Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Život pátý aneb Revoluce

    Dva roky před revolucí jste opustil post vedoucího obchodního oddělení Divadla Vítězného února. Proč?

    Musel jsem, protože už to dál nešlo.

    Změny nepřišly hned. Některé trvaly dlouho a prosadit je bylo těžké. Hradec bylo město komunisticky velmi kované a divadlo o to víc. (Snímky z listopadových dnů 1989) FOTO ARCHIV

    Změny nepřišly hned. Některé trvaly dlouho a prosadit je bylo těžké. Hradec bylo město komunisticky velmi kované a divadlo o to víc. (Snímky z listopadových dnů 1989) FOTO ARCHIV

    Změny nepřišly hned. Některé trvaly dlouho a prosadit je bylo těžké. Hradec bylo město komunisticky velmi kované a divadlo o to víc. (Snímky z listopadových dnů 1989) FOTO ARCHIV

    Změny nepřišly hned. Některé trvaly dlouho a prosadit je bylo těžké. Hradec bylo město komunisticky velmi kované a divadlo o to víc. (Snímky z listopadových dnů 1989) FOTO ARCHIV

    Co tím myslíte?

    V roce 1986 odvolali ředitele Dočkala, aby z něj udělali funkcionáře na městském národním výboru. Nahradil ho pardubický herec Zdeněk Rumpík, o němž se vědělo, že má přislíbený studijní pobyt v Moskvě. Musel jsem se smát, když jsem se to dozvěděl. Rumpík o mě ale stál a chtěl mě v divadle ­udržet. Dokonce mi dal smlouvu a ať si sám napíšu výši platu. Já mu říkal: S vámi ne a v téhle době absolutně ne, to mi nestojí vůbec za to. Já se na tomhle zmaru nebudu dál podílet… Naštval jsem se, dal jsem výpověď. S divadlem jsem ale nakonec spolupracoval dál…

    Jak?

    V podstatě jsem dělal lektora dramaturgie, na cizí jméno samozřejmě. Zajišťoval jsem programy, veškeré tiskoviny. Bylo to psané na jednu studentku z pedagogické fakulty. Zařídil to tenkrát dramaturg Karel Knechtl, který v Hradci dělal v osmdesátých letech kromě divadla taky diskotéky. V praxi vše vypadlo tak, že dramaturg Jaroslav Etlík, který nastoupil do divadla hned po DAMU, mně cestou na nádraží, když jel z Hradce do Prahy, vezl v tašce práci, kterou mi v divadle přichystal. Já jsem už čekal na zastávce autobusu, on mi předal celou složku a řekl mi, co mám připravit na příští týden, a já jsem to udělal. Když byla výplata, přijela slečna, co to celé kryla svým jménem. Bylo za to asi patnáct stovek, tak jsem jí dal pětistovku a jelo se dál.

    Kde jste v té době pracoval oficiálně?

    Vrátil jsem se do reklamní agentury. Ale už jsme se nejmenovali Reag, nýbrž Merkur, který měl ústředí v Praze na Václavském náměstí v pasáži Alfa, tam, co bylo kdysi divadlo Semafor. Hradecká pobočka zůstala v původním objektu u nádraží, kde byly kanceláře, a kousek od divadla pak pracovny informačního systému a sklady. Tam jsem pracoval, když za mnou o převratu přišel stávkový výbor divadla, abych šel do konkurzu na ředitele.

    Jak jste prožíval listopadové dny roku 1989?

    Byl jsem Hradci, kde vládla obrovská euforie. Mám 23. listopadu narozeniny, takže si pamatuju, že jsem na jednom mítinku stál s obrovskou kyticí, která místo květů měla buřty, a každý z nich byl ještě zabalený v jakési krepové růži. Strašné… Ale bylo jich rovných čtyřicet. A už jsme taky něco s kamarády popili. Byli jsme horliví, diskutovali, ozývali se a přidávali se k nám lidi, co změnám fandili. No, to víte, objevil se i nějaký ten pitomec, který nám nadával. Ale my se nedali a pustili se do něj. Prožívali jsme to všechno velmi intenzivně. Vedení divadla tenkrát zavřelo dveře, takže první mítink se konal před divadlem. Přijela delegace z Prahy. Byl mezi nimi i Petr Štěpánek, v zelené bundě a džínách. Najednou z něj byl revolucionář, a přitom jsme věděli, jak byl po celou normalizaci konformní a že oponentem režimu byl jen jeho bratr Martin. To jsme docela koukali. A pak jsme se scházeli nejen u divadla, ale taky na velkém náměstí. Než se konečně otevřelo divadlo, ještě to chvíli trvalo.

    Kdy se to zlomilo?

