani prázdninová uvolněnost cestující mládeže.

    V Miss Hanoi Zdeňka Viktory, který už má zkušenost s žánrem krimi (Raluca, 2014), řeší vraždu ve vietnamské komunitě nesourodá dvojice policajtů – šovinistický ranař a křehká Vietnamka. Obecně záslužný boj proti předsudkům a otevření filmového prostoru minoritám je – obávám se – v této přihlouplé detektivce televizního typu kontraproduktivní.

    Společenskou závažnost nelze upřít ani tematizaci alkoholismu a léčby závislostí, ale v případě Úsměvů smutných mužů jde zase o průšvih. Scénář napsal Josef Formánek dle vlastní knihy, snímek režíroval Dan Svátek. Oba především nezvládli filmový formát. Divák sleduje jen sebeshlíživé postřehy z oblasti sociálně-psychologické patologie. Arbitrární pohled pseudointelektuála, který ze svých (domnělých) výšin komentuje dění v blázinci, předhazuje – asi na základě náhodného výběru – i minipříběhy jednotlivých vedlejších figur. Dramatický oblouk drží jen u dvou exemplářů, ostatní braši-notorici se nakrátko objeví a záhy vytratí. Terapeuti jsou napsaní a zahraní ještě hůř, takže není divu, že se málokdo z pacientů vyléčí. Povětšinou recidivují, včetně hrdiny, což je vcelku banální a hlavně předvídatelné vyústění. Leč radujme se, že sám pan spisovatel se z toho dostal, jak nám neopomene sdělit v závěrečných titulcích své filmové autoterapie, již ze sféry osobního videodeníku pomohli pozvednout David Švehlík, Ondřej Malý a Jaroslav Dušek.

    Herci také zabránili naprostému znechucení z těžce podprůměrného kusu s „originálním“ názvem Po čem muži touží. Jiří Langmajer v roli machistického šarméra a Anna Polívková, jejíž komický talent je zde využit poněkud šikovněji než ve dvou jiných fraškách (viz níže), dělají co mohou v otřepané historce o proměně muže v ženu, postavené na genderových klišé. Tíha ženského údělu, které nakonec soucitně porozumí napravený chlapák, spočívá dle režiséra a scenáristy Rudolfa Havlíka v hodinách strávených před zrcadlem a v nošení podpatků, zatímco silnější polovina lidstva se vyžívá v pivu, hokeji a nezávazných milostných pletkách. Muži i ženy jsou svorně podáni coby primitivní ubožáci otročící svým nezvladatelným hormonům. Počáteční ostrost, jež předstírala boření mýtů, je naopak podporuje. A úplně vyšumí ve smířlivé selance, k níž se děj dostrkal slabomyslnými berličkami. Na jejich logiku všichni zúčastnění bez váhání přistoupí, což je vzhledem k jejich inteligenci pochopitelné.

    Do hlubin ženské duše chtějí pronikat i Renčovy Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Sebeironické časopisové vypravěčství scenáristky Haliny Pawlowské nemohl režisér ani zlepšit, ani pokazit. V zoufalé honbě za romantickou komedií není ani zbla romantiky a pomálu komiky. Nespokojíme-li se ovšem s jednoduchými gagy a šablonovitým humorem. V tomto světle se takové nesrovnalosti jako proklamovaně tlustá žena ztělesněná štíhlou Klárou Issovou, jež za dvacet let vůbec nezestárne, či matka se vzhledem vrstevnice své dcery jeví jen zanedbatelnými drobnostmi.

    ///

    Tím se přesouváme k poslední kategorii překračujíce hranici, za níž i nenáročný divák musí degenerovat na mentální úroveň orangutana, aby bez úhony vydržel sledovat výtvory předkládané některými filmaři a producenty.

    Ti u své cílové skupiny předpokládají buď retardaci, absolutní naivitu anebo kulturní výchovu béčkovými televizními seriály a estrádami. A možná vycházejí i ze statistik, protože Češi stále hojně chodí do kina na domácí produkci a nejvíce si oblibují veselohry. Jak jinak si vysvětlit, že někdo věnuje čas a energii výrobě stupidit a někdo další je financuje? Podrobněji rozebírat jejich slabiny by bylo ztrátou čtenářova času. Tyto výlupky filmového „umění“ jsou – kromě byznysu – zhola k ničemu.

    Potrhlá hrdinka Dvou nevěst a jedné svatby se ve věku tikajících biologických hodin chová způsobem děvčete školou povinného. Anna Polívková, jakož i ostatní přicmrndávači tragicky pitomé story místy šaškují, místy se tváří smrtelně vážně, těžko říct, co je trapnější.

    Nad pokusem vzkřísit slávu rodinných komedií Marie Poledňákové paskvilem Ten, kdo tě miloval by jeden zaplakal. Nebožtík nadále přítomný ve své rodině, prostoduchá kriminální zápletka, místo postav karikatury. Pro dospělého nesnesitelná, ale ani dětem tuto pohádku-nepohádku nedoporučuji, aby nepoškodila vývoj jejich logického myšlení a estetického cítění.

    Špindl má tak špatný zvuk, že nikomu z herců není pořádně rozumět, což je paradoxně jeho plus. Jediné.

    Televizní seriál Doktor Martin nesleduji, ale po přetrpění stejnojmenného filmu s podtitulem Záhada v Beskydech neshledávám důvod, proč by se vzteklý všeználek deklamující poučky měl vyskytovat na plátně. Záhadou mi je, zda se tvůrčí tým snaží parodovat nějakou slabší hru Járy Cimrmana, anebo hromadně pozbyl soudnosti.

    Hloupost hudebně-taneční slátaniny Backstage ospravedlňuje její určení adolescentům. Ale i zde platí to, co u dětem určeného Ten, kdo tě miloval, varování před ohrožením estetické výchovy dětí a mládeže.

    Věčně tvou nevěrnou neomlouvá nic, neboť míří na plnoleté diváctvo. Zaslouží jen konstatování, že se v pomyslné soutěži o nejhorší film roku stává u mne vítězem. Překonává všechny myslitelné meze.

    ///

    V tomto přehledu celovečerních hraných filmů, kde záměrně vynechávám animované snímky a pohádky, schází pět položek, které mi dosud nebylo dopřáno zhlédnout (Alenka v zemi zázraků, Jak se moří revizoři, Kluci z hor, Pepa, Teambulding), ale soudě dle anotací, trailerů a reflexí nejde o díla zásadní.

    Každoročně si nad filmy z uměleckého dna říkám, že hlouběji snad již klesnout nelze, ale nové výrobky našich tvůrců mě vždy opětovně přesvědčují, že možné je všechno. Můžeme tedy očekávat, že tato nejnižší liga české kinematografie se z desítek sáhů pod zemí časem prohrabe až k zemskému jádru.

    /Konec/

    /Předchozí díl: Český filmový rok 2018 z jedné kapsy/

    ///

    Více na i-DN:

    Hmyz na divadle a u voleb

    Hastrman u nebeské brány

    Pubertální hrátky a sežehnutá tvář

    Podrazy na demokracii


    Komentáře k článku: Český filmový rok 2018 z druhé kapsy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,