Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy

Zemřela Juliette Gréco

Juliette Gréco

7. 2. 1927 Montpellier, Francie – 23. 9. 2020 Ramatuelle, Francie

Francouzská zpěvačka, herečka a šansoniérka. Proslavila se zhudebněnými básněmi od Jacquese Préverta, Charlese Aznavoura, Jacquese Brela, Georgese Brassense či Serge Gainsbourga. Byla múzou poválečné pařížské bohémy – černě oděná, mladá, smyslná a provokující. „Královna existencionalistů” tehdy ovládla Francii a šanson s úspěchem vyvezla i do světa. Jean-Paul Sartre o ní tehdy napsal, že „její hlas má v sobě miliony básní“.

Její otec byl policejní komisař, původem z Korsiky, matka pocházela z Bordeaux. Rodiče se rozvedli a Juliette a její starší sestru Charlotte vychovávali prarodiče z matčiny strany v Bordeaux až do roku 1933, kdy je matka odvezla do Paříže. Za války se s nimi uchýlila do Dordogne, kde pracovala v odboji a byla v roce 1943 zatčena. Obě sestry se vrátily do Paříže, ale byly rovněž zadrženy a uvězněny ve věznici ve Fresnes. Matka a sestra Charlotte byly deportovány do Ravensbrücku, odkud se vrátily až po válce. Juliette byla kvůli nízkému věku z Fresnes propuštěna a ocitla se sama a bez prostředků uprostřed Paříže, kde znala jedinou osobu, přítelkyni své matky a svoji profesorku francouzštiny Helene Duc. Ta se jí ujala a ubytovala ji ve svém penzionu blízko Saint-Germain-des-Prés, kde Juliette navštěvovala herecké kurzy, hrála v několika divadelních inscenacích a pracovala pro rozhlasový pořad věnovaný poezii. Brzy navázala mnohá přátelství s mladými umělci a intelektuály z levého břehu Seiny. Mezi jinými s Borisem Vianem a Jeanem-Paulem Sartrem. A stala se múzou existencialistů z Saint-Germain-des-Prés. V jednom z barů na levém břehu Le Tabou zahájila svoji kariéru zpěvačky.

Veřejný pěvecký debut si Juliette odbyla v roce 1949 v klubu Le Boeuf sur le Toit: Přede mnou v sále seděli všichni, kdo v té době v Paříži něco znamenali. Jean Cocteau, Darius Milhaud, Sartre, Simone de Beauvoirová, Francis Poulenc. Měla jsem strašnou trému, řekla později. Již její debutový singl Je suis comme je suis (1951) s Prévertovým textem sklidil ohromný ohlas.

V roce 1949 již měla bohatý repertoár písní zejména od Borise Viana a Jeana-Paula Sartra, zúčastnila se znovuotevření kabaretu Boef sur le toit (Býk na střeše). V té době potkala Milese Davise, do kterého se zamilovala. Chtěli se vzít, ale v té době bylo manželství mezi černými a bílými v mnoha amerických státech považováno za nelegální. Miles Davis nechtěl Juliette vystavovat útrapám bílé Evropanky provdané v USA za černocha, ona se nechtěla vzdát své kariéry ve Francii, takže se nakonec rozešli.

Zkusila si i herectví. Vytoupila ve snímku Orfeus od Jeana Cocteaua z roku 1949 a dostala se i do Hollywoodu, točila s Johnem Hustonem nebo Orsonem Wellesem.

V roce 1951 dostala cenu SACEM za píseň Je hais les dimanches (Nenávidím neděle). V roce 1954 poprvé zpívala v pařížské Olympii. Při natáčení filmu Quand tu liras cette lettre (Až budeš číst ten dopis) potkala komika Philippa Lemaira. V roce 1953 se vzali a narodila se jim dcera Laurence-Marie Lemaire (1954–2016). V roce 1954 poprvé triumfovala v legendární Olympii. V roce 1956 se s Lemairem rozvedli. Gréco odjela do New Yorku, kde vzbudila nadšení svými interpretacemi písní slavných francouzských autorů.

Při natáčení filmu Henryho Kinga Le soleil se leve aussi (Slunce také vychází) se v Hollywoodu seznámila s producentem Darrylem Zanuckem. Jejich milostný poměr však skončil v roce 1960, stejně jako její krátká herecká hollywoodská kariéra. Od roku 1960 pokračovala v kariéře zpěvačky, kterou do konce života neopustila. V roce 1965 potkala svého druhého manžela herce Michela Piccoliho. Vzali se v roce 1966, v roce 1977 se rozvedli.

V roce 1975 hostovala v pražské Lucerně. V roce 1984 dostala řád Rytíř čestné legie.

V roce 1988 si vzala svého pianistu Gérarda Jouannesta, se kterým žila až do je smrti v roce 2018.

Úspěch zažívala i v novém tisíciletí. Dál koncertovala, vydávala alba. V roce 2004 excelovala v pařížské Olympii a v dubnu 2012, doprovázená svým pianistou a zároveň manželem Gérardem Jouannestem, jí ve vyprodaném hledišti divadla ve Stuttgartu tleskalo publikum vestoje. V roce 2007 získala ocenění za celoživotní dílo – Victoire d´honneur.

Zpěvák Paul McCartney řekl v roce 2007, že slavná skladba Beatles z roku 1965 Michelle byla inspirována Juliette Greco, ktzerá pro ně charakterizovala intelektuální Francii, jež jej přitahovala. We’d tag along to these parties, and it was at the time of people like Juliette Greco… So I used to pretend to be French, and I had this song that turned out later to be Michelle, řekl.

V roce 2012, v 85 letech, vydala album písní oslavujících Paříž a z rukou starosty Paříže Bertranda Delanoe přijala Velkou stříbrnou medaili města Paříže. Delanoe při té příležitosti řekl: Nastal čas, aby jí její město poděkovalo. Juliette Gréco, to je Pařížanka dneška i Pařížanka ztělesňující nikdy nepomíjející slavné časy Paříže minulé. Zpěvačka, která často reprezentovala Francii a Paříž v zahraničí, odpověděla: Nenarodila jsem se v Paříži, ale v Montpellier. Na svět jsem však přišla tady.

Její rodina podle agentury AFP informovala, že zpěvačka zemřela v okruhu svých blízkých ve svém domě v Ramatuelle na jihovýchodě Francie.

/Pro i-DN z více zdrojů připravil hul/

///

Více na i-DN zde:

Zemřel Michel Piccoli

…

• Autor: DN
• Publikováno: 25. září 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřela Juliette Gréco

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