Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Život devátý aneb Podruhé do stejné řeky

    Ladislav Zeman se Soňou Červenou

    Snažili jsme se, aby divadlo nestagnovalo, abychom pořád nabízeli špičkovou kvalitu… Se Soňou Červenou po premiéře Návštěvy staré dámy, režie Vladimír Morávek, 5. března 2004 FOTO ARCHIV KD HK

    Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíte. Vám se to podařilo. Morávkova éra skončila, vy jste ale našel po čase nového šéfa Davida Drábka a postupně s ním připravil další významnou éru Klicperova divadla. Jak se vám podařilo přenést se přes překlenovací období?

    Především je třeba zdůraznit, že s Vladimírem Morávkem jsme se nerozešli tak, že by z Klicperova divadla zmizel úplně. Signalizoval změnu už jistou dobu před svým odchodem do Brna. Už nešlo z jeho strany o jednoznačné soustředění se na soubor a budování divadla. Byl čím dál lepší, čím dál slavnější, začal režírovat v zahraničí. Jednu chvíli měl touhu jít do Prahy, pak se silně začalo ozývat Brno. Takže jsme si řekli, že si od Hradce trochu oddechne a za čas že se jako host bude vracet. Což se taky stalo. Pět let po svém odchodu u nás režíroval Hadriána z Římsů a rok na to Světáky. Ale já jsem se tak musel rozhlížet a hledat nového šéfa. Ale koho, po Vladimíru Morávkovi, že? Nikomu, koho jsem oslovil, se do toho moc nechtělo.

    Co jste si od nového šéfa sliboval?

    Já jsem si pochopitelně představoval osobitého tvůrce, který naváže na Morávka. A nejen na něj, ale i na režiséry, na které se dnes třeba už pozapomnělo, s nimiž jsme ale v minulosti pravidelně spolupracovali. Jako třeba s Karlem Brožkem. Chtěl jsem za každou cenu udržet vysoko nastavenou laťku. K tomu jsem potřeboval unikátní osobnost, která bude nabitá energií, přinese novou poetiku a bude schopná mít co nabídnout všem našim divákům. Nezapomeňte, že jsme divadlo pro široké spektrum publika, od dětí až po seniory. Zároveň jezdíme na zájezdy, často na pravidelné štace. Bez toho nemůžeme být, jsou to naši věrní partneři. A tohle všechno musí brát umělecký šéf v potaz. Jenže nikdo takový nebyl zatím na obzoru.

    Oním mostem od Morávka k Drábkovi se nakonec stal Ivo Krobot. Co vás k jeho volbě vedlo?

    Ivo Krobot už dříve v Klicperově divadle nazkoušel řadu kvalitních inscenací. Myslel jsem si, že by mohl na základě svých zkušeností, svého kulturního přehledu nabídnout něco, co by lidi zajímalo. Ať už ty v divadle, nebo diváky. Ale ukázalo se, bohužel, že posun, který nabízel, přece jen už byl trošku mimo osu, kterou jsme si představovali. Takže jsme se asi za rok rozloučili.

    A ve vašem zorném poli se objevil David Drábek…

    S Davidem Drábkem jsme spolupracovali už za Morávka. Dělal mu dokonce u Krále Leara dramaturga. Ovšem dřív než Davida jsem dobře znal jeho maminku. Byla nadšená divadelnice. Vedla v Týništi nad Orlicí dva amatérské soubory, jeden dětský a druhý pro dospělé. Byla pravidelnou návštěvnicí našeho divadla a pokaždé s sebou přivezla bandu nadšených týnišťských ochotníků.

    Davida jsem sledoval od jeho začátků, kdy působil ještě v Olomouci a vedl Studio Hořící žirafy. Byl jsem se na ně několikrát podívat a pak jsme je pozvali na festival. Už tenkrát jsme si mohli v Besedě ověřit, že je to chytré, spontánní divadlo. Od začátku jsem měl Davida rád jako autora. Věděl jsem, že má trochu zúžený pohled na divadlo, že v podstatě píše pořád stejnou hru, aspoň tak se mi to jevilo, ale jeho texty měly vždy skvělé nápady a třeskutý humor. I jeho adaptace titulů klasického repertoáru byly charakteristické jeho úžasným rukopisem. Tohle všechno jsem si ukládal do paměti, a když se pak ukázalo, že má v divadle Minor, kde byl tehdy uměleckým šéfem, potíže a že tam nejspíš skončí, což se taky stalo, tak jsem mu zavolal a nastínil, co bych si představoval a jak. David to vzal a nastoupil.

