Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    32. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 1)

    Vybrat z festivalové nabídky Divadlo dva opusy, jež by měly představovat plusové a mínusové póly letošního ročníku, v podstatě nelze bez toho, abychom jednomu trochu nekřivdili a u druhého naopak přehlíželi nedostatky. O obou mnou vybraných tak půjde o zjednodušení, prohlašuji pro jistotu hned úvodem.

    Vybral jsem tuto dvojici: Sága rodu Marxů (Juan Goytisolo, Jan Mikulášek, Martin Sládeček, Divadlo Husa na provázku, Brno) a Pes na cestě (Pavel Vilikovský, Dušan D. Pařízek, Slovenské ND, Bratislava).

    Drobné shody

    Obě inscenace si byly podobné i přibližně stejným časovým rozsahem, adekvátním tématu i sdělovaným myšlenkám. Na rozdíl od  od jiných, uměle roztahovaných délek a šířek (bohužel ne vždy hloubek), a to zdaleka nejen na tomto festivalu, délka skutečně odpovídala zvolenému tvaru a diváckým možnostem jakž takž soustředěného vnímání. Byly tu patrně inscenace atraktivnější a lepší, a popsali je a budou popisovat jiní (i když jsem viděl i problematičtější – například pro mne překvapivě povrchního, podbízivého a přitom vzývaného maďarského Solnesse s popově laciným rádoby „hitovým“ zapojováním publika do hry na odrhovačkový refrén Hal-vard-Solness či polopatisticky naturalistickým filmem nastavené ostravské Střípky ženy).

    Naopak obě v úvodu zmíněné inscenace měly pro mne cenu už v tom, že i při všech propastných rozdílech si byly v něčem paradoxně podobné. Žánrově a typem divadla, jejž můžeme v obou případech označit za divadlo povýtce brechtovské a výsostně politické. U Mikuláškovy portrétní koláže Karla Marxe na motivy španělského románu La saga de los Marx Juana Goytisola jsem viděl divadlo edukativní, až školsky edukativní a snaživě „revoluční“ (snad pokus o novodobý ideologický Lehrstück), ale naštěstí aspoň chvílemi sympaticky metaforické (připomeňme sugestivní obraz mrtvých pionýrů nebo úvodní etudu „stavění“ sochy velkého vůdce a další symboly výprodeje atributů sovětského impéria, jež se z kdysi hrozivě žité reality až příliš snadno po listopadu 1989 proměnily v málem srandovní, „nevinně“ hovadný turistický bizár).

    Drobné rozdíly

    Pařízkova inscenace byla v tomto směru daleko střídmější, ačkoli zachovala některé charakteristické výtvarné komponenty režisérova rukopisu: velké bílé promítací plochy, v závěru před zraky diváků aktéry brutálně devastované. Ty jsou u Pařízka stálým kontrapunktem živé, spontánní, přesto však vnitřně ke smyslu vedené herecké akce a dominujícího mluveného slova, většinou formou dvoj-troj-tří až čtyř-dialogu. Ty plochy a pohyb divadelního znaku z herce na plátno se staly v posledních sezonách Pařízkovým charakteristickým režijním „podpisem“ pod dílo. Signaturou, vzhledem k aktuálnímu dopadu jeho opusů, vůbec ne samoúčelnou: toto signum je naopak samo o sobě součástí režisérova pohledu na svět a zejména na Evropu, protože čím jiným je, zpětně viděno, Pařízkovo jevištní dílo, než novodobým pokusem o obraz Střední Evropy. A ve chvíli, kdy na jeden regulérní evropský stát denně padají bomby mocného asiatského psychopata a už třetí rok prakticky denně proměňují historická města, školy, nemocnice i divadla v sutiny, se nutně tato devastace musela stát trvalou součástí výpovědí režisérových inscenací. Nedivil bych se, kdyby ji tato signatura zůstala i po skončení té strašné války a ještě strašněji u nás trestuhodně přehlížené agrese: tak jako u velkých skladatelů posluchač okamžitě pozná, že to a to je „mozartovské“ či ,,mahlerovské“, ani zde ho nenapadne, pokud je soudný, hledat v tom nějakou manýru. I tak si pomalu zvykáme na „pařízkovský“ rukopis.

