Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    32. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 4)

    Po delším čase letos festival Divadlo ukázal, jak by měl jako významná evropská mezinárodní přehlídka současné činohry vypadat. Přivezl velké aktuální produkce, jež – dalo by se říct – hýbou Evropou a jsou v této či v těsně nedávných sezonách jedněmi z určujících pro vnímání soudobého artového divadla. A to i když se nám mohou, ale nemusejí líbit či s námi názorově či esteticky konvenovat. To je pro poznání toho, co se kolem nás v divadle ve světě (nebo aspoň v Evropě) děje, důležité a zde plní festival Divadlo podstatnou úlohu, již ostatní obdobné přehlídkové festivaly u nás (DSB, Regiony, Flora) – zatím (?) – nedosahují.

    I v české části programu se dramaturgie snažila přivézt a pojmenovat to, co je podle ní u nás dnes to přední a aktuální. Respektuju to, byť s výběrem ne zcela souzním a stále – jako v minulých letech, kdy jsem o tom vždy též v těchto ohlasech psával – si myslím, že by měla volit jiný dramaturgický přístup a klíč.

    Přesto se pokusím pojmenovat „své“ Up i Down z obou – tedy zahraniční i české – částí programu.

    Up zahraniční

    Up vlastně byl – vyjma maďarského Solnesse (o tom bude ještě řeč) – celý zahraniční program. Ač jsem měl či stále mám výtky vůči Rodriguesově propojení antiky s dneškem /Hekuba, ne Hekuba/ – a psal jsem o tom jak v úvodním denním zpravodajství z festivalu, tak v reportáži z Avignonu v tištěných Dn 16/2024 -, je skvělé, že jsme tuto „highlightovou“ inscenaci letošního Avignonu mohli ještě ve stejný rok vidět u nás. A o to jde. Nemusí se vše – dle nás – povést či být absolutním životním zážitkem, ale pro znalost dění a kontextů současného divadla je divácká zkušenost s ve světě ceněným soudobým divadlem naprosto zásadní. Zvlášť když mnozí čeští divadelníci včetně kritiků do světa příliš nejezdí, ale do Plzně ano.

    Právě proto nejvíce oceňuju dvě produkce, které o světelné míle překračují český rybník, jak jsme na něj léta zvyklí přesvědčeni, že jen takové divadlo, jež hraje klasiky, anebo se jasně a srozumitelně vyjadřuje k nějaké aktuální či méně aktuální problematice, je správné, dobré a na věky. Nikoli! Dnes divadlo pracuje s prostředky, které se jednoduchému schematu či interpretaci vzpírají a my musíme hledat pro ně nové strukturalistické termíny a sami nacházet hodnoty či ne-hodnoty v těchto dílech, přemýšlet o nich, přít se. Samozřejmě nemá smysl je jednoznačně adorovat, mají-li nezvyklou či dokonce provokativní formu, ale je potřeba je znát a konfrontovat se s nimi. Tak poznáme, co se ve světě kolem nás děje, a dokážeme do soudobých kontextů dávat i české divadlo. A třeba si i víc cenit některých českých či v Česku působících souborů či tvůrců, než tomu – zatím – je. A naopak. Vidět, jak některé z nich přeceňujeme, jak žijí z podstaty a derivují jen to, co v artové Evropě je (někdy i překonanou) normou.

    Je asi jasné, které dvě zahraniční produkce mám na mysli: Extinction (Vyhynutí) berlínské Volksbühne a souboru z Calais francouzského režiséra Juliena Gosselina (nového ředitele divadla Odeon v Paříži) Si vous pouviez lécher mon coeur (Kdybyste mi mohli olíznout srdce) a závěrečné Jak nie zabiłem swojego ojca i jak bardzo tego żałuję (Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji) Mateusze Pakuły vzniklé v koprodukci jihopolských divadel Łaźnia Nowa z krakovské Nowe Huty a Teatru Żeromskiego z Kielců. Obě představení doslova bolela, a jistě nejen mě. Délkou, formami a formáty, tématy. Vyzařovalo z nich ale cosi silného, důrazně a důsledně formulovaného, osobně angažovaného, apelativního. Zásadního. A o to by v „artovém“ divadle mělo jít především. Obdivuju a vysoce respektuju dramaturgy a dramaturgyně festivalu, že právě tyto dvě produkce do Plzně dovezli. Ač se to zvenku možná nezdá, byla to odvaha a myslím i provokace a drzost. Takové divadlo u nás takřka neznáme (rozhodně ne v takových – zvolenou formou i finančními prostředky – rozměrech) a na růžích tu – narozdíl od souborů Comédie-Française, SND či Örkény Színház, které divácky a u české kritiky propadnout takřka nemohly – ustláno nemá.

