Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zprávy

    Zemřel Miloš Horanský

    Foto archiv

    Miloš Horanský

    14. 5. 1932 Veľká Bytča, Československo – 7. 1. 2023 Praha

    Básník, spisovatel, divadelní režisér, pedagog a příležitostný herec. Od roku 1997 profesor. 

    Narodil se v malém slovenském městě kousek od Žiliny. Jeho otec byl berní úředník. Na Slovensku však nestrávil dlouhou dobu. Když se vlády zmocnila Hlinkova slovenská ľudová strana a v roce 1938 vyhlásila samostatnost, začaly být velmi aktivní tzv. Hlinkovy gardy, které se podílely i na perzekuci Čechů a Židů. A protože pamětníkův otec pocházel z Kroměříže, týkaly se tyto násilnosti rovněž jeho rodiny. V šesti letech se tak celá rodina odstěhovala ze Slovenska do tatínkova rodného města Kroměříže, kde prožil druhou světovou válku. Po absolvování obecné školy a gymnázia (maturoval roku 1950) vystudoval v letech 1950-1954 divadelní režii na pražské DAMU a brněnské JAMU, kde absolvoval inscenací hry A. N. Ostrovského Pozdní láska./Více o jeho životě zde./

    S herečkou (a malířkou) Blankou Bohdanovou. Foto archiv BB

    Po skončení školy dostal první režisérské angažmá v Beskydském divadle v Novém Jičíně, poté pokračoval do Slezského divadla v Opavě a do ostravského Státního divadla. Čtvrtým angažmá v řadě bylo pražské Divadlo E. F. Buriana.

    Po roce 1968 nesměl jistý čas pracovat v profesionálním divadle. V letech 1970–1973 spolu s Františkem Hrdličkou a Zdenou Bratršovskou spoluvytvářel experimentální Bílé divadlo.

    Doma. Foto archiv

    Po nějaké době se mu podařilo získat profesionální angažmá v Západočeském divadle v Chebu, kde se dokonce stal uměleckým šéfem. Zanedlouho mu ale jeho divadelní činnost pozastavila vážná autonehoda, která se mu stala, když se vracel domů z premiéry. Usnul mikrospánkem, naboural do stromu, doslova bojoval o život. Po dlouhé rekonvalescenci nastoupil do svého nejdelšího angažmá – deset let strávil ve Státním divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde opět byl i uměleckým šéfem. Poté pracoval v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně a v Městských divadlech pražských, kde byl v letech 1991–1993 uměleckým šéfem Divadla ABC. Spolupracoval ale i s mnoha dalšími divadly v Praze i mimo ni.

    V Divadle DISK 19. února 2022 během autogramiády své poslední sbírky Litanie o svatém Jidášovi a hladu po lásce (Galén 2022). Foto Milan Němec

    V osmdesátých letech byl na krátkodobých divadelních studijních pobytech v Moskvě, Jerevanu, Lenigradu, Berlíně, Novém Sadu, Vratislavi, Paříži a Londýně.

    Jako režisér spolupracoval od roku 1960 i s Čs. rozhlasem na inscenacích rozhlasových her, literárních pásem, povídek, poezie i vlastní básnické tvorby. Poezii inscenoval též v pražské Redutě (1964), v Divadle Na zábradlí (1966), v divadle poezie Ve věži na Mělníku (1969, 1988), v poetické kavárně Viola a v Lyře Pragensis (1980, 1991).

    Od roku 1991 vyučoval na pražské DAMU (docent 1993), v letech 1994–1997 byl jejím děkanem. Roku 1997 byl jmenován profesorem. V letech 1990–1991 byl v Divadelní obci místopředsedou sekce Slovo.

    Byl aktivní téměř do konce svého života. V posledních letech režíroval v pražských divadlech Viola (Máj | K. H. Mácha, 2003, Neumím jinak než láskou, 2013 Sváteční Shakespearova pošta, 2015) a Studio Hrdinů (Pan Theodor Mundstock, 2016). Spolupracoval i s Divadlem Kámen, kde se účastnil i veřejných diskusí po představeních (zde).

    Kromě divadelní činnosti také psal, a to zejména básnické sbírky. Publikoval od roku 1960. Verši a recenzemi poezie i prózy postupně přispíval do Červeného květu (Ostrava), Hosta do domu, Tvorby, Kultury, Průboje (Ústí nad Labem), Acta scaenographica, Svobodného slova, Lidové demokracie, Literáních novin, Světové literatury, Divadelních novin, Scény, Tvaru, Dramatického umění, Lidových novin, Práva aj.

