Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    29. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 12)

    Up

    Na festivalech mám obzvláště ráda, když mě konfrontují s produkcemi, na které bych obyčejně asi nešla. Letos to platilo zejména o volné rekonstrukci barokní opery Claudia Monteverdiho L’Arianna (rekonstruoval či spíše téměř od píky tvořil Tomáš Hanzlík), která mě v podání olomouckého Ensemble Damian nečekaně okouzlila. Když jsem sledovala pětici herecky přesvědčivých a pěvecky suverénních sólistů v náznakových dobových kostýmech a poslouchala Hanzlíkovu proměnlivou a výrazově bohatou hudbu, to vše na pozadí projekcí antického umění, měla jsem pocit, jako bych se propadla do úplně jiného časoprostoru, kde je stále ještě možné usilovat o harmonii. A když už je jí skoro dosaženo, tvůrci se ji nebojí shodit… Zírám, jak bezprostředně může působit umění čerpající z barokních zdrojů.

    Dlouho očekávanou Špinarku Tomáše Dianišky z ostravského Divadla Petra Bezruče se na festivalový piedestal vyzdvihnout zdráhám, neboť z ní na mě až příliš okatě pomrkávala autorská konstrukce, ony řemeslné postupy, které by well-made-play nikdy odhalovat neměla. Ostatně na podobná úskalí hádám dřív nebo později narazí každý nadaný autor, jenž plodí několik děl ročně. Své druhé festivalové „wow“ však nemůžu neudělit herečce Markétě Matulové za to, jak přesvědčivě a bezprostředně – nevykalkulovaně – ztvárnila titulní postavu, zpěvačku Věru Špinarovou. Matulové Špinarka je dynamit, neřízená střela! Pere se s osudem i s dobou hlava nehlava a stejně tak zpívá. Zdánlivě neohroženě, v konfrontacích je přímá, neúhybná – ale kolik toho může člověk unést, než se začne hroutit? Všemi životními etapami Špinarové života i jejich mnohými turbulencemi provází Matulová bez zaváhání. A stejně suverénně zazpívá Špinarové nejznámější hity včetně úryvku z divukrásné písně Jednoho dne se vrátíš. Ostravo, zrodila se hvězda!

    Down

    Ale ruku na srdce – zmíněné české tvůrčí úspěchy vynikly o to víc, že zahraniční výběr tentokrát probouzel mnoho pochybností, přestože dramaturgická rada vsadila na věhlasná režijní jména: Krystiana Lupu, Mila Raua a Luka Percevala.

    Na Lupův opus magnum Austerlitz pohlížím s respektem, přestože mě první třetina neskutečně iritovala svou literárností a jakousi sobeckou zahleděností do sebe. Další dvě třetiny nicméně nabyly na dramatičnosti a gradovaly v ohromující obrazy, vykouzlené zejména pomocí velkorysé projekce filmových parametrů a s ní perfektně sladěných hereckých výkonů. Člověk režisérova rozmáchlá, dílem snová, dílem hyperrealistická plátna skutečně sledoval s podobným úžasem, s jakým se hledí například na díla Michelangelova. I když, mám-li být upřímná (a to i sama před sebou): možná šlo spíš o údiv jaksi racionálně řízený, tj. spjatý s vědomím, že sleduji velké dílo velkého tvůrce. Že by kulturní snobismus…?

    Zcela nepřijatelná pro mě naopak byla Rodina švýcarského bouřliváka Mila Raua. Režisér si pro svou nejnovější inscenaci zvolil, jak u něj bývá zvykem, velice citlivou látku – reálnou sebevraždu francouzské rodiny. Na jevišti pak společně s hereckými manžely a jejich dvěma dcerami v naprosto realistických kulisách rodinného domu s francouzskými okny demonstruje, jak by mohl probíhat jejich předsmrtný večer, včetně naturalisticky vyvedeného oběšení. K čemu ale tento spektákl je? Proč divákům prezentovat tento otřesný případ bez jakéhokoliv komentáře, a co hůř, bez sebemenší citové angažovanosti, coby vědecký materiál zkoumaný pod divadelním mikroskopem? Nezaujmout k tématu žádné stanovisko a zcela tuto zodpovědnost přenechat na divákovi vnímám v tomto případě jako nehorázný alibismus. I v některých svých starších počinech nechává Rau diváky „po brechtovsku“ bez odpovědi, jenže zároveň se nezdráhá prostřednictvím jevištních aktérů argumentovat pro a proti, rozvíjet dané téma a komentovat ho, a divák má tak pro své následné úvahy dostatečný podklad. Nápomocné bývají i promyšlené zcizovací efekty, kterých se zde Rau úplně zřekl. Pročež jsem z představení tentokrát odcházela myšlenkově i emočně (!!!) prakticky netknutá, a co hůř: s rozpačitým pocitem, že NTGent šlo pouze o šokantní festivalový titul. Tuto inscenaci si Milo Rau skutečně mohl ušetřit. Etický down!

