Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Plzeňská mozaika 2018 (No. 1)

    Zdá se, že první den 26. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo zamířil ke kořenům, a to nejen k těm divadelním. S trochou nadsázky by se totiž dalo říct, že se obě středeční inscenace pokusily vyrovnat s nejzákladnějšími pilíři naší kultury. Slavnostní zahájení festivalu patřilo slovinské verzi Homérovy Iliady, eposu všech eposů, který stojí na počátku evropské literatury. Ještě předtím ovšem měli festivaloví diváci možnost zhlédnout poetickou vyprávěnku libereckého Naivního divadla s hravým názvem Žluté- modrá- zelený, která se vlastně snaží dětem (od tří let) zprostředkovat originální verzi mýtu o stvoření světa.

    Prvním představením plzeňského festivalu byla inscenace Naivního divadla Liberec Žluté-modrá-zelený. Foto archiv festivalu

    Jde o verzi křehkou a nadýchanou jako mlžný závoj, kterým hlavní hrdina vyprávění – totiž Slunko – přikryje svět, ještě před tím, než stvoří rostliny a zvířata. Inscenaci Filipa Homoly se daří s okouzlující dětskou naivitou zobrazit zdánlivě samozřejmé přírodní jevy kolem nás, jako jsou déšť, hvězdy, podzimní listí nebo sníh. Velkou zásluhu má na tom samozřejmě také předloha adaptace, kniha Duhové pohádky od Daniely Fischerové. Autorčiny příběhy svým originálním (jaksi zábavně iracionálním) náhledem na svět rozvíjejí dětskou fantazii a vedou malé čtenáře k objevování krásy v každodenních věcech. A tak u Fischerové nenastává zima kvůli astronomickému cyklu, ale prostě proto, že se Sluníčko tak dopálilo, až vyplýtvalo všechnu energii, a nemohlo tedy půlrok pořádně svítit.

    Metaforickou formu vyprávění se tvůrci snaží podpořit poetickými, pomalu se odvíjejícími jevištními obrazy, které se opírají především o výtvarnou složku. Tři herci pomocí nejrůznějších drobných předmětů a přírodních materiálů vytváří v šesti různobarevně nasvícených akváriích proměnlivá zátiší, která vynalézavým způsobem zpodobují třeba vznik duhy, padající sníh nebo zrození úplně prvního kuřete na světě. Inscenátoři si přitom vystačí s těmi nejzákladnějšími prostředky, například když pomocí sugestivní hudby, projekce Měsíce a několika barevných koulí zavěšených na tyčce vytvoří velice působivý obraz vesmíru, kterého se některé děti na repríze až zalekly. V druhé půli inscenace dokonce diváci mohou vzniklá zátiší prozkoumat doopravdy zblízka. Jeviště se změní ve výstavní síň a ten, kdo nezlobil, si může za odměnu třeba pohladit dinosaura.

    Oficiální zahájení patřilo v Novém divadle slovinské inscenaci Ilias. Foto Peter Uhan

    I večerní Iliada se vyznačovala jevištním minimalismem, který výrazně akcentoval jeden komponent jevištního výrazu. Na rozdíl od inscenace Žluté – modrá – zelený ovšem nešlo o složku výtvarnou, ale akustickou. Ve slovinské inscenaci je vše na jevišti podřízeno herecké interpretaci Homérových veršů, až by se chtělo říct, že jde o jakýsi velkolepý storytelling. Jednotliví představitelé bájných hrdinů (obsazení bylo mimochodem typově velice přesné) se střídají u mikrofonu, jejich hlavním partnerem je divák a k interakcím mezi postavami dochází jen velmi zřídka. Možná i proto první půle festivalového představení působila poněkud těžkopádně; diváci byli nuceni neustále těkat pohledem mezi jevištěm a titulky, což výslednému dojmu nepřidalo.

    Po přestávce se ovšem tvůrci více odpoutali od textu a přešli k metaforickému rozehrání situace lítého boje antických reků. Krvavé řeži vtiskli tanečně-zpěvnou podobu, která místy připomínala extatický rituál. Metaforický tanec smrti nicméně tvůrci posléze přetavili v naturalistický obraz, který možná až příliš hrál na efekt (figurovala v něm půlka mrtvého prasete). A to by se dalo říct i o celé inscenaci, jejíž vykalkulovaná forma jako by divákovi zabraňovala v prožitku. Z výsledného tvaru sice lze vyčíst, že tvůrcům šlo o drsnou kritiku válečných konfliktů, jejímž prostřednictvím může Ilias promlouvat i k dnešku, ale toto sdělení k divákovi bohužel dojde jaksi mimoděk, až příliš analytickou cestou. Ale možná si jen čeští diváci nedokázali poradit s obrovskými dávkami patosu, které se na ně valily z jeviště; to nechť rozhodnou festivaloví návštěvníci v zapálené debatě nad sklenkou vína. 

    ///

    Více o inscenaci Žluté-modrá-zelený v DN:

    Jak slunce stvořilo svět

    ///

    Více o festivalu Divadlo 2018 na i-DN:

    Festival Divadlo očekává aktivního diváka


    Komentáře k článku: Plzeňská mozaika 2018 (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,