Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Plzeňská mozaika 2018 (No. 2)

    Druhý festivalový den jsem se rozhodla využít toho, že se má energie stále statečně drží v plusových hodnotách, a srdnatě jsem si vytyčila titánský cíl: zhlédnout všechna představení z hlavního programu kromě Maryši, kterou jsem již měla možnost vidět přímo v Národním divadle. Ráno jsem se tedy preventivně vybavila několika müsli tyčinkami a vydala se otestovat svou diváckou výdrž.

    Hlavním aktérem inscenace se stává videokamera. FOTO archiv divadla

    Tvorové věčně hledající

    Stejně jako den předchozí začal i čtvrteční program představením určeným především (ale nejen) dětem. Tentokrát šlo o inscenaci Bílý tesák, kterou na motivy známé knihy Jacka Londona vytvořil pro Divadlo DRAK režisér Jakub Vašíček. Příběh nezávislého vlka s divokostí v krvi, kterého se člověk marně pokouší ochočit i zotročit, na scéně odvypráví šestice herců (ve zcela mužské sestavě) především pomocí videokamery. Ta takřka po celou dobu snímá dění na jevišti ve velikém detailu, a vytváří tak na projekčním plátně nečekané obrazy, které divák z hlediště vlastníma očima vidět nemůže. Z tohoto hlediska se nejvíce povedla úvodní část inscenace, v níž díky kameře můžeme spatřit objekty na scéně z perspektivy zvídavého štěněte, které nedočkavě objevuje svět, čenichá všude kolem a chvíli neposedí. Toto řešení diváky neobyčejně vtahuje do děje, vlastně se sami stávají hlavním hrdinou, protože na svět hledí jeho očima.

    Tvůrci ale postupně přejdou ke konvenčnějšímu zobrazení postav herci, ačkoliv detailní záběry kamery stále využívají k podtržení drsné, naturalistické atmosféry příběhu i k charakterizaci hrdinů (záběr z podhledu například propůjčuje tvářím Psů i některých páníčků děsivý, krutý podtón). Pomocí změn kostýmu se herci převtělují do rolí zvířat, aniž by se uchylovali k lezení po čtyřech a jinému pitvoření, a s citem pro zkratku zpodobí také několik Tesákových páníčků i černošských služebníků. Zvířecí hrdina se někdy jeví lidštější než lidé kolem, kteří se ho snaží ochočit a zotročit. Hradecká inscenace dokáže s drsnou samozřejmostí vyprávět o tom, že pokud chceme být v životě šťastní, musíme přijmout sami sebe, nechat se vést instinktem a bojovat za vlastní svobodu. A to není málo.

    Inscenace Homo Faber staví především na bezchybném výkonu Martina Fingera (na snímku s Marií Štípkovou) FOTO archiv Činoherního studia

    Následující inscenace Homo Faber Činoherního studia Ústí nad Labem na ústřední téma Bílého Tesáka v mnohém navázala. Adaptace románu Maxe Frische v režii Davida Šiktance se rovněž zabývá problematikou narušené osobní integrity, tentokrát ovšem z poněkud ironičtějšího úhlu pohledu.  Walter Faber je rozumově založeným mužem, který se vždy snažil jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Vyznává sílu racionality a věří, že když jí zůstane člověk věrný, nesejde z cesty. I ke vztahům se ženami přistupuje Faber racionálně, čímž samozřejmě vznikají mnohá nedorozumění. Jenže pak jeho životem otřese série náhod, které rozum v žádném případě nemohl předvídat, a Faber zjišťuje, že se sám sobě v mnohém nevědomky zpronevěřil. Hlavní devízou inscenace je především koncentrovaný herecký výkon Martina Fingera, za nějž byl herec nominován na několik cen. Fingerův charakteristický, navenek strohý herecký projev dokáže obdivuhodně přesně odstínit všechna vnitřní hnutí, která prosakují Faberovým matematicky přesným vyjadřováním. V kontextu festivalu jde o solidní inscenaci, která bezpochyby uspokojila především konzervativnějšího diváka.

    Vykloubené Postfaktótum

    Postafaktótum. Foto Ctibor Bachratý

    Asi nejrozporuplnější inscenací čtvrtečního programu se stalo Postfaktótum bratislavského Divadla Stoka v režii Blaho Uhlára, jakási postmoderní (nebo spíše postfaktuální) klauniáda založená především na expresivitě těla. Začátek byl přitom víc než slibný: pětice herců na jevišti vystřihla nápaditý, převážně nonverbální skeč, v němž figurovaly dva snobské páry, jeden psychopatický číšník, talíř špaget a nakonec také revolver. Díky této scéně jsem se naladila na zábavně vykloubenou estetiku ponejvíce evokující slavné „paranormální“ scény ze seriálu Twin Peaks, ale tvůrci mým očekáván ve zbytku představení spíše nedostáli. Tvůrci na sebe vrší jednotlivé výstupy, které se jaksi vznášejí v prostoru mezi jevištěm a hledištěm, aniž by k divákům skutečně dolehl jejich smysl, byť má zajisté jít především o smysl utvářený asociacemi. Z inscenace pro mě nejsilněji vystupovaly motivy kruté, nadřazené lhostejnosti a vykořeněnosti postmoderního světa, jemuž vévodí snobská přetvářka. Některé scény ale bohužel působily spíše jako samoúčelný ornament, ačkoliv věřím, že mladí herci, kteří hráli s velikým nasazením, byli o apelativní síle svého sdělní přesvědčeni.