    Zbývá však ještě down umělecký. Jestliže jsem výše psala o zahleděnosti Austerlitze do sebe, v případě 3SESTER Luka Percevala nabyl tento nešvar naprosto nesnesitelných rozměrů. Perceval rozleptal kanonický Čechovův text na bazální motivy životního vyhnívání, stagnace a nudy provázené potlačenými sexuálními touhami. Z mistrně napsaných postav zbyly pouhé stíny mátožně exhibující na jevišti svá těla a útržky myšlenek vedoucích odnikud nikam. Scéna navíc tonula v pološeru, občas ani nebylo poznat, kdo mluví… Jevištní dění jako by bylo zapouzdřeno ve svém vlastním světě či spíše v režisérově vizi, z níž ke mně do dvanácté řady doléhaly jen ozvuky. Nuda a zmar a víc nic.

    Pevně věřím, že v příštím 30. ročníku dramaturgie festivalu vykročí z komfortní zóny věhlasných jmen a těžkotonážních kusů jakoby čerpajících z „Regietheater“ minulého století, a úctyhodné kulatiny tak nebudou jediným důvodem k oslavě.


    Komentáře k článku: 29. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 12)

    1. Jan Sotkovsky

      Avatar

      Zareaguju na komentář stran Rodiny,
      protože mě upřímně zaráží dva argumenty, které se opakují i u jiných kritik: jednak etická výhrada parazitování na reálné tragédii, jednak výtka, že jsme se nijak nedozvěděli, proč se dotyčná rodina zabila.
      Mně přišlo naopak evidentní, že se zde hraje s otevřeným hledím – to, že tvůrci netuší, proč se reální Demesteerovi zabili, se řekne jasně na samém začátku inscenace. Jakékoliv „vysvětlení“, které by nám inscenace nakonec poskytla, by bylo nezbytně triviální – tvůrce naopak celý „případ“ zaujal evidentně tím, že zde žádný viditelný důvod sebevraždy není. Rau se svým týmem tak inscenuje mystérium smrti, obraz toho, že i bez zřetelného utrpení či jiného explicitního důvodu se život může jevit k neunesení. Závěrečná Cohenova píseň k tomu dává zřetelnou nápovědu.
      Ad „nezaujmout k tématu žádné stanovisko“ – a není dostatečným, etickým postojem skutečnost, že jiná, reálná rodina je odhodlána demonstrovat příběh Demesteerových na svém těle, vtáhnout do hry i své reálné problémy, osudy, obrazy a přistoupit na provokativní inscenační princip, v kterém se mez mezi rodinou zpodobovanou a zpodobující stále více rozmazává, abychom si připustili, že tragédie z Calais nemusí být jen výlučným, psychopatologickým jevem, ale že může mít své univerzální sdělení?
      A vlastně mě zaráží použít tak expresivní formulace jako „nehorázný alibismus“ a „etický down“ a zároveň inscenaci vytýkat, že se kritika v nejmenším nedotkla.

      08.10.2021 (19.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petra Zachatá

        Petra Zachatá

        Dobrý den,
        děkuji za reakci.
        Já bych rozlišovala dvě věci: je nepopiratelné, že důvody oné tragédie známy nejsou, pročež jistě dává smysl i rozhodnutí tvůrců nefabulovat, právě i z etického hlediska.
        Ale že tento svůj záměr v inscenaci otevřeně přiznají a tematizují, přeci ještě neznamená, že na něj jako divák musím přistoupit, když mi ho inscenace nedovede opodstatnit.
        Stejně tak nemohu přijmout rozhodnutí obsadit do rolí skutečnou rodinu včetně dvou nedospělých (!) dcer. Obzvláště když starší z nich na jevišti přiznává, že sama trpí depresemi. Nebo snad už šlo o fabulaci? Opět vidím tvůrce v etických kleštích, v prvním případě (pravda) jde podle mého o hazardování s dívčiným psychickým zdravím, v druhém případě (fabulace) jde o přetvářku: místo aby členové herecké rodiny, jak píšete, „vtáhli do hry i své reálné problémy, osudy“ (tedy vykonali až jakousi oběť, aby mohlo být vyjeveno „mystérium smrti“), vytvářejí spíše vyfabulované postavy, za které se skryjí. Podle mě pak nejde o etický postoj, ale o faleš. Proto nakonec docházím k závěru, že by bylo lepší danou látku (= reálná sebevražda konkrétní rodiny) vůbec nezpracovávat, protože tak či tak se tvůrci dostanou za hranu etického, i když věřím, že se tomu snažili všemožně vyhnout.
        Mimochodem, záměru nevynášet žádný soud nad činem se tvůrci zpronevěřují v programu, kde Rau např. píše /cituji/: And of course it’s not „just“ about the Peeters-Miller ort he Demeesters; it also has to do with the fundamental feeling of our time: that we have „messed up“ (pozn. pro ty, kdo neviděli: zde Rau naráží na vzkaz, který po sobě reálná rodina zanechala) as a species, that we have not lived our lives the way we should have done. So to a certain extent the Peeters-Miller family is the ideal family to present this metaphysical suicidality of Western civilisation.
        To jsou sakra podstatné výroky na to, že tvůrci nechtějí čin interpretovat. Jaképak mystérium smrti, vždyť Rau zde zaujímá vpravdě politické stanovisko!
        Co se expresivních formulací týče: zdá se mi, že formát Up & Down, který staví na vyhrocené polaritě názorů, je unese, ale bezpochyby je to – podobně jako v případě hodnocení inscenace Rodina – věc vkusu. Ale máte pravdu, že se mě inscenace vlastně dotkla, tedy v tom smyslu, že mě rozhořčila. Ale až ex post, když jsem si mohla utřídit své dojmy, nikoliv přímo v hledišti.
        A stejně jako Vladimíra by mě zajímal pohled fundovaného odborníka přes etiku či psychologii.
        Pěknou neděli!

