Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Analýzy a vize světa 2023 (No. 1)

    Nic tekutého není cizí rakouské choreografce a performerce Florentině Holzinger, dalo by se s nadsázkou poznamenat k prologu 28. ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka, který se odehrál ve vídeňském Volkstheateru 21. října. Cílem divadelního výletu byla transmediální revue Ophelia´s Got Talent z repertoáru berlínské Volksbühne zasvěcená elementu vody a ve dnech 21. – 24. října hostující ve Vídni /více zde/.

    Dionýská oslava geniality ženského těla a technicko-technologické vyspělosti člověka Ophelia`s Got Talent obnažuje primitivní pudy a jde až na krev, na dno intimity. A to doslova, fyzicky i metaforicky.

    Nicméně začnu obšírněji. Festivalový divadelní výlet je příjemná tradice. Do rakouské metropole jsme dorazili s velkou časovou rezervou, a protože budova Volkstheateru sousedí s Muzejní čtvrtí, pár z nás vyrazilo do Leopold Musea, stálé sbírky rané moderny, které vévodí díla Egona Schieleho, Gustava Klimta, Oskara Kokoschky a jejich souputníků. Od covidového roku 2019 jsou zakomponovány do dlouhodobé výstavy Vídeň 1900. Procházeli jsme mezi ukázkami dobových interiérů a užitého umění z produkce Wiener Werkstätte a prostřednictvím uměleckých děl od přelomu devatenáctého a dvacátého století až k roku 1938 sledovali proměny ducha doby ovlivněné rozvojem psychoanalýzy a běsy první světové války. Z komplexně pojaté expozice zřetelně vystupují kontrasty mezi secesní dekorativností a revoltou avantgardy, jež prostřednictvím Kokoschky, Schieleho a dalších dospěla až k anarchii exprese. Symbolem pomyslného rozpínání korzetu pro mě byla replika nahé plyšové ženské figuríny, mlčenlivé to Kokoschkovy „ideální“ partnerky.

    Na třípatrovou expozici navazují dvě aktuální retrospektivní výstavy – Max Oppenheimer: Expressionist der ersten Stunde / Max Oppenheimer: První hodina expresionismu a Gabrielle Münter: Retrospektive. Některá díla Maxe Oppenheimera působila dojmem, že v nich autor skrze kubistické struktury hledá řád pro válečná utrpení a vnitřní smíření pro vyhřezlé vnitřnosti lidských duší. Hlavním důvodem mé návštěvy ale byla retrospektiva německé expresionistky Gabriele Münter (1877 – 1962), zakládající členky skupiny Der Blaue Reiter a Kandinského žačky, která nabízí vrstevnatý portrét této emancipované ženy a hledající umělkyně. Jak později poznamenal kolega Vladimíra Hulec, večerní  představení ve Volkstheateru bylo vlastně přirozeným pokračováním této výstavní předehry.

    Gigantický divadelně-artistní a taneční spektákl v čistě dámském obsazení Ophelia´s Got Talent je z těch inscenací, při jejichž sledování myslíte na úpadek či neodvratný kolaps naší civilizace. Aluze na formát televizní show, u nás známé pod názvem Česko-Slovensko má talent, je mrazivě zábavnou reflexí současné západní společnosti. V divákovi rafinovaně provokuje sklony k agresivní senzacechtivosti, přičemž nahé či polooblečené aktérky se zdají být oběťmi vlastního exhibicionismu vystupňovaného až k veřejnému sebepoškozování, které je však důsledkem přiznávaných osobních traumat. Ve spojení se špičkovými technologiemi a vodním živlem je to svého druhu obdoba římských naumachií v atmosféře gladiátorských zápasů.

    Navzdory současné krizi energií a vodních zdrojů tvoří scénu regulérní plavecký bazén a dvě obří akvária pro aqua performance. Větší políček do tváře divadelních environmentalistů a komunikátorů ekologických témat aby pohledal. Přesto získala tato opulentní show dvě ocenění v prestižní anketě časopisu Theater Heute a byla vybraná na prestižní přehlídku letošních Theatertreffen. Kritici jí zvolili inscenací roku a scénografie Nikoly Knežević se dělí o prvenství ve své kategorii. Produkce totiž nečiní nic jiného než to, co stovky televizních společností po celém světě. Vlastně můžeme být rádi, že se ještě někde našlo dost finančních prostředků na přenesení velkoformátové show na jeviště, kde je tvůrci mohou reflektovat ve vší absurditě a ošemetnosti. Druhým, v dobrém smyslu kontroverzním bodem produkce je realizace politiky rovných práv a příležitostí. V bezostyšné varietní inscenaci s odkazy k traumatizujícím osobním zážitkům vystoupily dvě handicapované herečky a parta (oblečených) dětí různého věku. I když to možná nebyl záměr, určitý kritický osten vůči různým povinným kvótám jsem z toho vycítila.