    Divadlo bez herců – divadlo aktivního diváka

    Nachlass. Foto Samuel Rubio

    Dva nejzajímavější počiny dne ale měly ještě přijít. Nachlass – Hry bez osob od Rimini Protokoll a Tajný život Friedmanových od polského Teatr Ludowy měly společnou jednu zásadní věc: interaktivní koncept, který vede diváka k mnohem větší participaci než běžná divadelní představení.

    Umělci Stefan Kaegi a Dominic Huber z Rimini Protokoll vytvořili v DEPU2015 osm realistických pokojíčků, v nichž na diváky dýchne smrt. Hlavním tématem interaktivní inscenace – možná by však bylo vhodnější použít slovo instalace, neboť herci v tomto díle zcela chybí – se stalo odcházení lidí z tohoto světa. V každém z pokojů se diváci setkají s unikátním slovním i věcným materiálem, který tvůrci nashromáždili ve spolupráci s reálnými lidmi, pro něž se v souvislosti s tvorbou Rimini Protokoll vžil pojem experti všedního dne. Naši současníci se na autentických nahrávkách zamýšlejí nad svou vlastní smrtí, někteří z nich přiznávají, že jsou vážně nemocní, a divák tedy ví, že ve chvíli, kdy slyší jejich hlas a na stole vidí jejich fotografie, jsou už s největší pravděpodobností po smrti. V tomto případě můžeme předměty v pokojích, které si můžeme opravdu zblízka prohlédnout, považovat skutečně za jakousi závěť, pozůstalost (Nachlass). Jednotlivé místnosti mě oslovily s různou intenzitou, ale minimálně ve třech případech se jednalo o velice emotivní zážitek. Rimini Protokoll svou prací dlouhodobě dokazují, že divadlo může mít mnoho různých podob. V Plzni jsme díky nim mohli objevovat, že ani divadlo bez herců není nemožné (protože pro mě to divadlo opravdu bylo), a dokonce skýtá fascinující zážitek.

    Tajný život Friedmanových. Foto Przemysław Sieraczyński

    Po čtyřech představeních už jsem se značně přiblížila stavu totálního vyčerpání, a to jsem ještě netušila, že do konce večera budu muset nachodit několik kilometrů po rozlehlých prostorech Velkého divadla. Režisér Marcin Wierzchowski vytvořil po všech stranách dokonale prokomponovaný projekt inspirovaný osudy americké rodiny Friedmanových. V 80. letech Spojené státy rozvířila aféra sexuálního zneužívání chlapců, kterého se měl dopustit spořádaný otec tří dětí Arnold Friedman spolu se svým synem Jessem. Diskuzi o právoplatnosti rozsudku v roce 2003 znovu otevřel úspěšný dokumentární film Andrewa Jareckého, který tvůrcům posloužil jako cenný materiál.

    V polském podání jde v zásadě o velkolepé imerzivní dokumentární divadlo, které na půdorysu policejního vyšetřování případu rozehrává téma předsudků, viny a trestu. Diváci jsou postaveni do role očitých svědků, soudců, ale i těch, kdo ještě dokážou s domnělými viníky soucítit. Tvůrci na několika místech Velkého divadla (od opuštěného suterénu, kam diváky svezli obřím nákladním výtahem, až po hlavní sál) vytvořili sugestivní prostory představující velice realistickým způsobem například soudní síň či dům Friedmannových. Herci se navíc do postav dokázali převtělit tak dokonale, že jsem si například při scéně domovní prohlídky připadala až nepříjemně, jako nevítaný voyeur, který narušuje soukromí cizích lidí (nehledě na to, že nás hlavní vyšetřovatel dokonce vybízel, abychom dům Friedmanových i přes jejich protesty důkladně prohledali). Tvůrci se důsledně vyhýbají zodpovězení otázky, zda muži byli či nebyli vinni, čímž se tato odpovědnost do jisté míry přesouvá na diváka. Ten ale s rodinou Friedmanových spoluprožije celý proces, a tak je takřka nemožné s ústředními postavami nesoucítit. Polskou inscenaci proto vnímám především jako velký apel na to lidské v člověku, s čímž souvisí také to, že nemůžeme přijímat jakoukoliv informaci z médií jako hotovou věc. Protože vždy existuje drobný stín pochybnosti, odvrácená strana událostí, kterou bychom mohli odhalit jen tak, že bychom ji zakusili spolu s jejími reálnými aktéry.

    Více o některých inscenacích na webu DN:

    Homo Faber

    Tajný život Friedmanových

    ///

    Více na i-DN:

    Festival Divadlo očekává aktivního diváka

    Předchozí díly festivalových zpravodajství:

    Plzeňská mozaika 2018 (No.1)


    Komentáře k článku: Plzeňská mozaika 2018 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,