Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    27. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 7)

    Up dramaturgické

    Zdá se, že festival si za poslední léta našel svou polohu i místo mezi velkými českými – a možná i (východo)evropskými – festivaly. Hlavní program nabízí kultivovaný showcase profesionálního českého – především činoherního a loutkového – divadla. Soustředí se na městské dotované scény (téměř vždy DNz, DPB, Aréna, KD HK, SD UH, často ještě nějaký brněnský soubor, který letos po dlouhé době chyběl + výběrově další městská – městy provozovaná – divadla), sleduje hlavní české profesionální loutkové scény Alfa, Drak a Naivní a vždy přidá nějaký nezávislý soubor (tentokrát Jedl, loni Masopust a Vosto5, předloni Masopust a Letí). Dlouhodobě sleduje výrazné režiséry – Jana Mikuláška, Michala Dočekala, Jana Nebeského, z minulých let bychom k nim mohli připojit J. A. Pitínského, Jiřího Havelku a pár dalších.

    Tato tendence by se mohla přenést i na zahraniční hosty – v posledních letech je to Kornél Mundruczó, před ním Kirill Serebrennikov, Krystian Lupa ad. I zahraniční soubory jsou zvané uvážlivě, poměrně výběrově a dlouhodobě. Pokaždé aspoň jeden, spíše dva hosté ze Slovenska a snad vždy někdo z Polska – vesměs ty inscenace, které uspějí na významných polských festivalech, z Maďarska a z Ruska. Často z Německa (letos výjimečně ne). Vyjma Slovenska se vždy jedná o evropské divadelní události, vesměs inscenované v nezvyklé, výrazné divadelní formě. Bývají – a letos opět byly – to vesměs jiné soubory a inscenace, než jaké zvou ostatní české festivaly, čímž je festival Divadlo Plzeň přitažlivý pro každého divadelníka v Česku a okolí, i toho, kdo sleduje ostatní české festivaly a českou produkci zná.

    Down dramaturgické

    Festival dlouhodobě nedokáže mapovat výrazné počiny a aktuální výboje české performativní scény. A že jich v posledních letech je: Spitfire Company, Depresivní děti, Studio Hrdinů, VerTeDance, La Putyka (letos aspoň v Epilogu), Losers Cirque Company, Geisslers Hofcomoedianten, Linda Kapetanea & Jozef Fruček, Cecile da Costa, Miro Bambušek, Miřenka Čechová, Tereza Hofová, Jindřiška Křivánková, Jana Kozubková, Radim Vizváry, Petr Krušelnický, Apolena Vanišová, Martin Talaga, Viktor Černický, Nela Kornetová, imerzivní projekty…

    Ruku v ruce s tím festival, jak je programově koncipován, víceméně přehlíží velmi zajímavý off-program Johan uvádí, který je v rámci dění pouhou Popelkou, byť vždy přiváží či nabízí podnětné tvůrce a produkce (letos A kde ty bydlíš?, Pýcha osamělosti, Island Home, Muzikál třetího věku, A na noze pevnina).

    Do hlavního programu téměř nejsou zahrnovány italské, frankofonní a anglofonní produkce a soubory, stejně jako země Pyrenejského poloostrova, Benelux a skandinávské země, čímž vzniká velká disproporce (či dokonce mezera) v české znalosti divadelního dění v těchto jazykových oblastech. Vlastně jsou festivalem opomíjeny produkce z jiných než visegrádských zemí, Ruska a Německa. Dovoz vždy aspoň jedné velké produkce – nejlépe dvou či tří – z Francie, Itálie, Velké Británie, Španělska, Portugalska, Rumunska, Bulharska, Beneluxu nebo Skandinávie by měl být samozřejmostí. O vzdálenějších destinacích raději ani nemluvím. Jen na okraj připomínám, že DSB měl letos inscenace z Afriky, Flora Olomouc a Tanec Praha z Koreje, Letní Letná z Kanady, Pražské křižovatky a 4+4 dny budou mít z USA, Libanonu, Nového Zélandu, Izraele a Brazílie…

    Festival si jen málokdy všímá českých inscenací a osobností, které mají úspěch v zahraničí. Konkrétně mám na mysli Dušana D. Pařízka, Dočekalovy inscenace v Maďarsku, Kroftovy inscenace v Polsku, norsko-český soubor NIE, již zmiňované Miřenku Čechovou a Spitfire Co. či VerTaDance, dlouhodobě úspěšné v Edinburghu, nebo letos do Avignonu pozvané Obyčejné lidi Divadla Archa. Snad jen Formani mají na festivalu zelenou a byli zde víckrát.

