Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zprávy

    Zemřela Soňa Červená

    Foto archiv

    Soňa Červená

    (9. 9. 1925 Praha – 7. 5. 2023 Praha)

    Operní pěvkyně (mezzosopranistka a altistka) a herečka, emeritní sólistka pražského Národního divadla.

    Byla dcerou kabaretiéra Jiřího Červeného (1887 – 1962) a Žofie, rozené Bergerové, později podruhé provdané Veselíkové (1896–1948); byla pravnučkou královéhradeckého výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů Václava Františka Červeného a královéhradeckého malíře a fotografa Adolfa Russe.

    Svatební fotografie s prvním mužem Františkem Slabým (1945). Foto archiv

    V mládí ji bavila jízda na koni a krasobruslení, v uměleckých sklonech měla podporu především od otce. Rodiče se však brzy rozvedli. Druhý matčin manžel zemřel v roce 1938. Za druhé světové války se musela vypořádat s odloučením od obou rodičů, protože byli vězněni v koncentračních táborech. Otec skončil v Terezíně, matka v Ravensbrücku (oba rodiče nicméně válku přežili). Zůstala tak sama v rodinném bytě, který gestapo v roce 1943 s výjimkou jejího pokoje zabralo pro německou rodinu se synem, který ji zneužíval.

    Reklamní foto s autogramem (konec čtyřicátých let). Foto/Repro archiv

    Po gymnáziu se začala učit zpěvu u profesorky Fassatiové (1945–1950). Po absolvování konzervatoře se soukromě vzdělávala ve zpěvu u Roberta Rosnera a v herectví u Lydie Wegenerové-Salmonové. První její rolí na jevišti byla Háta ve Smetanově Prodané nevěstě, provedené ve Volyni pod taktovkou dirigenta Alois Klímy v květnu 1947. Ve stejném roce debutovala také coby herečka ve filmu Poslední mohykán Vladimíra Slavínského, kde se objevila po boku zkušených herců Jaroslava Marvana a Medy Valentové.

    V letech 1945 – 1948 byla vdaná za Františka Slabého, majitele továrny na výrobu čokolády. V roce 1948 však byla jeho továrna znárodněna a on se po nátlaku StB rozhodl pro emigraci, ke které se Červená kvůli matce a smlouvám v divadle nepřipojila. O jeho dalším životě či smrti nezískala žádné informace a byla neustále pronásledována StB. Proto se s ním nechala v jeho nepřítomnosti rozvést.

    V listopadu 1948 zatkla StB matku Soni Červené, kterou převezla na Pankrác. Asi dva týdny na to jí známý, student medicíny dal vědět, že měli na pitevně matčino tělo. Pokud by se o tom nedozvěděla, byla by její matka pohřbena v hromadném hrobě v Ďáblicích. Na Pankráci jí řekli, že její matka spáchala sebevraždu požitím jedu a že jí prokázali přípravu útěku za hranice.

    V roce 1951 se sblížila se spisovatelem, nakladatelem a knihkupcem Jaroslavem Podroužkem. V té době již bylo jeho nakladatelství PAX tři roky znárodněno, jeho knihy byl na indexu on sám měl podlomené zdraví v důsledku dlouhé vyšetřovací vazby. Vztah trval do dubna 1954, kdy Podrouž k ve věku 41 let zemřel.

    S Medou Valentovou (vlevo) a Dagmar Frýbortovou (uprostřed) ve filmu Poslední mohykán (r. Vladimír Slavínský 1947). Foto archiv

    S Jiřím Voskovcem, který režíroval muzikál Divotvorný hrnec (1948). Foto archiv Soni Červené

    První velkou divadelní zkušenost získala v roce 1948 po boku Jana Wericha (ztvárnil roli vodníka Čochtana) v muzikálu Divotvorný hrnec v tehdejším – po válce obnoveném – Osvobozeném divadle v Praze, kde ztvárnila roli Káči. V té době hrála a zpívala také v karlínském divadle s Oldřichem Novým a Vlastou Burianem, natáčela gramodesky, koncertovala s orchestrem Karla Vlacha.

    S Vlastou Burianem a Orchestrem Karla Vlacha před začátkem fotbalového utkání hudebních jedenáctek, kde provedla slavnostní výkop zápasu (první polovina padesátých let). Foto archiv

    Nicméně se rozhodla věnovat opeře. Jejím prvním operním angažmá byla Janáčkova opera v Brně (1952–1958), poté byla od roku 1959 v angažmá v opeře Unter den Linden v Berlíně, kde byla po dvou letech za vynikající výkony v operách Monteverdiových, HändelovýchGluckových vyznamenána titulem Komorní pěvkyně (Kammersängerin). Famózní úspěch jí v roce 1960 přinesla titulní role Carmen v inscenaci dirigenta Herberta Kegela, jež byla nahrána i na gramofonové desky. Roli Carmen pak zpívala na nejpřednějších světových scénách 156krát.

