Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Názory – Glosy

    Čelákovické glosy (No. 59)

    Ze sedmi regulérních inscenací – produkce Rimini Protokoll vyjímaje – byly tři dramatizacemi prozaických děl (neprovedený Návrat do Remeše by byl čtvrtou). Míra úspěšnosti převedení literárního do dramatického tvaru byla přirozeně různá,  v závislosti na volbě literární předlohy a samozřejmě zvolených postupech a prostředcích jevištního ztvárnění.       

    Orlando. Foto: archiv Schauspiel Hannover

    Festival zahájila 15.11. inscenace Orlando podle románu Virgine Woolfové. Hrát toto dílo jako komorní hru pro dva herce je dost mimo.  Odříkávání popisů nenahradí předvedení scenérií, prostředí. Pro diváka, jenž knihu nezná (takových zřejmě byla většina) se inscenace smrskne na pouhou náznakovou ilustraci hlavního „dějového pásma“. Jako by androgynní Oscar Olivo byl v proměnách Orlanda vcelku věrohodný (kostýmy Jelena Miletic), ovšem pro převod románu do scénického tvaru to bylo málo, fantaskní dějová rovina je doplněna bohatou reflexivní strukturou a také proměnami prostředí. Když se hraje na prázdné scéně, bez projekcí krajiny, staveb, interiérů atd., je hlavní váha na divákově představivosti, dnes zlenivělé televizí. Výsledek je neuspokojivý, provokující „zkušené televizní diváky“ k nesmyslnému pochechtávání, jež vyrušuje ostatní publikum, které nevnímá domnělé komické momenty.

    Hra Ptáci (autor Wajdi Mouawad) je politické divadlo o vztahu Arabky a židovského intelektuála, multiliguální, kromě němčiny zní taky angličtina a hebrejština. Dobře odpozorované situace i dialogy, jinak spíš schematické, na úrovni TV seriálu. Na prvním představení (16. 11.) bylo málo diváků, zřejmě to apriori odmítli. (Vlastně se jim ani moc nedivím…)

    Sophie Rois ve svérázné adaptaci prózy Marlene Haushofer Zeď (Deutsches Theater Berlin – Sophie Rois vráží do zdi v Deutsches Theater, režie Clemens Maria Schönborn) FOTO ARNO DECLAIR

    Oxitocyn baby je vlastně muzikál, zprvu „zábavný“, brzy ale dost jedovatý. Hraje se na zvětšené scéně loutkového divadla, bez dekorací, jen se světelnými proměnami. Herci mají masky a návleky na rukou i nohou, takže se mohou jen omezeně pohybovat a podobají se loutkám. Takové jsou i jejich akce: objevují se zdola, vesele „gestikulují“ a pohazují růžovýma sladkýma nemluvněcíma šatičkama, s kanýry. Každý hraje několik postav, jen čtyřčlenný sbor je konstantní. Všichni perfektně zpívají, na předtočený doprovod i a capella.

    Námětem jsou ženské problémy – těhotenství, porod, potrat; je zřejmá dost zevrubná práce na rešerších (např. o dvou vídeňských andělíčkářkách z dávné doby, představovaných jako siamská dvojčata). Inscenace zlehčuje pojednávané problémy a také ironizuje zvolený divadelní žánr, totiž muzikál. Asi bylo jistým problémem jak produkci (20.11.) ukončit, když vlastně chybí děj, který by spěl k nějakému závěru – buď katastrofě nebo veselému konci. Vyřešil to návrat k začátku, obloukem a odhalení technického „vnitřku“ inscenace: zbourání, odklopení spodního dílu scény i demaskování herců.

    Eduard II. Láska jsem já

    Je vcelku jasné, že Marlowovu hru bylo nutno upravit pro současné divadlo, nepochopil jsem ale, proč všechny mužské role, s výjimkou Gavestona, hrály herečky (vlastně obrácený princip alžbětinského divadla, kde mladíci hráli ženské role). Přesazení děje do současnosti odhalilo věčnou platnost i sílu negativních lidských vlastností. Ve druhé půli inscenace převažovalo výtvarné divadlo, symboly, nad dějem – bylo to místy zdlouhavé. Perfektní herectví podtrhovalo vyznění díla. Původní tvar streamované inscenace, rozdělené pro vysílání do šesti dílů, zůstal zachován, včetně titulků a shrnutí obsahu předchozí epizody, což bylo jednak dost rušivé, jednak zbytečně prodlužovalo prezentaci (na štěstí byla přestávka a v bufetu měli opravdu dobré chlebíčky).