    Když jste angažoval Vladimíra Morávka, tak jste vizi divadla tvořili spolu. David Drábek nastoupil do rozjetého expresu. Jaké byly jeho představy? A jak se vaše představy sešly?

    Davidovy představy se odvíjely především v rovině úspěšného autora, posléze i režiséra převážně vlastních textů. Měl za sebou svůj stálý inscenační tým, se kterým v podstatě po celou dobu v Klicperově divadle pracoval. Ukázalo se, že s tímhle týmem pracuje i jinde. Měl k divadlu jiný vztah než třeba Morávek. To bych musel složitě rozvíjet a to se mi nechce, protože to, co David nazkoušel u nás, bylo téměř všechno nadstandardně úspěšné. Proti tomu se nedá namítat vůbec nic. Ale že by to byl takový ten správný reprezentant a bojovník za Klicperovo divadlo, na to měl podle mne svých aktivit strašně moc a nezbýval mu na hradecké divadlo a soubor čas.

    Fungovali jsme spolu báječně tak tři, čtyři roky. Pak to začalo trochu skřípat. Já se ho snažil krotit, aby jeho inscenace nebyly až příliš zahlcené nápady, aby byly výrazově čistší. O tom jsme spolu diskutovali až do úplného konce mého ředitelování.

    Snažili jsme se, aby divadlo nestagnovalo, abychom pořád nabízeli špičkovou kvalitu. Věděli jsme, že nemůžeme přešlapovat na místě. David do toho vnesl svou poetiku, své vidění divadla. Bylo to velké zpestření. Měl svoje veliké příznivce a zároveň mnohé odpůrce. Každý mi sděloval, jaký je jeho postoj, a já musel téměř vždy kývnout. Tu na tu jednu, tu na druhou stranu. Protože každý kus pravdy měl.

    Zeman, Drábek

    Drábkovy představy se odvíjely především v rovině úspěšného autora, posléze i režiséra převážně vlastních textů… Ve Studiu Beseda po premiéře Noci oživlých mrtvol (20. února 2010) FOTO ARCHIV KD HK

    Zatímco Vladimír Morávek angažoval víceméně generačně či názorově spřízněné režiséry, kteří byli blízcí i vám, David Drábek zval k hostování především mladší kolegy. Našel jste si k těmto tvůrcům vlastní cestu? Kdo z nich vám byl nejbližší?

    S tím jsem neměl vůbec žádný problém. Důležitá byla pro mě vždycky nejen kvalita inscenace, ale také způsob, jak režisér vycházel se souborem, jak dokázal spolupracovat i s ostatními složkami v divadle. V tomto smyslu ve mně asi největší dojem zanechali Skutři, tedy Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, kteří v Klicperově divadle nazkoušeli vlastní verzi Labutího jezera. Velmi rychle pochopili, že se jim v Klicperově divadle bude pracovat dobře. Byli vytrénovaní v různých divadelních žánrech a oborech, skvěle si vedli se souborem, přesně dokázali vysvětlit, co potřebují. Málokdy se spletli a nejen mě si získali svým výlučným výtvarným pojetím.

    V opeře či baletu běžně hostují zahraniční režiséři. V činohře jsou takové případy spíš výjimkou. Vy jste se snažili udělat z té výjimky pravidlo. Překračoval jste oblast regionálního divadla často i mezinárodními spolupracemi. Ať už v případě hostování Sergeje Fedotova s Mistrem a Markétkou či Francouze José Manuela Cano Lopeze, který v Klicperově divadle uvedl netradičního Dona Quijota…

    Bylo to vždy logické vyústění několikaletého setkávání. Jak Fedotovův soubor z Permi, tak Cano Lopezův z Tours opakovaně několikrát úspěšně hrály na našem festivalu. A samozřejmě se oba hosté dívali i na jiná představení a poznali postupně celou činnost Klicperova divadla. V určité chvíli jsem měl pocit, že našemu divadlu rozumějí. O mnoha divadelních tématech jsme spolu na festivalu i jindy mluvili a rozebírali je ze všech možných stran. Pak jsme si režijní spolupráci zkusili a myslím, že se v obou případech osvědčila. I když Don Quijote nebyl titul s ambicí na sto repríz, ale pro herce i diváky to byla nová, snad příjemná zkušenost. Oboustranně jsme si ji pochvalovali. Jak soubor, tak Cano Lopez. To všechno byly projekty, které jsme si mohli dovolit, protože jsme měli jistotu, že to, co děláme, nás dostatečně zajistí. A my tak mohli dát hercům šanci zkusit si divadlo ještě trochu jinak.