    Prostě se najednou objevily klíče a divadlo se otevřelo. A ředitel Rumpík se hodil marod. Snad měl dokonce zlomenou ruku nebo co, ale víc ho v divadle nikdo neviděl. Ředitelna byla prázdná, klíče od trezoru měla ekonomka divadla. Mítinky se už konaly v divadle. Přijel Václav Havel se svou ženou Olgou, Věrou Čáslavskou a dalšími. Mluvili na jevišti, zatímco já už jsem stál v zákulisí a všechno zblízka sledoval z první ruky.

    Jak se lidé v té revoluční době proměňovali?

    Změny nepřišly hned. Některé trvaly dlouho a prosadit je bylo těžké. Hradec bylo město komunisticky velmi kované a divadlo o to víc. Pamatuju se, že mě na jedné schůzi uměleckého souboru stávkový výbor přesvědčil, abych vystoupil a řekl, jak to vidím, jak by se divadlo mělo vyvíjet. Tak jsem „z voleje“ měl asi půlhodinový projev, kde jsem dal jasně, natvrdo a zároveň slušně najevo svůj názor. Ti, kteří věděli, že se jich to týká, byli zaražení, zatímco v zadních řadách se řvalo: Hurá, Konečně… A chtěli, abych dělal ředitele.

    Co vy na to?

    Má první odpověď ale zněla: Co blbnete, ředitele musí někdo nejdřív oficiálně zvolit. Jenže divadlo bylo tou dobou bez ředitele a muselo fungovat. Tak mně přidělili jednu cimru a začal jsem se s lidmi z divadla i odjinud radit o úkolech, které nás čekaly. Zároveň jsem chodil do reklamní agentury. Když byl pak vypsaný konkurz, přihlásil jsem se.

    Co vás k tomu rozhodnutí motivovalo?

    Tenkrát byl v Hradci na Starém městě kostel, Tuzex a jinak samé rozpadlé baráky. Budova Divadla Vítězného února byla spolu s dalšími domy doslova na maděru. Tragédie. Když bylo všem jasné, že se s tím musí něco stát, tak jsem si řekl, že jdu do toho.

    Jaké byly vaše první kroky?

    Měl jsem kolem sebe tým lidí, kteří opravdu chtěli v divadle nastartovat zásadní změny, postupně rekonstrukci všeho. To znamenalo rehabilitovat divadlo umělecky a zároveň dát do pořádku marasmus, ve kterém jsme žili. Stav všech objektů byl smrtelný. V jednu chvíli se dokonce spekulovalo o tom, že se divadlo, které se hned přejmenovalo z Vítězného opět na Klicperovo, úplně zruší. Tomu jsme chtěli zabránit. Ředitelem jsem se oficiálně stal až v březnu 1990, ale do té doby jsme už v divadle odvedli spoustu práce.

    Jak první porevoluční konkurz na ředitele Klicperova divadla probíhal?

    Byli jsme, tuším, tři uchazeči. Vyhrál jeden herec, ale nakonec ke jmenování vůbec nedošlo, protože se nedostavil. Zkrátka nepřišel. Takže výběrové řízení zrušili a vypsali nové. Tam jsme se přihlásili dva a já vyhrál. V podstatě jsem se jen přestěhoval z oné přidělené divadelní cimry do ředitelny.

    Jak vypadaly vaše začátky ve ­funkci?

    Byly strašidelné. Hned zkraje jsem musel řešit asi dvacet sedm žalob za neplatnost výpovědi lidem, kteří museli v divadle skončit. Žalovali nás za ušlé stravenky, příjem a já nevím co ještě. Všechna soudní řízení divadlo vyhrálo. Ale k soudům jsem musel chodit já. Některé byly hodně ostré. Jedna soudružka herečka na mě za to, že jsem jí dal výpověď, dokonce poslala manžela. Přišel generál v uniformě. Já jsem nikdy generála před tím neviděl, tak jsem si myslel, že je to nějaká role, že má kostým. Vypadal jak z Černých baronů. Stoupl si přede mne a vyhrožoval, že „oni“ ještě neřekli poslední slovo a že ještě uvidíme. Vypadá to komicky, ale dělo a stalo se toho tehdy tolik, že je to dnes k neuvěření.

    Budova Divadla Vítězného února byla spolu s dalšími domy doslova na maděru. Tragédie. (Zadní trakt dnešního Klicperova divadla v roce 1989) FOTO ARCHIV KD HK

    Budova Divadla Vítězného února byla spolu s dalšími domy doslova na maděru. Tragédie. (Zadní trakt dnešního Klicperova divadla v roce 1989) FOTO ARCHIV KD HK

    Lehké jste to ale asi tehdy neměl.