    S výtvarníkem Michalem Pěchoučkem při spolupráci se Studiem Hrdinů v Praze. Foto FB Studia Hrdinů /zde/

    Proslavila jej především protiokupační básnická skladba Ruce Goliášovy, vzniklá těsně po 21. srpnu 1968. Protože ale pro její publikování použil pseudonymu Jan David, do roku 1990 se nevědělo, kdo je jejím skutečným autorem. Publicitu získala tato báseň zásluhou redaktora Pavla Kohna, který ji od konce šedesátých let několikrát vysílal na rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Horanský se k jejímu autorství přihlásil teprve poté, kdy ji Kohn vydal knižně (1990). Pod jeho vlastním jménem byla pak uvedena Čs. televizí (1991, režie Zdeněk Potužil) a v pořadu Violy (1991), který Horanský režíroval a v němž spolu s Vlastou Chramostovou recitoval. V roce 1990 vytvořil a časopisecky publikoval (Tvar 1990, č. 35) pendant k této skladbě nazvaný Ruce Davidovy, v němž reflekoval revoluční události roku 1989.

    Snímek ze setkání s Benjaminem Kurasem 7. května 2022. Jedna z jeho posledních fotografií. Foto FB Miloše Horanského /zde/

    Jako autor byl celoživotním „poetou doctusem“ (vzdělaným, učeným, erudovaným básníkem), v jehož verších rezonovala jak lidová poezie barokizujícího typu, tak zejména poetika Františka Halase, později i Josefa Palivce. Vyznačoval se též velkou oblibou hraní si s jazykem a vytvářením novotvarů.

    Ve sbírkách ze sedmdesátých a osmdesátých let (Amenkámen, Pálení hlíny, Tykavka, Textamenty) porušoval původní rovnováhu výrazu s nadsmyslovostí a v jeho poezii postupně nabývala stále větší převaha intelektuálního pólu jeho textů. Přineslo to s sebou nejen posílení meditativnosti, ale také odtažitost pojmenování a určitou strojenost životních postojů. V proměnách autorovy lyriky se jako nejstálejší jeví motivy dětství, životadárnosti lásky a vzdoru proti smrti. Zvlášť trvalým znakem bylo ozvláštňování jazykové stránky básně neologismy a novými slovními vazbami, jakož i deformací ustálených slovních spojení. Toto jazykové hledačství bylo jedním z projevů obecnějšího úsilí tvůrčího subjektu o sebenalézání a sebeobnovu.

    Úzkost /grafická báseň Miloše Horanského/. Repro archiv

    Miloš Horanský: Grafické básně (Cherm, 2007). Repro archiv

    Experimentální tendence v jeho poezii vyústily v tvorbu vizuálních básní, jimž se věnoval od konce šedesátých let, vydal je však s mnohaletým zpožděním (Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje). Verše z let 1990–2005 shrnul ve sbírce Amortale, jejíž jazyk je opět bohatě metaforický, nasycený originálními kalambúry a zároveň podrobovaný autorovými intelektuálními reflexemi.

    Miloš Horanský, Ivo Klečka: Cvrčkova kapela (Panorama 1978). Repro archiv

    Psal i poezii pro děti. I její podoby vyvěraly z obdivu ke slovu a z her s jeho významem. /Více o jeho literární tvorbě zde./

    Byl i přílěžitostným hercem. Jako herec se podílel na filmu Náhodou je príma! (premiéra 1988, režie Radovan Urban). /Více o jeho spolupráci s filmem a televizí zde./

    Foto archiv

    V roce 1968 byl jedním ze zakladatelů a členem vedení Klubu angažovaných nestraníků, což pro něj na začátku normalizace znamenalo dočasný zákaz práce v divadle. Od května 1992 do jara 1994 byl předsedou Sdružení nezávislých spisovatelů K 89.

    Byl i příležitostným autorem Divadelních novin /zde/.

    V říjnu 2021 získal za významnou pedagogickou práci pro české divadlo zlatou medaili AMU. V prosinci loňského roku obdržel od ministra kultury Baxy medaili Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury doma i ve světě /zde/.

    Foto archiv

    Poslední měsíce života strávil v nemocnici. Zemřel dnes ráno. O jeho úmrtí Divadelní noviny informoval Zdeněk Prokeš, který tím byl pověřen manželkou zesnulého Ladislavou.

    Poslední rozloučení se bude konat v pondělí 16. ledna od 12:00 hodin ve Velké obřadní síni krematoria v Praze – Strašnicích.

