Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo v troskách – Mezinárodní divadelní festival Božská Komedie, Krakov

    Pod tímto mottem – Divadlo v troskách – se konal v Krakově na konci prosince minulého roku 10. ročník mezinárodního festivalu Božská Komedie. V titulu má sice mezinárodní, ale v podstatě jde o přehlídku polských nejlepších inscenací za minulý rok. Jde tedy o typickou showcase. Slovo mezinárodní se odvozuje od mezinárodní poroty, festival je totiž soutěžní.

    Konal se, jak je to v Polsku bohužel dnes zvykem, na pozadí silných politických diskusí plných vášní a ve stínu negativních rozhodnutí současné moci. Divadelní veřejnost silně pobouřilo odvolání Jana Klaty z funkce uměleckého ředitele slavného krakovského Starého divadla. Jeho inscenace se stále hrají a každá repríza je demonstrací liberálních politických sil. Představení jsou vyprodána dlouho dopředu, potlesk vestoje nemá konce a skandování slov jako Ústava je zcela běžné. V doprovodných diskusích festivalu se odvolání Klaty, ale i jiných ředitelů a také další problémy v polských divadlech přetřásaly ze všech stran. Diskuse připomínaly nálady na potápějícím se Titaniku a jejich názvy výstižně hovořily o polské situaci, například Krajina po bitvě, Divadlo v ruinách a podobně.

    Experimentální představení Fuck… Scény vzpoury v režii Marcina Libera se hrálo v nočních hodinách v Teatru Łaźnia Nowa FOTO NATALIA KABANOW

    Obavy, jak vlastně divadlo v Polsku dopadne, jsou patrné na prohrané bitvě divadla Teatr Polski ve Vratislavi, kde byl rovněž odvolán ředitel a kde nynější repertoár připomíná „katastrofu po bitvě“. V krakovském Starém divadle bylo nové – beznadějně neschopné – vedení postaveno před problém, jak dále. Více než sto dvacet polských režisérů podepsalo prohlášení, že s tímto divadlem nebude spolupracovat. I polská kritika odmítá o divadle psát. Nyní se v divadle zkouší litevská hra (koneckonců prý ne špatná), ale nenašel se režisér, který by se k režii propůjčil, takže nakonec režie byla svěřena podprůměrnému režisérovi z Ukrajiny. Většina herců role položila. Vzdor pokračuje, ale jaký bude mít efekt, je ve hvězdách. Jsou totiž umělci, jako například Agnieszka Holland, kteří s embargem divadla nesouhlasí a kloní se k názoru nabízet divadlu co nejvíce svých schopností, aby nezaniklo. Režiséři však trvají na tom, že v žádném případě nechtějí podporovat či legitimizovat jeho nové – oficiální – vedení. Ostatně o problému odvolávání uměleckých šéfů pravicovými silami politického vedení Polska jsem psal v loňském předprázdninovém čísle DN 13/2017. Přes tuto katastrofální situaci však festival nedopadl špatně a nabídl plejádu pozoruhodných inscenací.

    Vernon Subutex

    Přehlídku zahájila inscenace místního Divadla Juliusze Słowackého podle knihy francouzské autorky Virginie Despentes nazvaná Vernon Subutex. V hlavní roli vystoupil jako host Krzysztof Zarzecki, vynikající herec mladší generace, známý z ambiciózních divadelních projektů. Hrálo se v režii Wiktora Rubina, předlohu dramatizovala Jolanta Janiczak, jeho stálá spolupracovnice. Představení bylo mimořádně dlouhé, s dvěma přestávkami. Působivá byla především scéna nadaného Michała Korchowce, jejíž jednotlivé stěny se neustále posouvaly, čímž vytvářely fragmenty pokojíčků a dalších potřebných prostorů. Na závěr odjela celá scéna do hloubky jeviště a před diváky zůstala jen prázdná plocha plná rajské, arkadické zeleně. Představení je doplňováno jednoduchým videem, ne vždy naživo snímaným. Hlavní hrdina přijde o byt, známým i neznámým ženám však říká, že se vrátil z Kanady a hledá v Paříži nocleh. Nakonec se stane bezdomovcem. To vše se odehrává ve světě naprostého rozpadu hodnot, ztráty smyslu života, ve světě plném drog, alkoholismu, prodejného sexu, sebevražd a násilí. Na videu vystupují krakovští bezdomovci, kteří hovoří o svém životě, jeden z nich dokonce v představení vystupuje. Na závěr všechny postavy vytvoří cosi jako komunitu a odcházejí do dáli. V inscenaci zní hodně hlasité hudby, je divoká, ale i jemná. Silný divadelní zážitek.

    Tajný život Friedmanů

    Dalším festivalovým představením byla vítězná inscenace přehlídky Tajný život Friedmanů režiséra Marcina Wierzchowského v produkci krakovského divadla Teatr Ludowy. Text vznikl podle dokumentu amerického režiséra Andrewa Jareckého Věc Friedmanů (Capturing the Friedmans, HBO 2003).