    Jako „pařízkovce“ a příznivce politického divadla mě samozřejmě nadchla jeho produkce v SND Pes na ceste, adaptace Slovákům spílajícího textu Pavla Vilikovského. Přesně zvolená forma k jasně formulovanému tématu. Precizně zpracované a podané, vysoce aktuální (včetně závěrečného čtení Provolání slovenských tvůrců), akurátně intelektuální, chvílemi humorné, vtipné, přitom názorově a postoji důrazné a srozumitelné. Taky bych na závěr ty navenek bílé, ale ve skutečnosti temné a dusící plochy kolem nás i nad námi, jež nás drtí, rozsekal! Člověka mrazí, kam až se doba zvrátila a že je opět třeba osobní angažovanosti, charakterové pevnosti a odvahy veřejně se za tak jednoduché a průzračné myšlenky a činy stavět. Rozum to nebere…

    Up české a moravské

    Dlouhodobý problém festivalu je důsledná snaha vozit z české a moravské produkce projekty výhradně uplynulé sezony, a to bez jiného než „kvalitativního“ dramaturgického klíče. Na kvalitě se samozřejmě můžeme a nemusíme shodnout, ale tento halabala činoherní koncept je bezbřehý a takřka nemá v současné době smysl. Proč není tak jako letos v zahraničním programu česká dramaturgie odvážnější a nekonfrontuje na festivalu i české produkce se zahraničními. Vždyť i u nás jsou soubory, které kráčejí soudobými cestami divadla, a objevují se originální, byť třeba konfliktní či ne všemi přijímaní tvůrci a tvůrkyně.

    Samozřejmě bezbřehý dramaturgický klíč dovézt všechny možné formy českého a moravského (především) činoherního divadla ze všech mnoha koutů republiky a od každého kousek přináší i kvalitní produkce, jež mnou zde vyzdvihované roviny nadregionálního dopadu mají. Letos byly dokonce čtyři, což není málo – Na první pohled režisérky Lucie Ferencové a Švandova divadla s famózním hereckým výkonem Marie Štípkové (ale ty kvality jsou i ve zpracování předlohy Suzie Miller, podle mne divadelně působivějším než v londýnském Harold Pinter Theatre /zde/, jež jsme mohli vidět v přenosech NTLive /zde/, a samozřejmě v tématu), Peer Gynt ve zpracování, skoro až adaptaci Michala Háby v Činoherním studiu Ústí nad Labem, Láska, vzdor a smrt v minimalistickém performativním podání Slováckého divadla Uherské Hradiště v režii Lukáše Brutovského a především Jenom konec světa Ivana Buraje v podání brněnského HaDivadla, jenž pracoval s tak minuciózně precizními hereckými, výtvarnými a časovými jevištními (performativními) prostředky, až oči a mysl přecházely. To byla divadla (inscenace, tvůrci a tvůrkyně), jež bolí, divadla hodná ambicí festivalu evropského formátu. Ale je jich u nás (a i v minulé sezoně bylo) víc…

    Up si jistě zaslouží i festivalovou dramaturgií dlouhodobě sledované a erudovaně vybírané inscenace českého loutkového divadla, to je ale v rámci festivalu zcela jiná kapitola a přehlídka. V loutkách jsme historicky na světové úrovni a je skvělé, že si ji stále udržujeme a do zahraničí české loutkářské soubory vyjíždějí. To se týká jak Čáslavské – Tokia – 1964 místního Divadla Alfa, tak i Červeného balónku libereckého Naivního divadla. Jsem zvědav, zda se dramaturgie v budoucnu obohatí i o ostravské Divadlo loutek, kam nedávno nastoupil nový tvůrčí tým v čele s Jakubem Maksymovem. A to nemluvím o alternativnějších souborech a aktivitách, jichž je i v tomto oboru na festivalu vesměs poskrovnu (letos se nabízela Třetí ruka pražského souboru Handa Gote).