        10.10.2021 (14.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Jelikož jsem o inscenaci/představení Rodina
      psal do tištěných Dn v podstatě podobně – či s podobně rozporuplnými pocity – jako kolegyně Zachatá, pokusím se nahlédnout na problematiku této inscenace/projektu nejprve citací svého textu: „Ač formálně jde o téměř dokonalé dílo, režisér podle mne překročil hranici mezi uměním, realitou a jejím předobrazem. Nelze inscenovat smrt bez jakéhokoli citu, soucítění či pochopení. A to se – z mého pohledu – Rauovi v této práci stalo. Otázka či téma je to spíše pro etiky než kritiky.“
      Snad je v tom patrné, že by se podle mě některé hranice v umění měly respektovat (či aspoň vnímat) a že je Rau překračuje. Hraje si tak s ohněm a je spíše na odborníku na etiku, zda je to za přípustnou hranicí (nemyslím civilního zákona, ale lidsky, umělecky).
      Podle mne Rau svou inscenací a jejím provedením nabízí spíše návod, jak odejít ze života. Že je to vlastně krásné a bezbolestné. A že dokonce mohu s sebou vzít celou rodinu. Vždyť ony dcery nemohou – vzhledem k jejich věku – být rozhodnuty pro sebevraždu s plným vědomím dopadu tohoto činu, aniž by je do toho jejich rodiče nějak nevmanipulovali. Pochopitelně pokud neexistuje skutečný vážný důvod (a to i kdyby to měl být „život k neunesení“). Ten ale Rau nehledá. Použitá Cohenova píseň Who by Fire je v podstatě povzdechem za mystériem smrti, nikoli důvodem k odchodu ze života z jakýchkoli důvodů, nijak čin – podle mne – neosvětluje. Možná je klíčem k přístupu Raua, ten je však – jak se snažím doložit – eticky sporný.
      Co se týká zapojení jiné „skutečné“ rodiny, jež čin interpretuje, je to pochopitelně od režiséra výzva, možná dokonce provokace vůči divákovi i tvůrcům. Na debatě po představení jasně zaznělo, že obě dívky i jejich rodiče vše brali jako herecký úkol a nijak se nad skutečností, že zobrazují relativně nedávnou smrt skutečné rodiny, nezamýšlejí a ani to od režiséra neměli za úkol. A to je podle mne druhý etický – nebo aspoň lidský a umělecký – problém. Můžeme bolest této rodiny, která za sebou velmi pravděpodobně zanechala příbuzné a přátele, nevzít do úvahy, do hry, kterou inscenujeme? Máme právo takto přímo se oním činem zabývat (a fakta o něm divákovi sdělit), aniž bychom si zjistili, o koho šlo, kdo byli přátelé, příbuzní a známí, kteří velmi pravděpodobně ještě žijí? Nečinití to tak ze smrti a onoho reálného předobrazu jen atraktivní téma k uměleckému ztvárnění? Není právě toto onen režisérův alibismus, který je pro tvůrce příliš snadný, svým způsobem farizejský? „Myji si ruce, vy se na to díváte, vy tleskáte,“ jako by Rau svou inscenací říkal. Pro mne to byl důvod, proč jsem po představení netleskal. Měl jsem silný pocit, že bych tak přitakal sebevraždě oněch lidí. Podle mého názoru nemůže mít sebevražda „své univerzální sdělení“ (čtu: důvod). Jde vždy – jsem přesvědčen – a doufám i půjde o individuální důvody a rozhodnutí. Pokud je nesdělím či dokonce nehledám, činím ze smrti jen estetické dílo. U Raua navíc – obávám se – příliš krásné, idealizované.
      Na etické a obecně lidské otázky jak onoho činu (kdysi jsme si je kladli s Ninou Vangeli v inscenaci Bardo Thödol), tak Rauovy inscenace neumím jednoznačně odpovědět a budu rád, kdyby sem přispěl někdo fundovaným názorem. Já vlastně Rauovi i jeho hercům fandím. Předestřeli před diváky závažná témata a je skutečně na nás, divácích, jak se s nimi vypořádáme. Podle mne tím ale překročili hranice umění. Je to sice svým způsobem výrazný, odvážný čin, ovšem to neznamená, že není eticky a umělecky pochybný či přinejmenším sporný. Tak rozumím expresivním formulacím kolegyně Zachaté „nehorázný alibismus“ a „etický down“.

      10.10.2021 (0.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,