    Eduard II. Láska jsem já. Foto: archiv PDFNJ

    Sofie Rois vráží do zdi…

    Clemens Maria Schönborn zdramatizoval a zrežíroval vlastní román. Jeho inscenace byla první z produkcí festivalu, která ve mně doznívala při cestě domů (mám ji relativně delší). „Navzdory“ nesmyslnému názvu (Sophie Rois vráží do zdi v Deutsches Theater) je to zdánlivě prostý, ale hluboce existenciální příběh. Příběh ženy, která se nejspíš záměrně izoluje od lidí a žije kdesi na chatě, daleko v lesích jakoby za zdí. Vypráví o starostech s obstaráváním životních potřeb (včetně cigaret) pro sebe i krmení pro zvířata. Celovečerní monolog přednáší opravdu Sophie Rois, perfektní herečka, která pouze hlasem dokáže evokovat náladu i její proměny, také popis zdánlivě banálních situací a zamýšlených akcí získává v jejím podání přidanou hodnotu. (Kdyby byla hrála v Orlandovi místo Corinny Harfoch, byl by výsledek o dost lepší!)

    Na jevišti je nejprve jen stolek s pohovkou, později se z provaziště snese kašírovaný obří řez jahodového dortu (i když se v textu mluví o malinách, ne jahodách). Z dortu podává anonymní ruka rekvizity (např. skládací stoličku, dřevěné sáňky apod.), na dort se také šplhá jako na horu.

    Významnou složkou inscenace je hudba, reprodukovaná i zpěv za doprovodu neviditelného kytaristy. Stavovské divadlo bylo ideálním prostorem pro tento typ textu; jako ve většině případů měla herečka kontaktní mikrofon, s velmi decentním zesílením.

    Moje říše je z tohoto světa

    V brutálním prostoru vyhořelého bývalého kina Veletrhy (dnes se ten prostor jmenuje celkem případně Studio Hrdinů – tyto vlastnosti musí mít diváci i herci) se hrál 1.12. podobně brutální kus – dramatizace románu Wolfganga Borcherta, kterou zpracoval a režíroval Miroslav Bambušek. (Inscenace získala Cenu Josefa Balvína.)

    Hlavním hrdinou díla je vlastně autor románu (všichni vyslovovali jeho jméno Beuchert – proč?), který prezentuje epizody svých zážitků z druhé světové války i svojí klopotnou cestou domů. Inscenace má skoro „německý“ režijní tvar i velmi expresivní, tělesné herectví, jež akcentuje negativní momenty lidské existence. Provedení bylo sice přesvědčivé, ale v textové rovině nikoli precizní (usvědčující byl promítaný německý překlad). Rostla intenzita temného zážitku, nic nenasvědčovalo blízké katarzi. Proto jsem se, také vzhledem k přibývajícímu času, vydal po temných schodech vzhůru, do přece jen světlejších pozdně večerních ulic. Podařilo se mi překonat temnotu a dojel jsem domů s depresivním zážitkem, dost pozdě.

    Moje říše je z tohoto světa. Foto: Martin Špelda

    Zdeněk Adamec

    Student z Humpolce, který se 6. března 2003 upálil, na podobném místě i stejným způsobem jako Jan Palach. V době budování rozvinutého kapitalismu byl tento čin prakticky zpravodajsky ignorován, v porovnání s publicitou kolem Palacha, Zajíce ad., tím méně, aby se psalo o jeho motivech, jež byly kapitalismu nepřátelské. Německý nobelista, dramatik Peter Handke vytvořil Adamcův portrét, od dětských let do mladého muže. V dialogu dvou herců (Martin Pechlát a Stanislav Majer), střídavě ztělesňujících lidi, kteří ho znali, ale také matku, odkrývá jeho vývoj, zájmy i různé názory. Probírá se jeho rodinným zázemím, ale kupodivu se hlouběji nedotýká motivů jeho demonstrativní sebevraždy (byl to nesouhlas s podobou společnosti, nadvládou peněz jako jediného měřítka úspěchu).  Použité množství konkrétních detailů z Adamcova života vnucuje otázku: kdo Handkemu pomáhal rešeršemi? Dušan Pařízek inscenoval jakoby nenápadně, ale německým způsobem. Na začátku byl nakloněné dřevěné desce zavěšený Pechlát/Adamec způsobem, který nutně evokoval ukřižování. Později došlo také takřka na nahotu (oba jen v červených punčocháčích, z nichž prosvítaly stejné slipy) i vášnivý polibek.

