Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Apostrof Voice (No. 1)

    V sobotu začal v Divadle Na zábradlí v Praze 17. ročník mezinárodního festivalu nezávislých a amatérských divadel Apostrof. Bude se konat do pondělí 29. června nejen v DNz, ale i v Teatro Roxy/NoD. Přinášíme denní zpravodajství.

    Apostrof 2015-poster

    První den Apostrofu se nesl v duchu sousedských vztahů v tom nejlepším smyslu slova. Potkali jsme se jedni s druhými „na pavlači“ Divadla Na zábradlí, festivalový program otevřely inscenace souborů ze sousedních zemí – Slovenska a Maďarska. A tak máme pocit, že by nemělo být pochyb o tom, že prostory „Zábradlí“ a Teatro NoD se opět po roce (a letos po sedmnácté) staly místem něčeho společně výjimečného. Za první propojení v podobě welcome drinku a welcome performance děkujeme dánskému souboru Dunkelfolket.

    Pokus o dorozumění

    Kdo jsou ti dva? Jsou to lidé? FOTO archiv souboru

    Kdo jsou ti dva? Jsou to lidé? FOTO archiv souboru

    Maaty a Arf žijí v podivném světě. Vidíme jakési postapokalyptické podzemí, chabě osvětlený byt. Zvuky ve všudypřítomných trubkách, rány a šplouchání. Kdo jsou ti dva? Jsou to lidé? Nezdá se. Tedy… často to tak nevypadá. Ale občas taky jo.

    Divadlo TICHO a spol. se podle svých slov soustředí na hledání souvislostí mezi divadlem a literaturou; inscenace Déja vu vznikla na motivy povídek Miloše Janouška. Jejich hyperbolické fantazii přidává představení hned několik dalších rozměrů. Svět partnerů Maaty a Arfa nefunguje podle obvyklých pravidel; i oni dva jsou čímsi výjimeční. Jejich speciální schopnosti ale nabývají důležitosti až v závěru představení.

    FOTO arxhiv souboru

    V neobvyklém světě nám tvůrci vypráví o obvyklých problémech. FOTO archiv souboru

    Od počátku sledujeme alegorický příběh o soužití muže a ženy; v neobvyklém světě nám tvůrci vypráví o obvyklých problémech. Hlavním tématem – jak vhodný úvod tohoto festivalu! – je (ne)dorozumění mezi partnery. Přitom není důležité, proč ztratili Maaty a Arf schopnost spolu komunikovat, čím ji nahradili a proč to tak úplně nefunguje; i když část publika nerozumí slovům, smysl chápeme všichni. I v představení je nejdůležitější společná snaha najít ztracenou řeč, vzájemným pochopením zachránit stárnoucí a nemocný vztah. Příběh nekončí happyendem, ale nadějí; Maaty a Arf si dokázali vybojovat druhou šanci.

    Příběh nekončí happyendem, ale rozhodně nadějí. FOTO archiv souboru

    Příběh nekončí happyendem, ale nadějí. FOTO archiv souboru

    Debata po představení se točila především kolem „děje“, který si vyžadoval některá vyjasnění, diskutující ale vyzdvihli i to, co nebylo skryto za jazykovou bariérou: čisté herectví obou protagonistů, Jany Lieskovské a Pavla Plevčíka, fantaskní scénický industriál Jakuba Branického, vhodnou a přesnou hudbu. První představení festivalu nastavilo laťku hodně vysoko!

    Ondrej Horník

    ///

    Odyssea jako cesta k přežití

    Druhé představení letošního Apostrofu zavedlo diváky opět do jiných sfér. V NoDu na ně čekaly čtyři herečky, které vyprávěly různými prostředky archetypální příběh lásky, čekání a nakonec i viny a trestu. Představení Penelope Retrospective maďarského souboru Theatre Studio Kompania přineslo spoustu působivých obrazů podkreslených živým hudebním doprovodem. Na tahy takového štětce se dá jen těžko zapomenout.

    čtyři herečky, které vyprávěly různými prostředky archetypální příběh lásky, čekání a nakonec i viny a trestu. FOTO archiv souboru

    Čtyři herečky vyprávěly různými prostředky archetypální příběh lásky, čekání a nakonec i viny a trestu. FOTO archiv souboru

    Že v jednoduchosti je krása, o tom nás během představení autoři přesvědčili hned několikrát. Čtyři židle a nespočet plechových kýblů. Herečky jako mocné čarodějky vytvářely působivé obrazy pomocí nespočtu rekvizit neustále se vynořujících právě z těchto syrových předmětů. Na počátku nenápadné figurky viselců na krků hereček nesly tiché téma celého příběhu. Žena čekající na jedné straně stolu, na té druhé prostřeno očekávanému. Naporcovaná rudá růže. Opakující se metafora viselce, člověk nemohoucí nic, člověk spoutaný mocí někoho nebo něčeho jiného. Příběh natolik vlastní člověku, že se mohl odehrát před tisícem let stejně tak jako včera. Člověk podvolený svému osudu. Může být ženou v pytli, v sudu vody, ženou v šatech přibitých k zemi i čekající nevěstou kouřící cigaretu. Všechny jsou bez tváře, bez jména, bez možnosti volby.

    Viděli jsme věci vytvořené pouze pro to, aby byly vzápětí zničeny. FOTO archiv souboru

    Představením se lehce proplétá motiv Penelopina příběhu. FOTO archiv souboru

    Lehce se celým představením proplétá motiv Penelopina příběhu; tak jako ona každou noc párala to, co přes den upletla, aby oddálila nucený sňatek s některým z nápadníků, tak i tady jsme viděli věci vytvořené pouze pro to, aby byly vzápětí zničeny.

    Vizuální stránku doplnil živý hudební doprovod, do kterého se tu a tam zapojily i samy herečky. Zvuky deště, lodi na moři i zpěv tvořily nedílnou součást diváckého zážitku. V tomto představení jdou výrazné obrazy a hudební složka ruku v ruce, podporují se a zapadají do sebe.

    Představení bylo plné metafor, které na diváka působily pouze svým bytím, nepotřeboval je pokaždé rozklíčovávat. FOTO archiv souboru

    Představení bylo plné metafor, které na diváka působily pouze svým bytím, nepotřeboval je pokaždé rozklíčovávat. FOTO archiv souboru

    Jednotlivé scény, skládající postupně celou inscenaci, byly pro diváka nezapomenutelné. Jednak svým poselstvím, jednak samotným provedením. Herečka obaluje svou hlavu a své tělo potravinovou folií; je to Penelope čekající na Odyssea a snažící se „prodloužit svou trvanlivost“, nebo je to služka „mumifikující“ své tělo? Představení bylo plné metafor, které na diváka působily pouze svým bytím, nepotřeboval je pokaždé rozklíčovávat. Totéž jsme se po představení dozvěděli i od jedné z aktérek: Pokud jsou samotné obrazy dost silné, pak to je samotný účel představení. A právě síla scén pomaloučku vykreslovala v divákovi pocit silného zážitku.

    Katerina Valášková

    Apostrof-red

    Texty redakčně připravila Michaela Sikorová

    ///

    Všechna zpravodajství z Apostrofu 2015 na i-DN:

    Apostrof Voice (No. 1)

    Apostrof Voice (No. 2)

    Apostrof Voice (No. 3)


    Komentáře k článku: Apostrof Voice (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,