Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zvoníme na zvonici světa (No. 4)

    Janáčkova opera Věc Makropulos je bezesporu inscenačním oříškem. Stojí a padá s představitelkou hlavní role, avšak stejně důležitou úlohu mají i představitelé malých rolí, ba i těch nejmenších, jakými jsou Poklízečka a Strojník. Vlámská opera přijela na festival Janáček Brno s inscenací, kterou hudebně nastudoval a dirigoval jeden z našich nejlepších mladých dirigentů Tomáš Netopil. Také dvě z hlavních postav, barona Jaroslava Prusa a Alberta Gregora, představovali čeští pěvci Martin Bárta a Ladislav Elgr. Česká výslovnost byla vesměs na dobré úrovni.

    Do místnosti vtrhne několik motorkářů v kožených černých kombinézách a se zavřenými neprůsvitnými přilbami. Foto Marek Olbrzymek

    Maďarský režisér Kornél Mundruczó je známým filmovým režisérem, od roku 2003 se však zabývá také činoherní režií a před čtyřmi lety ve Vlámské opeře režíroval poprvé operu, konkrétně Bartókův Modrovousův hrad a také výběr ze Schubertova písňového cyklu Zimní cesta. Inscenace Janáčkovy Věci Makropulos začala filmovou dotáčkou krajiny snímané z nějakého jedoucího vozidla. V jakémsi prologu vidíme masivní čelo soudního dvora s dlouhým stolem a s několika pracovními křesly (autorkou výpravy je Monika Pormale). Do místnosti vtrhne několik motorkářů v kožených černých kombinézách a se zavřenými neprůsvitnými přilbami. Usedají za stůl a horečně něco hledají v aktech. Konečně jeden z nich drží vítězně nad hlavou papír. Čelo místnosti náhle mizí a jsme v notářské kanceláři Dr. Kolenatého.

    Tam po chvíli vstupuje štíhlá motorkářka téměř chlapecké postavy. Sundává helmu, pod níž má rozježené krátké blond vlasy. Působí spíš chlapecky a chová se jako někdo, kdo nemá zapotřebí nic předstírat a dělá jen to, co on sám považuje za nezbytné. Divná osoba, od níž se Dr. Kolenatý, když k němu přistoupí tělo na tělo, s jakousi štítivostí ihned odtáhne. Avšak na ostatní ta zvláštní žena působí magicky. Albert Gregor je jí naprosto okouzlen – ostatně i on patří podle oblečení do motorkářského gangu. Když si Emilie Marty sundá alespoň tu sešlou bundu a zůstane v bílé košili, přece jen najednou působí žensky. Evidentně ví, jak zacházet s muži – jenomže na sobě nechce páchat zbytečné násilí. Ostatně je na pokraji sil, dokonce i na chvíli padne na zem, ale své propady okamžitě řeší léky. Nechce dát najevo sebemenší slabost. Obratně rozjíždí pátrací akci po Věci Makropulos. Dcera solicitátora Vítka Krista, rozjívená boubelatá mulatka, přichází fascinovaná zpěvačkou Emilií Marty a je nadšena její přítomností. Kristin přítel Janek, syn barona Jaroslava Prusa, je nevýrazný a nenápadný.

    Do notářské kanceláře Dr. Kolenatého vstupuje štíhlá motorkářka téměř chlapecké postavy a sundá si helmu, pod níž má rozježené krátké blond vlasy. Foto Marek Olbrzymek

    Ve druhém a ve třetím dějství (opera se hraje bez přestávky) nejsme v divadle ani v Emiliině ložnici, ale v jakési luxusní šatně či bytě velké hvězdy, která se před návštěvami nijak neostýchá. Je oblečená v jakýchsi utahaných sportovních trenýrkách, kolena má nedbale obvázána, nohy, tělo a obličej místy pokrývají divné modřiny. Aby získala řecké listiny svého otce, Věc Makropulos, stráví noc s baronem Prusem, jehož vyprovokuje neexistencí jakéhokoli studu. Je polonahá, sedá si zásadně se zcela roztaženýma nohama. Prus je zklamán, znechucen, ale Věc Makropulos jí vydá. Ona si tu vzácnou listinu jakoby ledabyle zastrčí za gumu u kalhotek.