    Největší – a to dlouhodobý a možná neřešitelný – problém festivalu je však apatie plzeňské kulturní (divadelní) veřejnosti. Nebýt divadelníků z Prahy, Brna či Ostravy a ze zahraničí, zely by divadelní sály vesměs prázdnotou. Konal-li se letos již 27. ročník festivalu, je to velmi na pováženou.

    Up organizátorské

    Organizačně je festival na špičkové úrovni – od zajištění ubytování přes dopravu na jednotlivá představení (a z Prahy a do Prahy) po péči v tiskovém středisku. Pořadatelé jsou vstřícní,  ochotní, schopní improvizovat v nenadálých situacích. Navíc dramaturgové pořádají fundovaně moderovaná setkání s tvůrci po představení, což je důležitý rys kvalitních festivalů. Vysoce je třeba cenit i existenci studentských (profesních) pasů a vpouštění diváků bez lístku těsně před představením na volná místa (á la MFF KV). Po této stránce se jedná o divácky vstřícný festival evropské úrovně.

    Down organizátorské

    Po uzavření Komorního divadla stále chybí přirozený prostor pro setkávání, levnou konzumaci jídla a pití a možnost posezení dlouho do noci. Prosklená betonová příšera Nového divadla a její skleníkové protředí – jak v přízemí mezi Velkou a Malou scénou tak bar naproti hlavnímu sálu – to ani náhodou nemůže suplovat. A DEPO či Moving Station, které by možná vyhovovat mohly, jsou příliš „z ruky“.

    Up programové

    Letošní ročník lze v nejlepším toho smyslu označit za herecký. Většina produkcí – našich i zahraničních – nabízela výjimečné herecké kreace, z nichž nejvýraznější – aspoň pro mne – byl Martin Huba v Hauptmannově Před západem Slunce, Krystyna Janda v Zápiscích z vyhnanství a Lucie Trmíková s Martinem Pechlátem v Soukromých rozhovorech. Ale skvělý byl i polský voiceband (Hymnus na lásku), maďarští performeři v TIR-áku (Je těžké být Bohem), Ostraváci v Zabijáku Joeovi a v Maryše, Bio Masha ve skříni (A kde ty bydlíš?) či loutkářka Katarína Caková v Island Home. A to jsem zdaleka nevyjmenoval všechny.

    Down programové

    Vlastně žádné programové „down“ nemám. Naopak si cením, že festival dovezl další Mundruczóův projekt, čímž kompletuje dílo tohoto radikálního tvůrce, i když tentokrát jej většina diváků nepřijala a v kontextu předchozích opusů šlo o nejméně zdařilé (nejméně po obsahové i emotivní stránce fungující) představení.

    Down si však přivodili sami domácí hostitelé, když do sekce Plzeň uvádí zařadili inscenaci Modrovous (Sir Halewyn). Je to možná divácky úspěšný muzikál, do festivalové konfrontace však nepatřil. Nevěřím, že DJKT nemá vhodnějšího kandidáta, kterým by se prezentovalo.

    ///

    Více o Mezinárodním festivalu Divadlo Plzeň na i-DN: 

    Divadlo Plzeň


    Komentáře k článku: 27. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 7)