    Down zahraniční

    Naprosto zbytečnou a nadbytečnou inscenací letošního zahraničního programu byl Solness budapešťského Örkény Színház. Inscenace je to v rámci čistě kvalitativních měřítek jistě lehce nadprůměrná s dobrými hereckými výkony. Ale… proč ji dovážet?! Takových inscenací i režijních a hereckých postupů je u nás přehršle (maně vzpomenu na Maryšu ostravského Divadla Petra Bezruče, jež byla hostem festivalu v roce 2019, ale třeba i na místní Požár Rolanda Schimmelpfenniga z dubna tohoto roku). Hodila by se jistě na Regiony do Hradce Králové, ale na prestižní mezinárodní festival?!

    Down české a moravské

    Jde o dlouhodobý můj spor s festivalovou dramaturgií, jak má vypadat český program, proč a jaký by měl být výběr českých a moravských produkcí. Ať tuto linii vnímáme jako jakousi sklizeň či žatvu minulé sezony či jako nabídku zahraničním producentům (jichž ovšem do Plzně moc nezavítá), jde vždy o do mnoha stran rozkročený moloch nemající viditelnou koncepci než tu nikoho neurazit a – obávám se – potěšit své přátele z řad dramaturgii blízkých divadelníků.

    Ustavičné zvaní již léta vyčpělého režiséra Jana Mikuláška je kritizováno z řad publicistů roky. Jeho Veřejní nepřátelé aspoň pracují s moderními technologiemi. Ale je to formou exhibicionistické, prázdné, v rámci tématu nic moc neposilující. Kdyby König s Vašákem seděli v křeslech jako herci inscenace Mateusze Pakuły, bylo by to stejné. Použité jevištní prostředky téma neposouvaly ani nějak nečekaně či vícevrstavnatěji vůči sdělovanému nenahlížely. Byly v zásadě – obdobně jako u Poláků – divadelními instalacemi, v nichž se herci složitě pohybovali takřka bez vztahu k textu. U Poláků to ale mělo význam. Šlo o postoj, byl tam patrný důvod, proč tak činí. U Mikuláška to je ale jen vyprázdněné režijní cvičení. A to má DNz – pokud je dramaturgie za každou cenu chce zvát – na reperotáru daleko výraznější produkci, jež by do festivalové dramaturgie zapadala víc – Bůh v Las Vegas

    Pozvání daší Mikuláškovy režie, Ságy rodu Marxů z Divadla Husa na provázku, je už ale zcela nepochopitelné. Formální a obsahový, ale i herecký a výtvarný blábol, který nedrží pohromadě ani z pohledu profesionálních měřítek scénáře, herectví a dokonce i výpravy, na kterou si obvykle Mikulášek dává velmi záležet. Zprvu groteska, pak obžaloba (neo)marxismu, poté reportáže z plenéru, kde zoufalí nepřipravení lidé „z ulice“ melou o Marxovi páté přes deváté, a nakonec obžaloba privátního Marxe z pohledu novodobého feminismu, což s jeho dílem a – jistě rozporuplným – odkazem souvisí asi jako doma vařený guláš s veřejnou ekonomickou přednáškou. A i zde se ze stejného divadla nabízí názorově odvážnější, formou soudobější, tematicky aktuálnější inscenace – Reality, shodou okolností stejného tvůrčího týmu Petr Erbes / Boris Jedinák jako v případě Boha v Las Vegas… Anebo Nevyletět z Brna Kamily Polívkové či Antieva Anny Davidové…