    Režisér Mundruczó vypráví drsnou detektivku s hlavní postavou, která fascinuje své okolí, aniž by o to příliš usilovala. Nemá důvod se jakkoli stylizovat. Ostatně sama o sobě říká, že je jí všechno jedno.  Švýcarská sopranistka Rachel Harnisch je nádherná Emilia Marty, jen trochu jiná, než býváme zvyklí. Nepotřebuje eleganci ani jakýkoli luxus, nepředstírá (už) mládí, je slavnou operní zpěvačkou téměř automaticky. Nic už ji netěší, na nic není zvědavá, život je pro ni obtížný. Ztrácí síly, ale bojí se umřít. Její projev je až nelidský, studený, ani pěvecky se příliš neprosazuje. Ožívá až ve scéně se svým bývalým milencem stařičkým Haukem-Šendorfem. S ním se najednou propadne v čase do svého bujarého mládí. Cit však rozechvěje její zpěv až když vzpomíná, že Pepi Pruse opravdu milovala. Od té doby se stále zlidšťuje až do své velké závěrečné zpovědi, při níž postoupí až na rampu a svědky své zpovědi nechá za sebou v potemnělém pozadí jeviště. Teprve teď se její hlas plně rozezní, naplní se až do sametové hebkosti a kulatosti a souzní s nádhernou melodickou Janáčkovou hudbou. Smiřuje se se smrtí a nabízí ten zázračný recept na třistaletý život komukoli, konkrétně Kristě.

    Prus je zklamán, znechucen, ale Věc Makropulos Emilii vydá. Ta si vzácnou listinu jakoby ledabyle zastrčí za gumu u kalhotek. Foto Marek Olbrzymek

    Poprvé v životě jsem Emilii Marty věřila každičkou její repliku. Režisér Kornél Mundruczó propracovává postavy fascinujícím způsobem do nejmenších detailů. Emilie vzdoruje smrti ze všech sil, na nic jiného nemyslí, nic jiného pro ni není důležité. Od začátku naznačuje všem kolem, kdo je a proč se chová tak podivně, ale nikdo jí nevěří. Ani na chvíli ji nevidíme v převleku za divadelní postavu, tento režijní výklad to nepovažuje za podstatné. Zvadlé květinové dary v jejím pokoji ostatně mluví samy za sebe, jsou spíš jen zbytečnými odpadky. Nikdo ji nemá rád. Jen ten bláznivý staroušek Hauk-Šendorf a její netušený prapraprapravnuk Bertík Prus.

    Zato Krista (Raehann Bryce-Davis) je v této inscenaci tou pravou operní zpěvačkou, ona touží po umění, po kariéře. Co na tom, že není právě štíhlá a že svou roli malinko přehrává. Vztah k Jankovi je pouhým začátkem její životní dráhy. Hauk-Šendorf v podání Guy de Meye je nádhernou studií stařečka na pokraji šílenství. On Emilii opravdu poznává a ona se k němu chová mile – je to jediná její živá spojnice s minulostí. Baron Prus (Martin Bárta) je typ mafiána, který je navyklý tomu, že získá všechno, nač ukáže. Smrt jediného syna Janka by pro něj mohla být okamžikem prozření, ale není pochyb o tom, že i na ni časem zapomene. Bárta charakterizoval Pruse jako bohorovného autoritativního muže zvyklého na poslušnost a obdiv okolí. Albert Gregor je v pojetí Ladislava Elgra mladík, který až bláznivě propadá vášnivé náklonnosti k Emilii. Má v sobě něco z její odvahy a asertivnosti. Zpěvák neměl po pěvecké stránce svůj nejlepší den, přesto zvládl svou roli na vysoké úrovni.

    Zvadlé květinové dary v Emiliině pokoji mluví samy za sebe, jsou spíš jen zbytečnými odpadky. Foto Marek Olbrzymek

    Hlubinou bezpečnosti je však vlámské inscenaci Věci Makropulos taktovka Tomáše Netopila. Jeho výklad Janáčkovy hudby začíná výrazně, sršatě a ve velkých kontrastech, bez touhy po vzájemném propojení těch bolestných a vášnivých výkřiků orchestru. Teprve spolu s Emilií Marty se společně s Janáčkovou geniální hudbou Netopil nadechne k ohromujícímu závěru opery. K velké zpěvnosti, melodičnosti, smířenosti, hymničnosti, která korunuje dílo. Orchestr a pěvci byli vynikající. Soulad hudební složky s ostatními výrazovými prostředky inscenace je ohromující. Uvědomuji si znovu naplno, že píši-li o nějaké inscenaci, jsem sice recenzentkou, ale především zůstávám vždy divákem, který se rád nechá inscenací vést a neméně rád podléhá jejímu blahodárnému vlivu. Děkuji vám za nádherný večer!

    Vlámská opera – Leoš Janáček: Věc Makropulos. Dirigent: Tomáš Netopil, režie: Kornél Mundruczó, scéna: Monika Pormale, kostýmy: Monika Pormale, světelný design: Felice Ross. Obsazení: Rachel Harnisch, Ladislav Elgr, Sam Furness, Raehann Bryce-Davis, Denzil Delaere, Martin Bárta, Karoly Szemeredy, Thierry Vallier, Bea Desmet, Guy De Mey, Birgit Langenhuysen. Premiéra v roce 2016. Psáno z představení 25. 11. v Janáčkově divadle v rámci festivalu Janáček Brno 2018.

    ///

    Více na i-DN:

    Janáček Brno


    Komentáře k článku: Zvoníme na zvonici světa (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,