    V Praze v roce 1954. Foto archiv

    Rozhodla se natrvalo opustit republiku a 4. ledna 1962 emigrovala posledním otevřeným přechodem z východního Berlína do západního. Po emigraci zpívala v operách po celém západním Německu (v západním Berlíně, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Dortmundu, Mnichově, Wiesbadenu, Frankfurt nad Mohanemu, Norimberku, Stuttgartu, Vídni) a později i v USA (San Franciscu, kde působila jedenáct sezon). Vystupovala s dirigenty Rafaelem Kubelíkem, Herbertem von Karajanem, Pierrem Boulezem, sirem Charlesem Mackerrasem a mnoha jinými. Účinkovala v milánské La Scale, v pařížské Velké opeře, v Barceloně, na festivalech v Glyndebournu, Wexfordu či Edinburghu i na řadě amerických pódií. Druhý titul „komorní pěvkyně“ jí byl udělen ve Frankfurtu nad Mohanem.

    Carmen (šedesátá léta). Foto archiv

    Vedle legendární Carmen se proslavila i v rolích verdiovských (Azucena v opeře Trubadúr, Ulrika v opeře Maškarní ples, Amneris v opeře Aida), wagnerovských (Brangäne v opeře Tristan a Isolda) a straussovských (Herodias v opeře Salome a Klytaimnéstra v opeře Elektra). Významnou složkou byly role v operách Leoše Janáčka Její pastorkyňa, Káťa Kabanová a cyklus písní Zápisník zmizelého. Vystoupila i v řadě dalších rolí skladatelů 20. století, jako byli Alban Berg, Igor Stravinskij, Benjamin Britten, Hans Werner Henze, Gian Carlo Menotti, Luigi Nono a György Ligeti.

    Pravděpodobně přelom šedesátých a sedmdesátých let. Foto archiv ND

    Po ukončení operní kariéry působila jako herečka v divadle Thalia v Hamburku, kde spolupracovala mimo jiné s osobnostmi jako režisér Robert Wilson nebo hudebníci Tom Waits a Lou Reed.

    V inscenaci opery Leoše Janáčka Osud (r. Robert Wilson, dirigent Jiří Bělohlávek, prem. 19.  4. 2002, Národní divadlo, Praha). Foto Oldřich Pernica

    Po několika desítkách let strávených v emigraci se vrátila zpět do vlasti a do posledních chvil svého dlouhého života aktivně vystupovala. Na prknech pražského Národního divadla poprvé stanula v roce 2002 v Janáčkově opeře Osud (režie Robert Wilson).

    V hlavní roli Claire v Návštěvě staré dámy (r. Vladimír Morávek, prem. 5. 3. 2004, Klicperovo divadlo Hradec Králové). Za ní stojí zleva Vlastimil Čaněk (Butler), Eliška Boušková (Roby), David Steigerwald (Její manžel) a Marcela Holubcová (Toby). Foto Bohdan Holomíček

    V roce 2004 ji režisér Vladimír Morávek obsadil v Klicperově divadle Hradec Králové do hlavní role Claire v inscenaci hry Friedricha Dürrenmatta Návštěva staré dámy (prem. 5. 3. 2004 – zde). V roce 2008 nastudovala v pražském Divadle Kolowrat postavu Milady Horákové v hudebně dramatické fresce Zítra se bude… (premiéra 8. 4. 2008). Filmový záznam opery byl pořízen režisérem Janem Hřebejkem.

    Milada Horáková v opeře Aleše Březiny Zítra se bude… (dirigent Marko Ivanovič, režie Jiří Nekvasil, prem. 9. 4. 2008 v Divadle Kolowrat v Praze). Foto Viktor Kronbauaer

    V roce 2010 vystupovala v inscenaci Čapkovy hry Věc Makropulos a v roce 2014 v inscenaci 1914, které pro činohru ND opět připravil americký režisér a výtvarník Robert Wilson. V roce 2013 zpívala postavu Alt v inscenaci opery Aleše Březiny Toufar (r. Petr Zelenka, prem. 18. 9. 2013, Divadlo Kolowrat). V roce 2018 ji režisér Martin Glaser obsadil do role jedné z Pikových dam (Hraběnka 3) v Čajkovského opeře Piková dáma. /Více o jejím účinkováním v českých divadlech zde./