    Epilog

    Dramaturgická linie české a moravské festivalové účasti velmi překvapivě přehlíží nejen současnou českou režijní tvorbu Dušana D. Pařízka (ani jedna z posledních dvou jeho prací v Divadle X10 na festivalu nebyla – zde ale věřím, že šlo o termínové důvody), ale především mladší a nejmladší generaci tvůrců a tvůrkyň. Pokud zahraniční dramaturgie je tak znalá a odvážná, ta česká jí vůbec nedosahuje. Jinak by na festivalu byli nejen zmiňovaní Handa Gote, ale především Hábův Vojcek z Divadla X10, Filoktétés ze stejného prostoru, Geissleři, Studio Hrdinů (z posledních např. Nomi), Láska / Argumentační cvičení souboru Letí, inscenace MeetFactory (Obyčejná žena, Oheň), Feste, Na cucky (Tanec dervišů, Masaryk/ová/), A-Studia Rubín (Propast, Tumor: Polyamor…), Perplex či Chladné dítě Tomáše Ráliše (rozprchlí DAMU-áci by se jistě dali dát pro tuto příležitost dohromady), inscenace a projekty Jakuba Čermáka (jeho DDTpP letos končí stejně jako Masopust…), Pomezí, Vzletu, Terénu, Bezmek entertainmentu, Co.labsu, NIE, možná i Dianiška s Losery… A to nepíšu o nezávislé performativní scéně, jako je Miřenka Čechová a řada jejích projektů (letos především Iris v podání Iris Kristekové), Martin Talaga, Jaro Viňarský, Nela H. Kornetová, Betty McFadden, Tereza Ondrová, David Zelinka, Martina Hajdyla Lacová… A to jsem jistě na mnohé zapomněl. Je toho hodně, co se v naší republice na území divadla děje, ale v Plzni je vždy jen velmi malý opakující se výsek.

    Dramaturgové a dramaturgyně zodpovědní za český a moravský program (nevím, kdo to je, a netoužím po tom to vědět, jistě to jsou i mí přátelé, jichž si vážím) měli být dávno se vším respektem a úctou k jejich zásluhám vyměněni a na jejich místa by měly nastoupit čerstvé, odvážné, názorově vyhraněné, se zdejším „zavedeným“ divadelním světem méně propojené a myšlením soudobé osobnosti, které divadlo vnímají jinak, v jiných souvislostech, dimenzích a kontextech. Právě v takových, jako byl – vyjma Solnesse – letošní zahraniční program festivalu.

    P. S. Takřka si zde nevšímám plzeňské účasti. Je dobře, že se místní divadla vždy aspoň jednou produkcí prezentují, a operní Jsem kněžna bláznů, loutkářská Čáslavská i Krajina se sklady nezávislé Moving Station byly myslím dobře zvoleny. Stejně jako nechci hodnotit programovou linii Johan uvádí a outdoorové produkce, jež by mohly (a možná měly) být výraznější, ale v časovém presu pěti festivalových dnů není v silách návštěvníka festivalu je výrazněji sledovat a navštěvovat. Nemluvě o festivalovém Epilogu, který – věřím – svým posláním oslovit Plzeňany svou úlohu plní dobře. Zelenkovy Žáby v solo podání Ivana Trojana, Milostné dopisy Studia DVA i Ztratili jsme Stalina Dejvického divadla jsou přesně ten typ kvalitních, divácky přístupných, atraktivních produkcí, které tyto představy a nároky naplňují.

    ///

    Více o letošním festivalu Divadlo na iDN zde:

    Comédie-Française v Plzni

    DIVADLO, ne DIVADLO (No. 1)

    DIVADLO, ne DIVADLO (No. 2)

    DIVADLO, ne DIVADLO (No. 3)

    DIVADLO, ne DIVADLO (No. 4)

    DIVADLO, ne DIVADLO (No. 5)

    Prohlášení SND po představení Pes na cestě

    32. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 1)

    32. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 2)

    32. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 3)


    Komentáře k článku: 32. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,