    V bohaté židovské rodině jsou otec a jeho nejmladší syn obviněni z pedofilie. Stále není jasné, zda jsou vinni nebo ne. Chodíme totiž po různých místnostech, ocitáme se v kině, v bytě, v počítačovém sále, ve vyšetřovací stanici, ve věznici, u soudu… Občas se někam vracíme.

    Jde o velmi originální produkci s vynikajícími hereckými výkony (představitel otce Piotr Pilitowski dostal hlavní hereckou cenu, představitelka matky Małgorzata Kochan cenu za vedlejší roli) a – co je nejpodstatnější – nabízí velké tajemství, které je odkrýváno postupně, což udržuje diváka v neustálé pozornosti. Málokdy se podaří tak emocemi naplněné a do posledních okamžiků napínavé představení.

    Svatba

    Výprava inscenace hry Witolda Gombrowicze Svatba v provedení divadel ze Štětína a Opole v režii legendární Anny Augustynowicz byla nebývale skromná – prázdný prostor. Hlavní postavu otce a krále Hynka ztvárnil častý režisérčin spolupracovník, známý polský herec Grzegorz Falkowski, přítele a dvořana Vláďu hraje velmi mladý chlapec v uniformě skauta. Vše se odehrává ve zvláštní atmosféře, ve zvláštním nelogickém, snovém světě. Občas je představení zcizováno, například tím, že se herci dívají do textu, jako by šlo jen o čtenou zkoušku. Režisérka však z toho moc nevytěžila a představení se neskutečně vleklo (trvalo dvě hodiny bez přestávky), řada lidí během něj odešla. Zůstal jsem jen proto, že mne zaujaly herecké výkony, především představitelů Hynka a Jindřicha.

    ZLOST

    I Zlost (Wściekłość, v německém originále Wut) Elfriede Jelinek, varšavský Teatr Powszechny im. Zygmunta Hübnera, v režii Maji Kleczewské se odehrávala v působivé scénografii, tentokrát Zbigniewa Libery. Kruhové jeviště, nad ním filmové plátno, vpředu bazének, vlevo televizní stolek, na něm puštěná televize. Program tvoří televizní zprávy z třetího světa střídané rozhovory s imigranty. Později se některé z postav objevují na jevišti. Nácek, pobožnůstkář, čínský emigrant… Přivezou sochu Ježíše Krista a vhodí ji do vody. Polonahý herec (Michał Czachor) imituje samotnou Elfriede Jelinek s jejím typickým účesem. Po přestávce mizí filmové plátno, mizí video, postavy se jak šílené pohybují po celém jevišti. Smějí se, diskutují, jedna – jak v novém cirkusu – se vznáší nad jejich hlavami. Tématy jsou imigranti, strach z jinakosti, strach nikoli z Boha, ale z člověka. Představení je plné vizuálních efektů. Režisérka maximálně zdivadelňuje proud textu Elfriede Jelinek, aby vzniklo plnokrevné divadlo. A daří se jí to.

    Očekávaným vrcholem přehlídky byla téměř sedmihodinová dramatizace Kafkova Procesu v režii Krystiana Lupy (premiéra 15. listopadu 2017, Teatr Nowy, Varšava) FOTO ADAM KOZAK

    Proces

    Očekávaným vrcholem přehlídky byla téměř sedmihodinová dramatizace Kafkova Procesu v režii Krystiana Lupy, kterou připravil pro Nowy Teatr ve Varšavě. Scénu si navrhl sám – jeho typická scénografie velkého prostoru s výraznými stylizovanými dveřmi a okny. V pozadí se promítá dění na scéně, čímž můžeme všechny herce sledovat jakoby zblízka, velmi zvětšené. A je co sledovat. Všichni jsou excelentní. Především Andrzej Klak v hlavní roli. Začíná se večer po návratu Josefa K. do bytu, bytná čeká na návrat slečny, jež zde také bydlí. Objevuje se alter ego Josefa K. Následují scény u soudu, dav, který se směje, žena sluhy, student. Josef K. je zmatený. V další části opouští režisér předlohu, sleduje Kafkův soukromý život, jeho přítelkyně Felicii Bauer a Gretu Bloch, přijde i Max Brod. Postavy se postupně svlékají, až se po jevišti pohybují zcela nahé. Poslední jednání se vrací k románu, končí se vyprávěním kněze o dveřníkovi. Představení mělo velmi pomalé tempo, obrazově však bylo nesmírně sugestivní. Nápad sloučit děj románu s fragmenty ze soukromého života Kafky nabídl řadu interpretací, jež posouvaly vyznění románu směrem k osobitě vnímané Kafkově biografii se silným existenciálním akcentem.