    Zleva Jan Bidlas (Albert Gregor), Soňa Červená (Emilia Marty), Petr Pelzer (Solicitátor Vítek), Vladimír Javorský (Muž s hůlkou) a Václav Postránecký (Advokát dr. Kolenatý) v inscenaci hry Karla Čapka Věc Makropulos (r. Robert Wilson, prem. 18. 11. 2010, Národní divadlo, Praha). Foto Viktor Kronbauer

    V postavě Času v inscenaci ND 1914 (r. Robert Wilson, prem. 30.  4.  2014). Foto Viktor Kronbauer

    Hraběnka 3 v Čajkovského opeře Piková dáma (r. Martin Glaser, hudební nastudování a dirigent Robert Kružík, prem. 17.  2.  2018, derniéra 28. 2. 2022, Národní divadlo Brno) Foto Marek Olbrzymek

    Své výjimečné jevištní zkušenosti zúročila také v přednesech melodramů (Ullmann, Bernstein, Suk, Bodorová, Štědroň, Kvěch, Březina, Ivanović). V roce 2003 účinkovala (v roli Frau König) ve filmu režiséra Jana Hřebejka Pupendo. Naposledy veřejně vystoupila 29. září 2022 jako sólistka v partu sv. Ludmily u příležitosti předsednictví České republiky v Radě EU v Lateránské bazilice v Římě v oratoriu Jana Zástěry Nádech věčnosti (režie Jiří Heřman, prem. 19. 9. 2021, Arcibiskupství pražské Praha). V roce 2017 o ní natočila režisérka Olga Sommerová celovečerní dokument Červená.

    S klavíristou Karlem Košárkem v recitálu Zpívá a vypráví Soňa Červená v pražském Divadle Ungelt (prem. 15.  2.  2019). Foto archiv Divadla Ungelt

    Za svůj život získala řadu ocenění. V roce 2002 obdržela od Nadace Život umělce cenu Senior Prix za celoživotní uměleckou činnost. V roce 2004 Cenu Thálie (zvláštní cenu kolegia), 6. ledna 2011 jí na prknech Stavovského divadla (po představení Věci Makropulos) udělil tehdejší ministr kultury Jiří Besser medaili Artis Bohemiae Amicis. Dne 28. října 2013 ji prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí I. stupně za zásluhy o stát v oblasti umění. Z dalších ocenění: Cena Dr. Františka Ulricha, Hradec Králové (2005), Cena Alfréda Radoka (2009), čestné členství Státní opery Praha (2010), čestné občanství Hradce Králové (2012), Gold Medal in the Arts od John F. Kennedy Center (2013).

    Radioservis 2021. Repro archiv

    V roce 2001 vydala v nakladatelství Opus Musicum knihu o svém pradědečkovi, nástrojářském vynálezci a zakladateli Královohradecké továrny hudebních nástrojů Václavu Františku Červeném Můj Václav. V roce 2010 jsme s ní publikovali velký rozhovor nazvaný Největší umění je mlčet /DN 22/2010 – zde/. V roce 2019 vyšla v nakladatelství Academia její autobiografie Stýskání zakázáno (poprvé vyšla v roce 1999 v nakl. Opus musicum – zde), již v roce 2020 natočila jako audionahrávku pro ČRo (režie Jan Sklenář) a v roce 2021 ji vydalo na CD nakladatelství Radioservis /zde/. Ve stejném roce (2019) vydala Academia i pokračování její autobiografie nazvané Stýskání zažehnáno.

    Academia 2019. Repro archiv

    Byla po ní pojmenována planetka, objevená českou astronomkou Lenkou Kotkovou v srpnu roku 1995 na Ondřejově. Jedná se o planetku č. 26897, která nyní nese nyní jméno Cervena.

    Její úmrtí oznámil mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk na webových stránkách ND: Po delší hospitalizaci v jedné z pražských nemocnic dnes nad ránem pokojně ve věku 97 let odešla emeritní sólistka Národního divadla paní Soňa Červená. Čest její památce! /zde/.

    Poslední rozloučení se bude konat v úterý 16. 5. 2023 od 11:00 na jevišti Národního divadla. Divadlo bude pro veřejnost otevřeno od 10:30, kdy bude možné poklonit se u rakve a položit květinové dary.

    /Pro i-Dn z více zdrojů zpracoval hul/

    • Autor:
    • Publikováno: 7. května 2023

    Komentáře k článku: Zemřela Soňa Červená

    1. Tomáš Staněk

      Avatar

      Poslední rozloučení se Soňou Červenou
      se bude konat v úterý 16. 5. 2023 v 11:00 na jevišti Národního divadla. Divadlo bude pro veřejnost otevřeno od 10:30, kdy bude možné poklonit se u rakve a položit květinové dary.
      Čest její památce!

