Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Žebrání, nebo přirozené mecenášství?

    Divadelní svět se bez peněz neobejde. Nikde a nikdy. Mecenáši existují odjakživa a schopnost je zaujmout vždy patřila k žádaným dovednostem. Za antiky fungovala přirozená finanční podpora divadla jako čestný úkol pro nejbohatší občany Athén. Inu, byla to pro ně dobrá reklama, řeknete si. Ale je možný i jiný způsob podpory – například od přátel, které přesvědčíte o kvalitě svého projektu. Když André Antoine zakládal v roce 1887 Théâtre Libre, oslovil okruh lidí, o nichž si myslel, že by je program nového théâtre d’essai mohl zajímat, aby si v jeho divadle předplatili místa. Tento systém umožnil uvést 111 her, než bylo divadlo nuceno pro dluhy v roce 1894 zavřít. Doba se změnila, ale inspirace zůstává. Staré české slovo mecenášství už se objevuje jen v souvislosti s Národním divadlem, u menších alternativních scén se razí raději anglické slovo „fund­raising“. Stalo se u nás zvykem, že mnohá divadla příliš spoléhají na příspěvky od státu a měst. Ale za našimi hranicemi je přirozený způsob drobného financování od normálních diváků, kteří si prostě přejí, aby se nějaká akce, festival či divadlo realizovaly. Určitou tradici už u nás získává tzv. crowdfunding. Nevybírá se ovšem do kasičky, ale peníze se shromažďují prostřednictvím internetových serverů, z nichž si v divadelní oblasti nejlépe vede hithit.cz. Vzpomeňte na odvážnou kampaň Nakopni Jatka 78, kde se na „prostor pro nové umění“ podařilo vybrat téměř dva a půl milionu(!).

    Před pár dny jsem se seznámila s novým termínem „friendraising“. I když to rovněž není nic třeskutě nového, může to zafungovat. Friend­raising si přivezla Kateřina Bohadlová z pobytu v Severní Americe a inspirovala se jím v kampani pro financování aktivit souboru Geisslers Hof­comoedianten. Nabídku a žádost v jednom předestřeli pozvaným hostům – již ověřeným přátelům souboru – při matiné na zakončení festivalu Theat­rum Kuks. Argumenty byly rozumné. Soubor žijící z grantů se těžko může spoléhat na trvalou podporu. Neboť je, jak se říká, „hodně slimáků, málo kapustiček“ a souborů chtivých příspěvku stále přibývá. A jak všichni víme, od rozhodnutí grantové komise, byť kladného, uplyne spousta měsíců, než soubor peníze opravdu dostane. Bohadlová předestřela v jednoduché prezentaci plán, který by mohl zafungovat. Při počátečním získání třiceti přátel divadelního spolku, kteří budou ochotni pravidelně měsíčně přispívat částkou sto a více korun, a postupným získáváním dalších přispěvatelů, každý měsíc jednoho, může soubor během tří let být soběstačný v tom smyslu, že i bez grantových příspěvků bude schopen svým fanouškům garantovat dvě nové inscenace. Takto se pochopitelně nevyberou mi­lio­ny, ale na realizaci inscenací malého souboru to stačit může. Málokdo z příznivců asi svými příjmy dosáhne na kategorii hrabě Špork (tj. 5 000 Kč měsíčně), v kategorii Geissler (100 Kč měsíčně) ovšem naděje získat „přátele“ rozhodně je. Je to možné brát tak, jako byste pozvali někoho z Geisslerů na panáka.


    Komentáře k článku: Žebrání, nebo přirozené mecenášství?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,