    Sedláci

    Agilní a kultovní divadlo z Varšavy, Teatr Powszechny, přivezlo do Krakova ještě inscenaci Sedláci připravenou – velmi volně – podle románu Władysława Reymonta (1867–1925), laureáta Nobelovy ceny. Dramatizaci napsal a inscenaci režíroval Krzysztof Garbaczewski. Opět se na jevišti objevuje video, které ilustruje dění čímsi archaickým, záběry jakési chalupy, později se na obrazovku přenáší dění na jevišti. Kamera jezdí po kolejích, jedna z postav na nich orá, jako by šlo o oráče z devatenáctého, či dokonce dávnějšího století. Herci jsou zakuklení, bezpohlavní, jako by to byly postavy z vesmíru. Později se z některých vyloupnou sedláci, ale jen velmi obecní, přibližní… Monotónní hlas čte filosoficko-přírodní traktáty, zřejmě citáty z předlohy. Následuje lekce tance, pak scéna se zvířaty. Objevuje se stylizovaná kráva jako symbol selského bohatství. Všude plno vášně, ale není jasné proč, ani kdo je kdo. Románová předloha je realistická. Zachycuje vesnici a její obyvatele v průběhu čtyř ročních období. Režisér však dění přesouvá do jakéhosi vesmírného světa, kde hlavní slovo má jeho fantazie, jež však s původním dílem příliš nesouvisí. Trochu zmatené představení…

    Zew Cthulhu

    Produkce divadla Nowy Teatr z Varšavy uvedla pod titulem Zew Cthulhu dramatizaci hororových povídek H. P. Lovecrafta. Režii měl jeden z nejznámějších polských režisérů nové generace Michał Borczuch. Hráli samí významní polští herci. První část představení je rozhovor otce s dcerou, následuje cosi jako skupinová psychoterapie, kde se hovoří o sexuálních úchylkách, a končí se opět rozhovorem otce a dcerky, tentokrát na téma análního styku. Hrůzostrašné to je, ale nakolik je v představení Lovecrafta a nakolik Borczucha, nejsem schopný odhadnout. Spíš se mi zdálo, že bylo víc režiséra.

    Během let, během dní

    Místní divadlo Juliusze Słowackého se podruhé předvedlo relativně tradiční inscenací Během let, během dní, která má podtitul Kde je Pepi. Vytvořila ji Agnieszka Glińska. Jde o koláž scén z krakovských uměleckých salonů. Odehrává se v období tzv. Mladého Polska, tedy na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V salonu se objevuje Stanisław Przybyszewski se svou norskou ženou Dagny, Boy Żeleński, Michał Bałucki, Gabriela Zapolska… Představení je brechtovsky přerušováno zcizovacími vstupy režisérky, která přibližuje osudy své židovské prababičky Pepi, jež rovněž patřila do krakovské společnosti. Ale její osud v době holocaustu byl děsivý, čímž ostře kontrastuje s idylickým světem starého Krakova. V představení vystupuje jako němá postava. Vidíme násilnou smrt Dagny, sledujeme podstatný fragment z hry Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské, Zapolské se nelíbí Krakov… Dění má podobu starého „dobrého“ měšťanského divadla s atmosférou starého Krakova.

    Fuck

    Experimentální představení Fuck… Scény vzpoury v režii Marcina Libera se hrálo v nočních hodinách v Teatru Łaźnia Nowa. Velmi divoká inscenace na scéně Mirka Kaczmarka vznikla pro herce bývalého, nyní zdecimovaného TP (Teatr Polski) ve Vratislavi. Začíná divokým tancem, potom se herci rozhovoří, dělají si blázny z pravicové kritiky, citují nadávky pravicové kritiky na jejich tvorbu. V humorné scéně se polonahý Andrzej Klak stává soudcem a nutí jednotlivé postavy, aby se přiznaly k vině. Střih – postavy se chovají seriózně, hlásají lásku, objímají se s publikem… Andrzej Klak se obnažuje. V představení je plno narážek na představení hraná v TP. Klíčem či spojením různorodých motivů je všeobecný nonkonformismus postav a postojů.

    Triumf vůle

    Národní Staré divadlo z Krakova předvedlo inscenaci ještě z období Klatova vedení – Triumf vůle. Inscenace je věnována nositeli Nobelovy ceny, italskému divadelníkovi Dariu Fo. Hraje dost velká část vynikajícího souboru ST. Řad půvabných výstupů na ostrově (na videu se objevuje podmořský život) ale moc smyslu nedává. Muži se koupají v moři. Objevuje se William Shakespeare (sic!). Píše novou hru, ale nedá ji mladým mužům, byť jim ji slíbil. To trochu sugeruje návaznost na Shakespearovu Bouři, zvlášť když během představení neustále bouří. Maratonský běh ženy, muži běží polonazí s ní. Přichází svatý Mikuláš, žena – zvaná Věštkyně – se proměňuje v motýla. Je tu medvěd a také tučňák, který si oblíbil jednoho z (polonahých) mužů… Dál pokračovat snad netřeba. Vši tu změť lze shrnout tezí, že sledujeme svět v době izolace a zmatku a v něm vidíme pitoreskní lidská snažení žít a přežít.

    Úroveň prezentovaných produkcí naštěstí nenaplňovala motto Divadlo v troskách. Divadlo se totiž na festivalu mělo – v Polsku stále má – živě k světu. Dokud nezhyne, Polsko – a vlastně i my – žijeme. A propos, nepsal jsem to už loni?


    Komentáře k článku: Divadlo v troskách – Mezinárodní divadelní festival Božská Komedie, Krakov

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,