      09.05.2023 (13.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. DN

      Avatar

      Pro úplnost přinášíme
      – s několikadenním zpožděním – krátkou reportáž ze zpěvaččina pohřbu v úterý 16. května:
      Historická budova Národního divadla bylo pro veřejnost otevřena od půl jedenácté. Čestné stráže stáli například generální ředitelé České televize i Českého rozhlasu, prezident Herecké asociace, Olga Sommerová, Kateřina Kněžíková, Jiří Štěpnička, Michal Dočekal, Aleš Březina, Martin Glaser, David Mareček… Lidé se s pěvkyní přicházeli rozloučit k jevišti, kde u rakve pokládali květiny. K jevišti vedla dlouhá řada hostů, postupně se zaplnilo i hlediště. Nad rakví, která byla obestavěna smutečními věnci, visel velký černobílý portrét Červené a v pozadí plátno, na které se promítaly snímky z dlouhé kariéry umělkyně. Podstavec rakve zdobil její, do velkých rozměrů zvětšený podpis. Jeviště bylo před jedenáctou hodinou, kdy začal samotný smuteční program, obsypané květinami a smutečními věnci. Další portrét Soni Červené pak byl umístěn ve foyer u smuteční knihy. Své věnování zesnulé umělkyni zde mezi dalšími zanechal i Jiří Suchý.
      Jako první promluvil z přednatočeného záznamu ministr kultury Martin Baxa, ve kterém Červenou zařadil po bok Rudolfa Firkušného a další naše legendy vážné hudby. Jeho projev následovalo živé vystoupení operního pěvce Pavla Černocha z opery Carmen.
      Poté promluvil ředitel ND Jan Burian. Připomněl, že poprvé se na jevišti objevila společně s Janem Werichem v režii Jiřího Voskovce. Ve své řeči shrnul celý její pohnutý život, ve kterém musela bojovat s oběma utiskujícími režimy minulého století. Zmínil všechna její zahraniční angažmá, přátelství s Robertem Wilsonem i její návrat na první scénu v roce 2002. „Co ten osud a příběh znamená pro dnešek? Je to určitě obrovská profesní oddanost. Vzácná a bolestivá schopnost vzdát se svého osobního života, aby mohla dát divákům sebe celou,“ řekl Burian. Na jeho slova zpěvem navázal pěvec Jiří Hájek.
      „Byla jste nejen operní pěvkyní, ale i vyslancem dobré víry,“ promluvil pak operní režisér Jiří Heřman, který vzpomínal na její návrat do brněnského Janáčkova divadla a připomněl i planetku Červená, která je dle pěvkyně pojmenována. „Děkuji za vaši inspiraci,“ ukončil svůj spatra pronesený projev. Následoval záznam z muzikálu Divotvorný hrnec, konkrétně Červené zpěv písně U nás doma.
      Poté promluvil režisér a šéf činohry ND Lukáš Trpišovský. Jako třetí operní pěvec vystoupil Petr Nekoranec.
      Jako poslední promluvila herečka Pavla Beretová, která si ke své smuteční řeči přivedla fenku Lilu. „Přivedla jsem ji proto, že vím, že by Soňa měla radost,“ uvedla. Vzpomněla na přípravy Věci Makropulos, kterou pro Stavovské divadlo nazkoušel Robert Wilson a ocitovala Červené part z této inscenace. „Víc než Věc Makropulos v ní vidím Carmen,“ zdůraznila na závěr herečka.
      Poté zazněla státní hymna a rakev byla z první scény vynesena průvodem smutečních hostů za zvuku poledních zvonů. Před budovou divadla se strhl dlouhotrvající potlesk jako symbolické poslední rozloučení s divadelní legendou.
      Následoval převoz rakve do Hradce Králové, kdy byly na hřbitově v městské části Pouchov uloženy ostatky pěvkyně do rodinné hrobky. Tomu od 17 hodin předcházela v katedrále Svatého Ducha v historickém centru Hradce Králové zádušní mše svatá, kterou celebroval královéhradecký biskup Jan Vokál. Bohoslužbu hudebně doprovodila Filharmonie Hradec Králové a zazpívala operní pěvkyně Gabriela Beňačková. Při opouštění rakve katedrály se rozezněl zvon Augustin, který je zavěšen v Bílé věži.
      /Z reportáže v MfDnes 16. května 2023 a dalších zdrojů zpracoval hul/

      20.05.2023 (15.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,