    /Pro i-DN z více zdrojů zpracoval hul/

    • Autor:
    • Publikováno: 7. ledna 2023

    Komentáře k článku: Zemřel Miloš Horanský

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane profesore,
      s málokým – a já možná s nikým – jsme se tak vzájemně nerespektovali jako Vy se mnou a já s Vámi. Oslovoval jste mě Pane redaktóre, kolego, ale také sire a já Vám to všelijak oplácel – například zaumný profesóre či jazykolamný básníku. Četli jsme si své texty, sledovali inspirativní tvůrce a představení, na kterých jsme participovali nebo nás z nějakých důvodů zajímala, a vždy jsme si o nich měli co říct, byli zvědavi, co v nich druhý vidí, jak o nich přemýšlí. Vždy jsem se až styděl a obdivoval Vás, jak jste mě vášnivě obhajoval, charakterizoval a podporoval při veřejných slyšeních před komisí SFK našich žádostí o podporu revue Taneční zóna. A dělali jsme si ze sebe i legraci. Psával jste mi své sms-ky s bizarními jazykovými novotvary, posílal mi své texty či knihy s texty, které jste chtěl v Divadelkách publikovat. Naposledy sbírku Litanie o svatém Jidášovi a hladu po lásce. O Vánocích jsem si v ní četl a vybíral pasáž, kterou bychom publikovali na str. 3 DN, jak jste si přál. Vyjde už bohužel po Vaší smrti.
      Té jste se ale nebál. Vadila Vám jen lidská malost, obyčejnost a šedivost, a těmi jste – co jsem Vás znal – netrpěl. V básních, v režiích, ve veřejných vystoupeních, v komunikaci. Když jsem hledal naše společné kořeny či výchozí stanoviska, dospěl jsem k Bílému divadlu, v němž jste začátkem sedmdesátých let pracoval a vytvářel základy toho, co jsem pak koncem let sedmdesátých a v letech osmdesátých poznával a v čem jsme pokračovali s Ninou Vangeli a jejím Studiem pohybového divadla. Divadlo jako podstata poznání člověka, jako životní postoj, jako očistný a poznávací rituál, jako cesta do podvědomí.
      Děkuju Vám, že jste mi dal a vždy dodával inspiraci a odvahu být jedinečný a kreativní, pochybovačný a současně suverénní a sebevědomý, přemýšlet a formulovat, být sám sebou i za cenu vlastního zesměšňování, chyb a omylů, rozhlížet se kolem, nebát se vzdoru a radikálních činů a postojů vůči šedivákům a hňupům tohoto světa, jež někdy jsou i přímo mezi námi. A slibuju, že v tom budu pokračovat.
      R.I.P.

      07.01.2023 (21.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. JanaBrezkova

      Avatar

      Úžasný člověk,
      divadlu dal veškerou svou energii a lasku — jeho sdělení byla otevřena, lidská a statecna dekuji .

      08.01.2023 (13.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Petr Macháček

      Avatar

      Měl jsem tu radost,
      že pan profesor Horanský byl před pár lety v jedné inscenaci „mým hercem“. Jeho úkolem bylo dvakrát za představení 5 minut kompletně improvizovat, v pohodlném křesílku a se sklenkou whisky, bez omezení tématu a motivů, formy apod. Byl by hvězdou jakéhokoli večera slam poetry. To, co z jeho úst vycházelo, působilo rozkoš (samozřejmě chvílemi se dařilo úplně, jindy „jen“ dobře). A podobně esteticky i obsahově nabité byly krátké cesty autem z Žižkova do Karlína na představení a potom v noci zpět. Také jsme v poslední době telefonem rozmlouvali o jeho nejnovější sbírce a nejnovější hře Vita Mors (rozhodně nebyla inscenačně ani dramaturgicky snadná; myslím, že měla v Opavě scénické čtení, ale asi ji nikdo neinscenoval; vidím, že je k dostání v Dilii, to je výborné, tedy se neztratila; nikdy jsem neměl elektronickou verzi, vše bylo klasicky na papíře a po přečtení jsem to vracel).
      Jsem šťastný za lidi jako pan profesor Horanský.

      09.01.2023 (10.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. jana soprová

      jana soprová

      Poslední rozloučení
      s panem profesorem Horanským bude v pondělí 16. 1. ve 12 hodin, Velká obřadní síň Strašnice.

      09.01.2023 (15.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Milan Černý

      Avatar

      V sobotu,
      v ten smutný den, kdy jste nás pane profesore opustil, jsem v knihovně režiséra Schorma našel Vaše básně. Evald Schorm měl v knize založené papírky a bylo poznat, že si v ní opakovaně četl. I já se začetl a zavzpomínal na naše první setkání, to jsem však ještě netušil, že jste navždy odešel.
      Budu na Vás často myslet a děkuju za všechno.

      10.01.2023 (9.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimir Peringer

      Avatar

      Nedá mi to
      se nepřipojit, protože mohu-li být neskromný, prožil jsem s panem profesorem v posledních letech mnohé krásné chvíle při otevřených a hutných diskusích. Při mých pražských pobytech nás dělila tři patra ve stejném domě a neopomenul jsem žádnou příležitost ke vzájemnému setkání. Můj obdiv vedl tak daleko, že se mi podařilo v jeho oblíbené Opavě uspořádat dvakrát minifestival (letos a před pěti lety) vždy k životnímu jubileu. Ano, zmiňované dílo Vita Mors mělo u nás „světovou “ premiéru s úžasnými vstupy autora, což dodalo uvedení neopakovatelnou přitažlivost. Také jsme iniciovali a silně plédovali za udělení ceny ministra kultury a přidalo se k nám 13 dalších organizací, leč před pěti to nevyšlo. Satisfakcí pak byla loňská Zlatá medaile rektorky AMU a letošní ocenění ministra kultury Artis Bohemiae Amicis, kterou však již za pana profesora přebírala jeho manželka. Té jsem se také snažil být oporou v období manželova odcházení. Dochází mi, co vše ještě bylo nevyřčeno, o kolik moudrých rad a postřehů jsem přišel. Stejný pocit jsem měl, když mi odešel můj otec…

      10.01.2023 (18.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,