Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bertrand: Je málo ženských postav!

    Většinu postav v jejích hrách tvoří ženy, muži naopak často představují instituce nebo patriarchální moc. Uvědomila jsem si, že v divadelních hrách je velmi málo ženských postav, případně jsou často uzavřené do rolí představujících stereotypizovaný obraz ženskosti, říká francouzská dramatička a režisérka Mélissa Bertrand, která si založila vlastní divadelní společnost l’Archée. Zároveň pracuje na doktorátu v rámci Divadelních studií na La Sorbonne Nouvelle v Paříži, kde zkoumá, jak současné technologie ovlivňují lidské tělo a jeho vnímání a sleduje fenomény jako transidentita či tranzice v současném divadle. Na šestém ročníku Sněz tu žábu bude uvedena video-skica její hry Niternosti. Zpovědi deseti různých žen, pohybujících se na hraně psychické rovnováhy, představí režisérka Linda Dušková a herečka Anežka Rusevová.

    Mélissa Bertrand. Foto: archiv festivalu.

    Svět prožívá hodně zvláštní období, které nebývale zasáhlo i kulturu. Jak jste se s tím vyrovnávala vy a může se to podle vás nějak obecněji promítnout do divadla a dramatiky?
    Jedná se zde o víc věcí a domnívám se, že to závisí na tom, jak daleko je každý/každá ve své umělecké kariéře. Mladá divadelní společnost se nepotýká úplně s těmi samými problémy jako velmi známá společnost. První věc, a ta je společná všem, je přeorganizování: pokusit se přesunout co nejvíce plánovaných událostí či rezidencí, a to v době, kdy jsou i ostatní kulturní instituce v nejistotě. Poté je třeba snažit se udržet kontakt s profesionálními divadelníky i se svým publikem, to samozřejmě závisí na tom, jak je daná společnost známá. Konečně, a to je zcela zásadní, je zde otázka tvoření během karantény. Psaní pro divadlo má tu výhodu, že není fixované na jedno místo. Osobně mám na psaní více času, ale člověk se musí také dostat do správného rozpoložení, což není snadné, když je všechno zastavené a všude okolo panuje úzkost. Na druhou stranu, psaní a imaginace obecně jsou dobrými prostředky, jak z toho uniknout.

    Pokud jde o důsledky, prostředí kultury bude touto zdravotnickou krizí těžce zasažené. Bude těžší najít prostory, které by si zvaly inscenace. Umělci se musí připravit na větší míru strádání.

    Založila jste vlastní divadelní společnost, pro kterou píšete texty a zároveň je režírujete. Jak to vlastně funguje a jaké to má výhody či případné limity?
    V mé společnosti l’Archée máme zároveň danou hierarchii, ve smyslu, že každý/každá má svou roli či status, a zároveň máme vůli být si rovni. L’Archée vznikla v zásadě proto, abych v jejím rámci mohla psát a režírovat vlastní texty. Ale okolo toho je i řada plodných spoluprací: s Jóanem Tauveronem, který pro mé inscenace vytváří zvukové atmosféry na míru; s Isabelle Boizardovou, výtvarnicí, která vyrábí kostýmy, loutky nebo výpravu; s Noémie Herubelovou, nadanou a velmi kreativní herečkou, se kterou pravidelně pracujeme ve dvojici; s Jasonem Abajem, který mi vypomáhá s administrativou; a nověji s Antoinem Gautierem, naším light designerem, který vytváří jedinečná a neotřelá nasvícení, jež dávají dobře vyniknout našim inscenacím. Vůdčí myšlenkou je skutečně představa dialogu na všech úrovních tvorby. Ráda si představuji každou inscenaci jako loď, se kterou vyplouváme všichni společně, důležité je, aby si v ní každý našel to své, aby přispěl svou tvořivostí, díky které vyvstane něco nového, i když jsem já tou osobou, která vede tým a celý projekt.

    Limity jsou možná spíše na administrativní úrovni. Francouzský systém má řadu výhod, ale status „intermittant“ je složitá záležitost a struktura spolku, pro kterou se většina společností rozhodne, není uzpůsobená administrativním požadavkům a potřebám souvisejícím s řízením divadelní společnosti.

    Ve vašich textech narážíme hlavně na ženské hrdinky, co vás na psaní o ženách láká? Existuje něco jako divadlo pro ženy?
    Opravdu, téměř všechny mé postavy jsou ženy, zatímco muži představují často instituce nebo patriarchální moc, ať už přímým, nebo více implicitním způsobem. Začalo to samo od sebe, ale pak se z toho stalo vědomé rozhodnutí. Uvědomila jsem si, že v divadelních hrách je velmi málo ženských postav, případně jsou často uzavřené do rolí představujících stereotypizovaný obraz ženskosti. Jen málo her by dokázalo projít „testem Bechdelové“, což je test posuzující přítomnost žen v daném díle na základě otázek: vystupují tam alespoň dvě ženské postavy? Baví se spolu? Pokud ano, baví se o něčem jiném než o nějakém muži? Je zde naléhavá potřeba, aby vznikl nový styl psaní, od žen a pro ženy. Umění musí umět fungovat jako vyjadřovací prostor nezávislý na genderu, a abychom toho dosáhli, musíme si jej zcela přijmout za svůj (my, ženy). Stejná situace nastává i pro další potlačované identity: racializované osoby, postižené, LGBT+… Neříkám, že k tomu musí v uměleckých dílech nutně docházet didaktickým způsobem, nebo že je třeba nutně dělat militantní divadlo, pouze že každý má mít možnost se vyjádřit, nabídnout své estetické cítění, protože ženy jsou stejně tvůrčí jako muži a mají stejně tak jedinečné a originální vidění světa. Musí mít možnost tvořit, ať už budou burcovat, nebo ne, zkrátka tvořit.

    Divadelní problematice se věnujete i teoreticky, promítá se to nějak i do vaší dramatické tvorby?
    Ano, mezi výzkumem a tvorbou jsou jasné spojitosti, zejména z hlediska času: období tápání, období, kdy se v případě bádání sklízí informace a data a v případě tvorby dojmy a vjemy, a konečně období aktivity, prověřování, konfrontace s publikem… Bádání mi umožňuje uspokojit jistou zvědavost a neustále objevovat nové poetiky, které mě inspirují, ať už vědomě či nevědomě.

    Máte nějaké zážitky s českým divadlem nebo uměním vůbec?
    Ne, občas mívám dojem, že Francie je velmi zaměřená sama na sebe a že bychom mohli získat, kdybychom z uměleckého hlediska, ale nejenom z toho, poznali jiné kultury. A do této kritiky plně zahrnuji i sama sebe. Je pro mne velkou radostí, že se mohu účastnit festivalu Sněz tu žábu, právě proto, abych mohla trochu poznat české divadlo, a těším se, až zjistím, jak Linda naložila s mým textem. Bude to krásná zkušenost.

    • Autor:
    • Publikováno: 13. května 2020

    Komentáře k článku: Bertrand: Je málo ženských postav!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,