    Rozdíl naopak kruciální

    A tím se blížím k opravdu kruciálnímu rozdílu mezi oběma díly:

    U Ságy sledujeme snahu o více či méně dokonalou hereckou imitaci autorského jevištního projevu, „zasvěceného“ znalectví Marxova životopisu i díla. Z obého nicméně jako sláma z bot lezou pochopitelné znaky nedovzdělanosti, z nichž nejvíc bije do očí falešný pohled na Marxovo a Engelsovo rozporuplné dílo jako na jeden celek, neschopnost skutečného dnešního kritického myšlení vystoupit z pouhé trapné a zmatené rehabilitace ve stylu bramboračky, z novodobého omývání mouřenína stejně konjunkturálního jako jeho někdejší svatořečení, neschopnost nalézt u Marxe a Engelse vedle evidentních návodů k násilí a ke krvavé individuální i kolektivní nenávisti, živící i terorismus, někdy až geniálně předvídavá a prozíravá varování – Marxovy Ekonomicko-filosofické rukopisy (1845)a hlavně jejich varování před ruským světovládným imperialismem a jeho roli v minulosti i zcela nedávné (Marx k roku  1848). K čemu nějaká buržoasně-demokratická revoluce a k čemu vůbec nějaká demokracie, ruský lid je sám instinktivní revolucionář, a Rusové vyvolený národ, proveďme rovnou revoluci politickou, chopme se moci a hotovo, protože  my už vlastně socialismus máme – ironizuje tento zhoubný ruský mesianismus Engels, ten náš, „mužický“, „obščinový“, nezkažený západem (O společenských poměrech v Rusku). Jenže, dodává hned, ruský lid, tento instinktivní revolucionář, provedl sice ojedinělá rolnická povstání, ale  nikdy nevystoupil proti carovi, kromě těch případů, kdy se do jeho čela postavil falešný car a reklamoval trůn pro sebe (Pugačev, v naší době nezdar Prigožina?). Car naopak je ruskému rolníkovi navěky pozemským bohem. To všechno je přirozenou základnou pro toxický orientální despotismus, před nímž Marx i Engels důtklivě varují jako k návratu k něčemu mnohem horšímu, než jak se jim jevila tehdejší „buržoasní“ současnost.

    Vzít podobné „jiné“ úhly pohledu v potaz, podívat se na Marxe a Engelse opravdu nově a dnešníma očima, to by znamenalo chtít po literárních autorech celé té bramboračky, vycházející nikoli ze samotného díla, tedy z pramenů, ale z románové fabulace, to bychom chtěli po adaptaci moc. Zvláště když režisér a výtvarník nezapřou, že herec je v podstatě vždy „jen“ součástí pro ně pravděpodobně mnohem důležitějšího vizuálu, což je samozřejmě zcela legitimní.

    Naproti tomu u Pařízka – a začalo to už posledními sezonami elegantně udušeného Pražského komorního divadla a vyvrcholilo Pařízkovými posledními jevištními opusy, ať už v Praze, na Zábradlí, v divadle X10 či jinde –, tady všude vidím zázrak probuzení autorského potenciálu a invence u všech „jeho“ herců a hereček, kteří u tohoto režiséra, nemohu si pomoci, hrají prostě jinak. Nevím, jak to dělá, a raději to tajemsví nebudu rozebírat, abych nedopadl jako v té anekdotě o popisu mechanismu souhry broučích nožiček, jež znemožní – kdyby uměla chuděra číst – spontánní pohyb jakékoli stonožky na světě. Včetně stonožky každého „šlapajícího“ divadelního souboru. Pražského, rakouského, německého, švýcarského, a jak teď vidno už i bratislavského.

    Ten rozdíl se dá koneckonců vyjádřit i docela triviálně: zatímco u provázkovské inscenace Ságy rodu Marxů se z celé té autorské bramboračky nedozvíme, co si vlastně tvůrci o portrétovaném myslí (to samozřejmě padá z valné části na vrub předlohy), u bratislavského politického opusu není o tom, o čem herci hrají, co se jich bytostně týká a jak jim na tom záleží, od první minuty žádných pochyb (a konkrétně u Dušana D. Pařízka, jak jsme už ostatně mnohokrát viděli, zdaleka ne poprvé).

    U SND tak dvojnásob platí verš Vladimíra Holana: Bytí zdvojnásobuje se ohrožením.

    ///

    Více o letošním festivalu Divadlo na iDN zde:

    Comédie-Française v Plzni

    DIVADLO, ne DIVADLO (No. 1)

    DIVADLO, ne DIVADLO (No. 2)

    DIVADLO, ne DIVADLO (No. 3)

    DIVADLO, ne DIVADLO (No. 4)

    Prohlášení SND po představení Pes na cestě

    DIVADLO, ne DIVADLO (No. 5)


    Komentáře k článku: 32. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,