    1. Apolena Veldová

      Profilový obrázek

      Dobrý den, Vladimíre.
      Ráda bych zareagovala na Vaše výtky ohledně výběru inscenace Modrovous do programu letošního festivalu. Samozřejmě činohra i jiné soubory DJKT nabídly širší spektrum inscenací(namátkou Tartuffa v režii Martina Čičváka), konečný výběr ale není na straně plzeňského divadla, nýbrž na dramaturgické radě festivalu.
      Nabízí se však otázka, jakými kritérii se při nabídce řídit?
      Pro srovnání… v rámci 24. ročníku festivalu, v roce 2016, byl uveden plzeňský Vojcek (režie SKUTR), který byl festivalovou kritikou přijat kladně. Na rozdíl od kritiky plzeňské i plzeňského publika, jež inscenaci odsoudilo.
      Letošní Modrovous je z Vaší strany hodnocen negativně, ale (zase naopak) plzeňským publikem je vyhledáván a hojně navštěvován. byl chválen i členy Umělecké rady DJKT, ve které jsou např. Ladislav Smoček, Daniel Dvořák, Michael Prostějovský aj.. Právě i díky „lokální podpoře“ byla volba výběru pro festivalové uvedení jednoznačná.
      Z toho všeho vyplývá, že úhel uměleckého pohledu na jednu věc se může diametrálně lišit. A pro nás je samozřejmě důležitá zpětná vazba – od publika i odborné veřejnosti. Myslím, že bychom uvítali větší, kontinuální komunikaci právě s odbornou veřejností, které se nám v posledních letech příliš nedostává. Díky ní by divadlo i kritika měly jasnější představu o možnostech reprezentativního výběru i o celkové tvůrčí a umělecké úrovni DJKT v Plzni.
      Apolena Veldová, činohra DJKT

      04.10.2019 (13.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Zdravím, Apoleno,
      stačí se podívat na „puntíky“ v DN, kde Modrovous získal 4 od estonského kritika, a je jasné, že jednoznačné hodnocení v umění neplatí, a to ani když o něm píší či mluví zkušení kritici či divadelníci. Já jen mohu za sebe říci, že inscenaci považuju v podstatě za kýč, a to jak po výtvarné stránce, tak i hudební a režijní. Je zpracovaná jako ten nejvypočítavější muzikál: navenek velké umění, ale ve skutečnosti planý efekt. Herecký a pěvecký patos, výtvarný třpyt, bez nějak překvapivě uchopeného citového, natož intelektuálního klíče (třeba existenciálního, ale klidně i jiného), což je u takového textu a tématu špatně, zavádějící je jinam, do světa banality. Chápu, že je to divácky úspěšné dílo, proto myslím i vzniklo a nijak jeho existenci v dramplánu nezpochybňuju. Už víc mě překvapují jeho pozitivni kritické ohlasy, o nichž píšete. Ale tak to bývá (a je dobře). V umění neexistuje absolutno.
      A na otázku, čím by se – podle mne – měla na mezinárodním festivalu „artového“ střihu prezentovat česká divadla včetně DJKT, tak je to právě ona „artovost“, tedy dramaturgická objevnost, výlučnost ve zpracování, ambice tímto dílem vstoupit do kontextu evropského divadla a myšlení. Nevím, zda současná činohra DJKT něco takového nabízí, z nedávných premiér jsem viděl jen České porno, což je atraktivní titul, ale lze na něj použít odobné výhrady. Ale v minulých letech se DJKT často prezentovalo díly, jež stála za to. Třeba zrovna loňská Linie krásy se skvělými hereckými výkony (mj. i Vaším) – zajímavý text, režijně pevně uchopený, výrazné téma. Anebo rok předtím Vojcek, o kterém píšete. To bylo dílo evropských parametrů. Že bylo v Plzni nedobře přijato (a to dokonce i kritikou), mne moc mrzí. Ze zkušenosti vím, že diváka (a možná i kritika…) je třeba vychovávat a po nějaké době lze dovést k chápání a oceňování náročnějšího divadla. Ale je to těžké a hlavně běh na dlouhou trať. Třeba v HK se to Ladislavu Zemanovi s Vladimírem Morávkem v 90. letech podařilo tak, že si dnes diváci KD už „svou scénu“ bez výrazných až excentrických titulů a přístupu ani neumějí (a nechtějí) představit. A je to město obdobně konzervativní jako Plzeň nebo Budějovice.
      A co se týká nízké sledovanosti mimopražských a mimobrněnských scén českou kritikou, to máte pravdu. Je to dlouhodobý problém, z velké části daný finančním zajištěním odborných médií (a z toho plynoucího i extrémně nízkého počtu profesionálních kritiků), zpochybňováním jejich existence a také úbytkem umělecké kritiky a veřejné diskuse v denících, včetně internetových, v rozhlase, v televizi. Co s tím, nevím. Z pohledu Dn odebírat je ve větším množství než minimálním, případně je (ale i SaD, Taneční zónu, Loutkáře…) podporovat inzercí a apelem na grantové komise MK a měst.
      See you in Pilsen…

      05.10.2019 (2.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,