    Když budeme sledovat další proměny, kterými Klicperovo divadlo v novém tisíciletí prošlo, nemůžeme opomenout skutečnost, že zde vyzrálo několik hvězd, které zářily nejen na domácím jevišti, ale také v televizi a filmu. A staly se celonárodně populární. Jak jste se s tímto průlomem vyrovnával jako ředitel?

    Všechno, o co jsme se v divadle snažili, jsme dělali s cílem, aby se herci mohli soustředit hlavně na to, kvůli čemu u nás jsou. To znamená na zkoušení a hraní. Zároveň jsme chtěli vyhovět všem, kterým se naskytla i nějaká další herecká příležitost. Mělo to jak svá pozitiva, tak samozřejmě i negativa. Konkrétně Pavla Tomicová velmi záhy přešla na poloviční úvazek, protože měla televizních a všelijakých jiných nabídek tolik, že se to sice zpětně odráželo ve zvýšeném zájmu o divadlo, ale pak se ukázalo, že i snížené penzum povinností je nad její možnosti. To už bylo na sklonku mé éry ředitele. Viděl jsem, že jezdí každý den cestu Hradec–Praha, Praha–Hradec. Byla unavená, měla toho strašně moc. V podstatě i její manžel, herec Ondra Malý, dopadl podobně kvůli svému úspěšnému filmování. Začal mít tolik práce, že jsme se někdy složitě domlouvali, aby vlastně vůbec v klidu mohl nazkoušet to, co jeho pracovní úvazek v divadle vyžadoval.

    Klicperovo divadlo získalo za vašeho ředitelování spoustu ocenění. Kterého si nejvíc vážíte, které vás nejvíc potěšilo?

    Divadlo získalo opakovaně snad všechny ceny, které se dají u nás získat. Samozřejmě, že to bylo vždycky nádherné, těžko vybírat. Ať už mezi oficiálními cenami, jako byl několikanásobný titul Divadlo roku, či mezi diváckými dopisy a ohlasy. K tomu už jsem, bohužel, nedospěl, abych vytvořil jakousi divadelní síň tradic. To je strašidelný název, ale chtěl jsem všechna ta uznání dát divákům na vědomí. Vždyť do divadla začínají chodit ti, kteří se s Klicperovým divadlem setkali třeba až deset let po převratu. Čas běží a mladá generace už neví, jak se profil Klicperova divadla složitě rodil, a starší často rychle zapomínají. Takový je života běh.

    Dotkl jste se diváků. Klicperovo divadlo má záviděníhodné divácké zázemí. Jaký je podle vás onen legendární hradecký divák?

    Mluví se o legendárním hradeckém divákovi, který je vyškolený na různých experimentálních i klasických projektech. Já si ho pamatuju v době, kdy jsme byli na špici divadelního snažení v českých zemích. Byl to divák, který velmi rychle pochopil, že se tady začíná dít něco, co by si přál, aby vydrželo co nejdéle. Proto se stalo, že z někdejší čtyřicetitisícové návštěvy začalo během sezony chodit do divadla přes sto tisíc diváků. Dvakrát, třikrát jsme se dotýkali hranice 120 tisíc diváků za sezonu. To už ale bylo jasné, že víc se z dané kapacity sálu vyrazit nedá.

    Mluví se o tom, že Hradec je především město školství. Je spočítáno, že je tady od září do června asi pětadvacet tisíc studentů. Snad každého napadne, že dostat z nich denně čtyři sta do divadla nemůže být žádný problém. Takhle ale uvažují všichni. Nezapomeňte, že divadlo se dnes hraje ve všech kulturních domech ve městě, jezdí sem pravidelně hostovat různé herecké osobnosti se svými agenturními představeními a tak dále.

    Rád bych, aby divák našel v divadle to, co hledá. Aby se dotkl něčeho jedinečného, co ho přiměje k tomu, aby do divadla přišel, i když má dnes těch možností mnohem víc. Když jsme začínali, bylo ve městě jedno divadlo, čtyři, pět kin a na každém sloupu rudá hvězda. Takový byl Hradec. Dnes už je naštěstí všechno jinak.

    (Pokračování příště)


    Komentáře k článku: Život devátý aneb Podruhé do stejné řeky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,