    Druhou část produkce, konanou v nedaleké Betlémské kapli, jsem z časových důvodů nenavštívil. Moje původní domněnka, že se bude hrát o dalším (chronologicky prvním) upáleném Čechovi, byla zřejmě mylná.

    Rimini Protokoll

    Zahájil svoje hostování na festivalu (4.12.) projekcí Feast of Food, s podtitulem imerzivní videoinstalace. Za těmito interesantními a vznešenými slovy se skrývá snímek, zachycující interakci ženy (snad badatelky) s chobotnicí v akváriu. Nejsem odborník na mořské živočichy, ale domnívám se, že jakékoli vzájemné „vztahy“ s chobotnicí jsou iluzorní. Hlavonožec reaguje jedině na zásahy do svého životního prostoru, nic víc. Recitovat mu básně či pouštět hudbu je sice možné, ale očekávat a prezentovat nějakou jeho reakci je víc než pochybné.

    Druhý večer (6. 12.) nazvaný Konference nepřítomných byl už typickou produkcí souboru. Dobrovolníci z publika (přihlašovali se až po chvíli váhání) přednášeli dobře napsané texty – životní příběhy devíti postav, často velmi dobrodružné (např. o židovském mladíkovi, který se úspěšně vydával za Volksdeutsche a přežil válku jako voják wehrmachtu). Nezřídka zastupovala ženská postava reálného muže či naopak – naléhavost sdělení to neoslabovalo, spíše naopak. Apel ke kastraci (na Zemi je moc lidí), jenž byl hlavním obsahem jednoho příspěvku, je typickým západním nesmyslem, včetně vyžadování veřejných informací od publika o počtu zplozených dětí. Víc potomků bylo kvalifikováno jako negativní fakt. Dosti kuriozní byl příběh „špiona“ z Afriky, nakonec odhalený jako vyfabulovaný tajnou službou. Drastický byl i pohled do uprchlického tábora v Řecku. Intenzitu sdělování podpořilo využití paralelní projekce účinkujících při přednesu.

    Celá produkce působila dost negativně, stav světa se jevil jako opravdu špatný.

    Asi takový opravdu je, i když to nechceme vědět.


    Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 59)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      V textu
      je několik faktických chyb.
      Za prvé Clemens Maria Schönborn nezdramatizoval a nezrežíroval „vlastní román“, nýbrž novelu Zeď rakouské spisovatelky Marlen Haushofer (1920 – 1970), poprvé vydanou roku 1963 (česky vyšla až v roce 2019 v nakladatelství Revolver revue). Obdobně inscenace Moje říše je z tohoto světa není dramatizací románu Wolfganga Borcherta, ale text napsal Miroslav Bambušek na základě Borchertova života a (pochopitelně i) díla.
      Za druhé očekávat, že druhá část dvojinscenace D. D. Pařízka Zdeněk Adamec + Sebeobviňování bude o upálení Jana Husa (natož Jana Palacha), je nonsens, neb ve všech festivalových materiálech – i v programu k inscenaci (a ostatně i v jejím názvu) – je jasně řečeno, že jde o text (byť notně aktualizovaný) Petera Handka z roku 1966 Sebeobviňování, který o upálení ani jednoho z Čechů věru není. Jistě však vzhledem k místu hraní se určité konotace očekávat daly a autoři s nimi počítali.
      Ale reaguju vlastně kvůli něčemu jinému, a to na autorovu poznámku k představení hry Wajdi Mouawada Ptáci: „Na prvním představení (16. 11.) bylo málo diváků, zřejmě to apriori odmítli. (Vlastně se jim ani moc nedivím…)“ Myslím, že je velkým lapsem české kulturní elity, že právě na možná nejpodstatnější, v kontextu politického dění v Evropě nejaktuálnější inscenaci letošního PDFNJ přišlo první den žalostně málo diváků. Téma i autor jsou natolik podstatné, že je to obrovský propad české intelektuální – a zejména divadelní – obce a je třeba na to jasně upozornit.

      02.01.2022 (13.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,