Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pubertální hrátky a sežehnutá tvář

    V letošní hlavní karlovarské soutěži se objevily dva pozoruhodné české filmy, které v září vstoupily do běžné distribuce. Oba zrcadlí současné trendy naší nekomerční kinematografie poznamenané chvályhodnou snahou o prolamování stereotypů, ale i jistou apartností a vyspekulovaností.

    Syžet snímku Všechno bude inspirovala skutečná historka o třináctiletém klukovi, který sebral rodičům auto a vypravil se s ním za milovaným dědečkem do Krkonoš FOTO CINEMART

    Zdání klame

    Road movie Všechno bude – vyznamenanou Cenou za nejlepší režii – realizoval jako svůj třetí celovečerní projekt slovinský režisér Olmo Omerzu. Absolvent pražské FAMU, autor oceňovaného debutu Příliš mladá noc (2012) a dramatu Rodinný film (2015), ve své novince – natočené podle scénáře Petra Pýchy – znovu rozehrál svá oblíbená témata puberťáckého erotického tápání a mimoběžnosti světů dospívajících a dospělých.

    Syžet inspirovala skutečná historka o třináctiletém klukovi, který sebral rodičům auto a vypravil se s ním za milovaným dědečkem do Krkonoš. Ve filmu cestuje v ojeté audině bizarní klukovská dvojice – zhruba čtrnáctiletý Mára a přibližně dvanáctiletý Pavel zvaný Heduš. Jedním ze základních motivů vyprávění je kontrast mezi jejich asociální vizáží a siláckými řečmi s jejich vnitřní zranitelností a instinktem pro spravedlnost. Obtloustlý Heduš, jenž v prologu filmu střílí airsoftovou zbraní po projíždějících autech, připomíná retardovaného magora, zatímco starší a suverénnější Mára s vyholenou hlavou se podobá otrlému uprchlíkovi z děcáku zralému pro kriminál.

    Příběh o tom, že zdání klame, zavede ústřední dvojici do situací, kdy zareaguje s překvapivou zralostí a empatií. Zdánlivě cyničtí výrostci zachrání z vody bezprizorného psa, zpacifikují nápadníka rádoby otrlé stopařky a v závěru jednoduchým fíglem vyzrají i na pár policistů. Civilní mozaika – rámovaná pošmournými zimními exteriéry – vzdáleně připomíná rané filmy Miloše Formana. Zdařile kombinuje znamenité výkony klíčových neherců (Tomáš Mrvík a Jan František Uher) a zkušených profesionálů. Podobně jako Černý Petr fandí spontaneitě mládí navzdory jeho pózám a excesům. Přes skvělý casting a obdivuhodnou řemeslnou pečlivost však běží spíš o leporelo jednotlivostí než o kompaktní výpověď se zřetelným přesahem. Film jako by zůstal v půli cesty. Stejně jako jeho hrdinové v otevřeném a rozpačitém epilogu.

    Okázale stylizované podobenství

    Tereza Hofová a Jiří Konvalinka ztvárnili ve snímku Adama Sedláka Domestik manželský pár posedlý touhou po naplnění svých snů FOTO CINEMART

    Sevřeněji a silněji působí druhý český film z letošní karlovarské soutěže – prvotina Domestik devětadvacetiletého (!) Adama Sedláka. Toto okázale stylizované podobenství je natočeno ve zcela odlišném klíči než Omerzuova civilní road movie. Tereza Hofová a Jiří Konvalinka v něm ztvárnili manželský pár posedlý touhou po naplnění svých snů. Šarlota chce za každou cenu zplodit dítě a sex pro ni znamená jen vyplňování položek v menstruačním kalendáři. Roman si umane uspět jako profesionální cyklista a podstoupí obludné procedury pro zlepšení kondice. Opatří si kyslíkový stan, který je ústřední rekvizitou této odstrašující alegorie přerůstající až v klaustrofobický horor. Rudě žhnoucí generátor zařízení – imitujícího zředěný vysokohorský vzduch – znázorňuje postupný pád dvojice do sebeničivého pekla. Příznačný je i aseptický byt ústředního páru stylizovaný jako lékařská ordinace, kterou však čím dál intenzivněji znečišťují stopy krve a zvratků…

