Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Boje a souboje aneb Semafor

    V mnoha rozhovorech na otázku, co má nejméně rád, Jiří Suchý odpověděl, že jakékoliv oslavy. Pominout jubileum svých pětaosmdesátin by asi přece jen bylo nezdvořilé, a tak je 1. a 2. října slavil „pracovně“, „doma“ v Semaforu. Oba večery pod titulem Znám ještě starší lidi byly opravdu víc přátelským setkáním než regulérním představením, byť jejich průběh byl textově i hudebně předem připraven a nazkoušen.

    V první polovině jsme zhlédli televizní film režiséra Jiřího Vondráka Moje souboje a boje. Paradokument o slávě, pádech a zápasech o existenci úřady a divadelní kritikou nevítaného, zato publikem adorovaného malého pražského divadla těžil z fragmentů semaforských inscenací a televizních pořadů – od počátků do současnosti, jak je zachytila amatérská i profesionální kamera. Viděli jsme Šlitra a Suchého v televizním Recitálu 64 a v Dobře placené procházce, oba též v obou Jonáších, ze sedmdesátých let byl připomenut Smutek bláznivých panen s těhotnou družičkou Molavcovou a vznášejícím se andělem-kosmonautem Jiřím D. Novotným, v záznamu ze soudobého představení bilancujícího semaforskou historii se četlo z dobových recenzí, které Semafor tepaly ideologicky atd., atd. Byly to v rychlém sledu záběry takřka vteřinové – a přece to byl celistvý obraz jedné výjimečné divadelní poetiky, která na počátku šedesátých let dala ozdravující injekci málem už mrtvému českému divadlu a jejíž hodnoty, ačkoli časem lehce omšelé, mají svůj půvab dodnes. Druhá rovina tohoto snímku, jakýsi osobní pandán k dějinám Semaforu, nabídla průhled do přemýšlení jeho hybatele a nejdůležitějšího tvůrce. Jiří Suchý tu četl ze své dosud nepublikované knížky Klaun hovoří s Bohem. Bylo to vtipné a inspirativní čtení, jestli Bůh je, či není, jsme se ovšem nedozvěděli a obávám se, že se to nedozvíme, ani až bude tato kniha ke koupi na knihkupeckých pultech.

    Jemně melancholický ráz obou večerů po přestávce zvýraznila dávná písnička ze semaforské Benefice, o kdysi slavném a dneska už zapomenutém komikovi. Její interpret Jiří Suchý tvrdil, že teprve teď je ten song o něm, ale neměl pravdu. Následující smršť spíš méně známých semaforských písní, pohybově nabité dívčí trio hrající na trombon a dva saxofony se stejnou samozřejmostí, s níž zpívá, Suchý, jemuž věk nic neubral na humoru ani na hlasivkách a pěveckém projevu, syrově pravdivá, nepatetická Jitka Molavcová v písních Kurta Weilla (původní Brechtovy texty jsou v nich přebásněné Suchým), suverénní jazzmani Fiala, Větrovec, Svoboda a Hájek za hudebními nástroji – při tom všem jsem si uvědomil, že Semafor, navzdory tvrzení těch, co do něj už dávno nechodí, je stále živé divadlo. Leckterá muzikálová produkce by za takovou energii zaplatila majlant.

    A uvědomil jsem si ještě něco: že stálá síla tohoto divadla je paradoxně v jakési útěšné naivitě, v tom nepomíjícím chlapectví, s nímž pětaosmdesátník Jiří Suchý jakoby vždy poprvé vidí svět.

    A do třetice: oba večery kultivovaně, vtipně a s noblesou uváděl Jiří Vejvoda. Kdo zaznamenal, jak nízkou myšlenkovou i jazykovou úroveň mají současné moderátorské hvězdy, a kdo třeba viděl, jakých ubohostí je na Nově schopen i tak jedinečný režisér a překladatel, jako je Ondřej Sokol, ten musí pociťovat jako pohlazení na duši, když je moderátor nóblman.


    Komentáře k článku: Boje a souboje aneb Semafor

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,