Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Podrazy na demokracii

    Několik českých novinek, které nedávno vstoupily do kin, nabízí aktuální reflexe naší nedávné historie.

    Politika bez mravních zásad

    Dobové drama Toman, které podle skutečných událostí natočil režisér Ondřej Trojan, je fascinující svou titulní postavou. Zdeněk Toman alias Zoltán Goldberger, jehož existence byla před vznikem filmu prakticky neznámá, se v poválečném Československu vyšvihl na exponovaný post šéfa vojenské rozvědky. S požehnáním komunistických pohlavárů rozjel mezinárodní šmelinu se starožitnostmi, fotoaparáty a diamanty, díky níž opatřoval peníze do partajní kasy i sám pro sebe. Vzhledem ke svým známostem i kompromitujícím materiálům na prominenty (včetně Jana Masaryka) proplouval předúnorovou džunglí jako chráněné zvíře. Za tučné provize zorganizoval transfer ohrožených polských židů do americké okupační zóny. Zařídil i dodávky zbraní do čerstvě vzniklého židovského státu, a v Izraeli je proto dodnes oficiálně uznáván.

    Jiří Macháček ve své první velké vážné roli nehraje Tomana jako odpudivého grázla, ale jako navenek charismatického, byť totálně bezcharakterního selfmademana. Byl produktem tehdejších zvrácených poměrů, kdy partajní politika – v rozporu s ušlechtilými hesly – znamenala hlavně cynický boj o vrcholné funkce. Ondřej Trojan ve své pečlivě stylizované kronice – ozvláštňované autentickými záběry z dobových dokumentů – líčí jeden neuvěřitelný lidský osud, zároveň však nahlíží do tehdejšího totálně pokleslého mocenského zákulisí. Komunistické potentáty zobrazuje jako partu ustrašených slouhů, udavačských intrikánů a zfanatizovaných nýmandů, v níž si nikdo nemůže být jist vlastní budoucností.

    Poselství Trojanova filmu je zjevné: politika bez mravních zásad a nadčasových vizí degraduje společnost na zmanipulovatelné stádo. A únorový puč, na který doplatil i zdánlivě nedotknutelný šejdíř Toman, lze vnímat i jako smutný důsledek váhavých postojů demokratů, kteří kapitulovali před komunistickou drzostí.

    Jiří Macháček (uprostřed v klobouku) ve své první velké vážné roli nehraje Tomana jako odpudivého grázla, ale jako navenek charismatického, byť totálně bezcharakterního selfmademana (z filmu Toman, režie Ondřej Trojan) FOTO MARTIN ŠPELDA

    Dějinná absurdita

    V téže přelomové době, kterou Josef Škvorecký poeticky označoval za „nylonový věk“, se odehrávají klíčové sekvence retra Zlatý podraz věnovaného málo známé kapitole našeho sportu. Vypráví o partě zanícených basketbalistů, kteří v roce 1946 senzačně vyhráli evropský šampionát v Ženevě. A o pět let později, na mistrovství v Paříži, v rozhodujícím zápase s hráči SSSR, se jejich trenér zbaběle ohnul před „velkým bratrem“, odmítl podat oprávněný protest a jeho svěřenci tak o jediný bod prohráli.

    Režisér Radim Špaček scénář Jakuba Bažanta a Jiřího Závozdy zpracoval jako vizuálně opulentní hold mladickému entuziasmu v konfrontaci s nacistickým terorem a komunistickou diktaturou. Vzdor proti prvému zlu ilustruje válečná epizoda jazzové tancovačky, jež bezděčně koresponduje s leitmotivem objevné knihy Swingaři a potápky v protektorátní noci od historika Petra Koury. Komunistická indoktrinace se zračí v ostudném kličkování oportunního kouče (Ondřej Malý) nebo v nesmyslné direktivě od partajních mocipánů, aby tým přijal „posily“ z řad dělnických kádrů.