    Film lze vnímat jako krutou anekdotu o odvrácené straně vrcholového sportu. Toto modelové drama – připomínající nemilosrdnou „anamnézu“ Sedmý kontinent od Michaela Hanekeho – má však i obecnější rovinu. Záměrně nepříjemná, místy až fyzicky odpudivá výpověď odhaluje přízračný rub dnešních nezřízených snah po dokonalosti a maximální výkonnosti.

    O podtextu suverénně zrežírovaného, byť lehce zdlouhavého a manýristického filmu trefně zauvažovala jeho protagonistka Tereza Hofová, jejíž kreace patří k nejsoustředěnějším ženským výkonům české kinematografie uplynulých let: Myslím, že největším problémem Romana a Šarloty je, že nejsou schopni přijmout stav věcí, ale touží je dotlačit tam, kam oni chtějí. Protože ani nevnímají, že by to mohlo být jinak. Naprosto postrádají kreativitu a fantazii. Jak říká rakouská spisovatelka Elfriede Jelinek ve svém textu Das Werk: Kdysi jsme utvářeli svět, teď tvoříme sami sebe.

    Palachův kubistický portrét

    Titulní roli v Sedláčkově filmu Jan Palach úsporně zahrál relativně neznámý Viktor Zavadil FOTO KAREL CUDLÍN

    Nejodvážnější filmařský počin letošního roku paradoxně vznikl na téma zdánlivě nejkonvenčnější. V den nechvalně proslulého výročí srpnové okupace měl premiéru film Jan Palach, v němž režisér Robert Sedláček pokračuje ve svých existenciálních esejích rozehraných v jeho výtečné televizní sérii České století. Ikona protiokupačního vzdoru se v něm neukazuje jako zkamenělá modla, ale jako běžný zvídavý student, možná jen trochu vážnější a zdrženlivější než jeho vrstevníci opojení dočasnou svobodou. Film nabízí celou škálu motivů jeho radikálního činu: od ústního svědectví o sebeupálení Ryszarda Siwiece na varšavském stadionu přes slavné fotky hořícího jihovietnamského mnicha po Palachovu vánoční rozpravu s oduševnělým farářem.

    Palachův „kubistický portrét“, který je prequelem slavné série Hořící keř od Agnieszky Holland, se drží historických faktů a připomíná i události neprávem pozapomenuté. Okolnosti Palachova pohřbu, nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ či brutálního potlačení protisovětských demonstrací v srpnu 1969 jsou notoricky známé. Zatímco to, že česká VB tvrdě zasáhla proti rebelujícím studentům už 7. listopadu 1968, vytěsnil i mnohý pamětník, včetně mne samotného.

    Drama podle scénáře Evy Kantůrkové, jehož titulní roli úsporně zahrál relativně neznámý Viktor Zavadil, oživuje i lidi z Palachova nejbližšího okolí: ráznou matku (Zuzana Bydžovská), infantilní přítelkyni Helenku, vyzývavou spolužačku Evu či tehdejšího populárního politika Josefa Smrkovského. Sedláčkův film využívá nenápadných symbolů (putující zapalovač) a má i nápaditou vizuální stránku: od prosluněných epizod brigády v SSSR a sběru vína v jižní Francii přechází do ponurých tónů plíživé normalizace. Šokující pointa filmu nabízí extrémně dlouhý záběr na Palachovu sežehnutou tvář: teprve při pohledu na jeho zčernalý obličej a prosvítající oči nám dojde smysl a dosah jeho ohromující oběti.

    • Autor:
    • Publikováno: 1. října 2018

    Komentáře k článku: Pubertální hrátky a sežehnutá tvář

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,