Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hastrman u nebeské brány

    Producent Čestmír Kopecký – čerstvý laureát Ceny Vladislava Vančury za dlouhodobý přínos české kinematografii, kterou mu letos udělil FITES – při výrobě svých filmů nikdy nesázel na masivní divácký ohlas. Zabývá se naopak látkami, jež z mainstreamu polopatismu provokativně vybočují. Ještě jako šéf jedné z tvůrčích skupin v České televizi přispěl ke zrodu dvou raných filmů Petra Zelenky – mystifikace Mňága – Happy End (1996) a slavné povídkové skládanky Knoflíkáři (1997). O pár let později ve své společnosti První veřejnoprávní vytvořil jiný přelomový film Nuda v Brně (2003) – groteskně-melancholickou mozaiku o erotických patáliích, jež získala pět Českých lvů. Produkoval také další klíčový Zelenkův počin Karamazovi (2008), pozoruhodnou prvotinu režisérky Olgy Dabrowské Kuličky (2008) a unikátní dokumentární cyklus Zlatá šedesátá (2009).

    Uhrančivý Karel Dobrý pojal svého osvíceného barona jako činorodého podnikatele i noblesního vzdělance (se Simonou Zmrzlou v roli vyzývavé černovlásky Katynky) FOTO CINEMART CZ

    Do Kopeckého filmografie patří i dokument Petry Všelichové o introvertním ostravském spisovateli Janu Balabánovi (2011). Ve svém psaní vycházel z toho, co skutečně prožil, a hodně se nad tím trápil. A podobně by se mělo i točit. Zvlášť o lidech, kteří jsou opakem povrchních bavičů. Ve filmu zazní i Balabánova poznámka o tom, že takzvaná zábava je jen pokračování nudy jinými prostředky. S tím vřele souhlasím, zdůraznil Kopecký. O takových lidech se nedá točit stejně jako třeba o Vladimíru Menšíkovi. Nejde mi o pofidérní sledovanost, ale o to, aby byli spokojeni ti, co si Balabána vážili, upřesnil výběr tématu i formu zpracování.

    Kopeckého neústupnost při výběru námětů potvrzují i dvě novinky z jeho producentské dílny, jež byly uvedeny na nedávném plzeňském festivalu Grande finále. Hraná prvotina Hastrman režiséra Ondřeje Havelky festival zahajovala. Tento romantický thriller situovaný do třicátých let devatenáctého století a realizovaný na motivy stejnojmenného románu Miloše Urbana je sice v lecčems sporný, nelze mu však upřít originální výtvarný koncept, skvělé obsazení a hlavně snahu inspirovat publikum k nadčasovým analogiím.

    Titulní postava Urbanovy knihy i Havelkova debutu je figurou spíš tragickou než roztomile zábavnou. Její představitel, uhrančivý Karel Dobrý, pojal svého osvíceného barona jako činorodého podnikatele i noblesního vzdělance, jenž marně zápasí s vnitřními běsy. Zosobňuje tak věčné téma prokletí výjimečnosti, jež navzdory enormní inteligenci nedokáže ovládnout svou skrytou bestialitu.

    Jinou variantu téhož tématu představuje hlavní ženská postava Havelkova mysteria, svůdná rychtářova dcera Katynka, kterou chtějí dostat všichni chlapi ze vsi. Tato vyzývavá černovláska – v charismatickém podání Simony Zmrzlé z brněnského Divadla Husa na provázku – provokuje okolí svou nezávislostí a živočišností. Z bezmála dvě stě let staré venkovské komunity se i ona nápadně vymyká. Tato temperamentní „divoženka“, jež provozuje pohanské rituály, ohání se kostěným srpem a zajímá se o závadné knihy, se zároveň podobá extravagantní rockerce či avantgardní básnířce. Upjatého katolického faráře (Jan Kolařík) uvězněného ve vlastních dogmatech a předsudcích přitahuje natolik, že si podle ní vyrobí „švankmajerovskou“ dřevěnou pannu s vypolstrovaným otvorem.

    Drama o sváru životních principů – frázované proměnami ročních dob a starodávnými venkovskými zvyklostmi – rámuje magická krajina. Enklávu poblíž Máchova jezera s majestátními rybníky, strmými skalisky a křovinatými zákoutími nasnímal kameraman Diviš Marek jako tajuplný labyrint. Trochu řídký děj, který místy připomíná spíše záznam folklorních slavností, vrcholí epilogem ze současnosti. Ten odkazuje ke druhé polovině Urbanova románu, v níž se hastrman změní v nelítostného ekologického teroristu. Ve filmové verzi kamera panorámuje vyschlou krajinu – zmrzačenou povrchovými doly – a propluje vybydleným panelákem. A hastrman na zkázu svého milovaného živlu jen zlověstně hledí…

    Na plzeňské přehlídce se promítala vedle tohoto snímku také satira se sarkastickým názvem Všechno bude fajn, kterou v Kopeckého produkci natočil režisér Robin Kvapil. V tomto „laskavě anarchistickém“ kaleidoskopu autor (který spolu se scenáristou Pavlem Šplíchalem letos v lednu získal Cenu Trilobit) využil vlastních zkušeností s někdejším působením v hnutí Žít Brno. Koláž úryvků z archivních dokumentů a hraných skečů se svým razantním humorem podobá současnému hitu Prezident Blaník. Utahuje si ze zkorumpovaných politiků, užvaněných pseudointelektuálů, zpovykaných umělců i militantních feministek. Ale i z bujarých abiturientských večírků, kde se všichni do bezvědomí zkalí.

    Ústředním párem je dvojice bezradných „socek“, kterou v laskavé nadsázce zpodobnili Johana Švarcová a Marek Pospíchal. Dojemně legrační pár, který čeká mimino a potácí se v dluhové pasti, uvěří žoviálnímu kamarádovi z magistrátu (Robert Mikluš). Jeho sliby o výhodném „překlenováku“ však skončí exekucí.

    Jiným zdrojem sympaticky podvratné srandy tohoto snímku, který si nebere servítky vůči nikomu a ničemu, je kontroverzní brněnský orloj lidově označovaný za „šulína“ a čas od času opatřovaný olbřímým „kondomem“. Vtipně nihilistické komentáře Miloše Černouška (alias Cyrila Drozdy) nemilosrdně útočí na zprofanované symboly, rádoby důležité potentáty i na falešné jistoty. Všechno korunuje Dylanův evergreen Knockin’ On Heaven’s Door v podání undergroundového výtvarníka a pedagoga Václava Stratila. stejně jednou umřu, stejně jako všichni, a zanechám po sobě hovno, stejně jako všichni, konstatuje Stratil jako memento této duchaplné hříčky o politických čachrech a konzumním třeštění. A bezděčně tak potvrzuje názor jiného nonkonformního výtvarníka Krištofa Kintery. Ten říká, že umění má zlobit, ne zdobit, což platí i o filmech Čestmíra Kopeckého.

    Hastrman. Scénář Ondřej Havelka, Petr Hudský, režie Ondřej Havelka, kamera Diviš Marek, hudba Petr Wajsar. Česko 2018, 98 min.

    Všechno bude fajn. Scénář Robin Kvapil, Pavel Šplíchal, režie Robin Kvapil, kamera Šimon Dvořáček. Česko 2017, 71 min.

    • Autor:
    • Publikováno: 1. května 2018

    Komentáře k článku: Hastrman u nebeské brány

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,