    Foto Gordon Welters

    Extrémně výrazná vizualita osciluje mezi vysokou estetikou a primitivní lascivností.Foto Gordon Welters

    Klasicistní sál Volkstheateru ovládla nálada společensky prestižního večera. Dvě obrazovky, rotující disko koule, světelné logo pěticípé hvězdy na oponě a oscarové entrée odpovídalo megaformátu talentové soutěže. Na obrazovkách jsme sledovali přílet obří helikoptéry moderátorky alias zpitého kapitána Hooka i příchod trojice porotkyň v róbě Evině po červeném koberci. Live nahota je zárukou plného hlediště – trumfem, kterým divadlo přebije atraktivitu vizuálních médií. Performerky v rolích soutěžících se předvádějí v mačovských pózách drsných námořníků a ikon typu Houdiniho v řetězech nebo číhajícího Krakena. Nabízejí podívanou, která generuje jak ohromující poetické obrazy, tak i sarkastické komentáře směrem k transhumanismu. Zároveň extrémně výrazná vizualita osciluje mezi vysokou estetikou (např. nahá závěsná akrobacie nebo plavecké scény v bazénu, snímané live z ptačí perspektivy) a primitivní lascivností. Není pochyb, že námořnický kankán, předváděný s krajním entuziasmem, realizuje představu, o které návštěvníci šantánů fantazírují snad od založení Mouline Rouge.

    Helikoptéra na čarodějnickém sabatu… Foto Gordon Welters

    Tato vějička na diváka je zároveň záminkou ke zkoumání samotného obnažování jako svého druhu nadčasového fenoménu. Předobrazem soutěžících je přece Ofélie, zvolna se rozkládající ve vodním světě jako v moři nevědomí, odkud vyplouvají a člověka atakují psychická zranění a komplexy. Naplnit ho znamená projít si podobami bytostí z mýtů a bájí. Odkazy k labutí podobě Dia tvoří komentář k autentické výpovědi o znásilnění, následná frigidita dostává podobu Sirény či Malé mořské víly s ocasem smrtící murény. Florentina Holzinger pracuje s leitmotivem vody ve vztahu k přírodě, životu, tělu i duši ve všech myslitelných konotacích a metaforách, a zároveň do detailů, které obstarává live video. Co se týče tělesnosti a tělesných šťáv, nemilosrdně překračuje dráždivý půvab voyeurství a nechává performerky zkoumat vlastní vnitřnosti pomocí lékařských vyšetřovacích nástrojů. Na hranici únosnosti se přitom pohybuje velmi obratně, takže divák stěží rozeznává přiznanou a nepřiznanou mystifikaci a je umně natahován na skřipec své vlastní touhy po senzaci a obavou z její vnějškovosti a pokleslosti. Je zajímavé pozorovat, co s člověkem udělá skvělé sólo á la Flashdance performerky trpasličího vzrůstu, císařský řez rodící ženy nebo apokalypticky dekadentní výjevy Sirén v krví zbarvené vodě – jak daleko pokročila civilizace a její liberalismus od dob pouťových panoptik. A to nemluvím o lidské fontáně nebo Holzingerové Deux ex machina v podobě helikoptéry na „čarodějnickém“ sabatu…

    Propracovaný koncept dvouapůlhodinové inscenace bez přestávky je ve své komplexnosti neuchopitelný asi jako úhoř pod kamenem. V německých a rakouských kritikách se mimo jiné píše o ztělesněném feminismu, o feminismu jako bojovém umění ve smyslu interpretačním. Ofélie prostě vládnou různými talenty. Talent zneklidňovat jsem – vedle perfektních výkonů všech aktérek – ocenila nejvíce.

    Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz, Berlín, Německo – Florentina Holzinger: Ophelia´s Got Talent. Koncept a režie Florentina Holzinger, dramaturgie Renée Copraij, Sara Ostertag, Fernando Belfiore, Michele Rizzo, dramaturgie Volksbühne – Johanna Kobusch, sound design Stefan Schneider, hudba Paige A. Flash, Urška Preis, Stefan Schneider, scéna Nikola Knežević, light design Anne Meeussen, video design Melody Alia, Jens Crull, Max Heesen, live-kamera Melody Alia. Hrají: Melody Alia, Saioa Alvarez Ruiz, Inga Busch, Renée Copraij, Sophie Duncan, Fibi Eyewalker, Paige A. Flash, Florentina Holzinger, Annina Machaz, Xana Novais, Netti Nüganen, Urška Preis, Zora Schemm a Stella Adriana Bergmann, Zoë Willens, Isadora Kleiner, Lea Schünemann, Golda Kaeden, Laila Yoalli Waschke. Produkce Katharina Wallisch, Stephan Werner, tour management Moira Garee, management, mezinárodní distribuce Katharina Wallisch. Premiéra 15. září 2022. Psáno z uvedení v rámci PDFNJ ve Volkstheateru Vídeň 21. října 2023.

    ///

    Více o PDFNJ 2023 na i-DN:

    Podzim s kolekcí německojazyčných inscenací


    Komentáře k článku: Analýzy a vize světa 2023 (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,