    Vůbec ne. Třeba bývalý ředitel Dočkal nám vydržel tak tři, čtyři roky velmi zatápět různými hanopisy, které psal do hradeckých i celostátních novin. Když se něco nepovedlo, tak to bylo s velikým titulkem vytištěné. O tom, co se ale podařilo, se nepsalo. Nedali jsme se však odradit. Věčně jsem vysedával s architektem Sašou Půrem a s jeho ateliérem jsme plánovali rekonstrukce. Občas jsem se v Praze sešel s Václavem Havlem, abych se poradil. Chodil jsem po školách a získával nové abonenty. S jedním učitelem jsem měl třeba domluveno, že s ním absolvuju všech šest jeho vyučovacích hodin. Šestkrát pak chudák poslouchal jedno a totéž. Ale jemu to nevadilo, byl to velký fanda divadla. Byl jsem z toho kolikrát bez hlasu, naprosto vyřízený. Výsledkem byly štosy předplatných a fůra nových diváků. Zároveň jsem měl v divadle lidi, kteří se perfektně starali o provoz. Včetně mé současné ženy, kterou jsem přetáhl z rádia jako produkční. Do propagace jsem angažoval Marii Šobkovou, techniku měl na starosti Láďa Svoboda a uměleckého šéfa dělal v začátcích Jura Ouřada.

    Já v divadle i bydlel. Nejdřív v takovém pseudobytě, tam, co jsou dnes ubytovny. Pak jsem si sehnal na Malém náměstí kvartýr čtvrté kategorie a zároveň jsem začal budovat ředitelský byt v domě, kde je dnes dole restaurace Satchmo. Tam se musely všechny podzemní místnosti znovu vykopat a opravit, protože sklepy byly totálně zasypané nebo zaplavené. Na tom se dělalo asi tři roky, ale vidíte, v jakém je to dnes nádherném stavu. Všecky prostory. A aby toho nebylo málo, jezdil jsem do Prahy do školy.

    Vy jste ke všemu ještě studoval?!

    Povolení ke studiu na vysoké škole jsem dostal v roce 1988. Rozhodl jsem se pro produkci na FAMU, možnost studovat na DAMU tenkrát nebyla. Přihlášku jsem opřel o fakt, že agentura Merkur měla svoje filmové a televizní studio, protože natáčela televizní reklamy. Pan Vajíčko, vzpomínáte?

    První rok – ještě před revolucí – jsem obstál s výborným prospěchem. I když jsem schytal neskutečné předměty včetně ruštiny. A taky fyziku, optiku, chemii… Byl jsem z toho naprosto vyděšený, protože jsem si myslel, že už o těchto předmětech v životě ne­uslyším. Některé přednášky jsme měli společně s režiséry, takže jsem tam potkal třeba studenta Jana Hřebejka. Moc rád vzpomínám na profesora Františka Dvořáka. Měl nás na dějiny umění a jeho přednášky mě ohromně bavily. Po revoluci, těsně předtím, než jsem měl pětileté studium FAMU končit, se naskytla možnost studovat na DAMU. Tak jsem šel. To už jsem byl ředitel a všichni si mysleli, že jsem se zbláznil. Já ale říkal: No a co, že bych mohl mít dva diplomy?! Nač? Jsem ředitelem divadla, tak bych o divadelní historii a produkci měl něco vědět. A nastoupil jsem do prvního ročníku DAMU. Z FAMU mně pak sice poslali potvrzení, že jsem vlastně absolvoval, na DAMU mi to však moc platné nebylo.

    Byly to divoké časy. Jezdil jsem do Prahy starou škodovkou. U Poděbrad jsem často musel zajet bokem, sklopil si sedadlo a trochu se vyspal. Jinak bych tu cestu neujel. Ve škole jsem seděl od rána do pěti, do šesti, ale ta nalejvárna mě bavila. Všechno jsem poctivě odstudoval. Dokonce s vyznamenáním. Jenže když byla promoce, tak jsem byl zrovna v Belgii na stáži, kam nás pozvali z různých zemí bývalého východního bloku. Načerpal jsem tam tenkrát hodně cenné kontakty, které se mi pak náramně hodily, když jsme rozjížděli Festival evropských regionů. Byla to šílená a současně krásná doba.

    Která událost, okolnost či zkušenost byla pro vás určující?

    První léta po listopadu 1989 znamenala pro mne zásadní životní zlom. Všechny mé profesní křižovatky postupně mizely. Začal jsem se soustředit pouze na divadlo. Propadl jsem mu a ničím jiným jsem se nezabýval. Měl jsem naštěstí ženu, která mě podporovala. Museli jsme upravit celý chod našeho života, protože všechno najednou řídilo divadlo.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Život pátý aneb Revoluce

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,