    Dějinná absurdita vstupuje i do fiktivní love story mezi přímočarým leaderem týmu Františkem (v podání neznámého Filipa Březiny) a záhadnou židovskou emigrantkou Michelle, kterou pozoruhodně ztvárnila polská herečka Patrycja Volny. Špačkův zdařile obsazený a pečlivě vydekorovaný film, který nápaditě nasnímal kameraman Vladimír Smutný, vypráví o radosti ze hry v abnormálních dobách, kdy mezilidskou souhru vytlačilo oficiálně posvěcené rozeštvávání jednotlivců i celých národů. Také on tak naléhavě promlouvá k současnosti a upozorňuje na známý fakt, že svoboda ani demokracie nejsou samozřejmé.

    O pravdě a demokracii

    Mnohem skromnější podobu než Špačkův rozmáchlý spektákl má dokudrama Hovory s TGM odvíjející se během jediného zářijového dne roku 1928 ve slovenských Topolčiankách. Tomáš Garrigue Masaryk (jiskřivě charismatický Martin Huba) a Karel Čapek (obdivuhodně soustředěný a autentický Jan Budař) spolu vedou dlouhý rozhovor na osobní, společenská i filosofická témata. Producent a režisér snímku Jakub Červenka s kameramanem Janem Malířem proměnili jejich sofistikovaný dialog v užitečnou lekci z historie, v kultivovanou podívanou a v jedinečné duchovní dobrodružství.

    Znamenitý scénář od publicisty Pavla Kosatíka poodhaluje vznik slavné knihy, jejíž název je i titulem filmu, a přehledně rekapituluje názory i osudy obou protagonistů. Z TGM strhává nimbus vznešeného rétora, asexuálního svatouška i neomylného vizionáře. Masaryk o mnohém pochybuje (třeba i o roli legií v Rusku), ostře se vyjadřuje o Mužích 28. října (Rašína označí za diktátora, který neměl rád lidi, Stříbrného za děvkaře a opilce) a na konci snímku kajícně přiznává svůj vztah s mladou milenkou. Jeho představy o pokojném soužití s českými Němci a o naší republice jako o potenciálním Švýcarsku se v kontextu pozdějších událostí jeví jako zoufale naivní. Zatímco Čapek usiluje především o prolomení Masarykových pochyb a snaží se, aby připravovaná kniha vůbec mohla vyjít…

    Zdrženlivý prezident i empatický literát se ale navzdory svým tápáním a omylům ukazují jako úchvatná zosobnění trpělivého úsilí o pravdu a demokracii. Tedy jako pravý opak arogantních populistů všech odrůd zneužívajících primitivních lidských pudů.

    Ve sjednocené Evropě

    A jak to dopadne, když se péče o demokracii zanedbává, ilustruje dokument Až přijde válka z dílny producenta Radovana Síbrta a režiséra Jana Geberta. Průhled do zákulisí domobrany s názvem Slovenskí branci – úspěšně prezentovaný na únorovém Berlinale i na karlovarském MFF – je zároveň portrétem jejího zakladatele a vůdce Petra Švrčka. Šéf bojůvek – disponujících nefunkčními zbraněmi – pochází z dobře situované rodiny a působí jako výřečný manažer. Jeho kumpáni nejsou žádní neurvalí vagabundi: dbají na slušnou vizáž i na korektní vystupování. Jejich hrátky na vojáky připomínají spíš pubertální alotria než řádění rudých gardistů a lidových milicionářů. A občas se zdá, že mohou být i prospěšné…

    Snímek však pointují momenty, jež poukazují na skutečnou podstatu pochodů rádoby spasitelů v maskáčích a jejich zdánlivě neškodného výcviku. Jedním z nich je scéna, v níž vyjedou do Maďarska, kde urážlivě okomentují kolonu zbědovaných migrantů. Dalším je schůzka, kdy vůdce prohlásí sám sebe za neodvolatelného. Nejvýmluvnější je epizoda, ve které se velitelé změní v uřvané zupáky, zakážou rekrutům používat jejich jména a označí je anonymními čísly. V divákovi narůstá děs nad tím, že něco takového navenek bezúhonní občané vůbec organizují, a údiv, že někteří spoluobčané to dobrovolně podstupují. Ve sjednocené Evropě jednadvacátého století…

    • Autor:
    • Publikováno: 11. listopadu 2018

    Komentáře k článku: Podrazy na demokracii

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,