Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zdravá společnost potřebuje kulturu stejně jako funkční veřejnou dopravu

    Napadlo by nějakého politika radit dopravnímu podniku, kudy a kdy má jezdit tramvaj číslo osm? Napadlo by někoho vykřiknout na řidiče tramvaje, ať si zkusí „jezdit za svý“, bez dotace jízdného, že by se pak vidělo, kolik lidí by tu jeho tramvaj využívalo? Dovedete si představit, že by měl být ředitel dopravního podniku vděčný městu, že může šéfovat firmě, která funguje jen díky stovkám milionů dotací z veřejných peněz?

    Přestože máme každý názor na fungování veřejné dopravy, chápeme, že odpověď na předchozí otázky je negativní. Proč tedy pořád bereme za přirozenou součást našeho politického koloritu, že si zastupitel, radní nebo třeba poslanec osobují právo určovat, co se smí a nesmí hrát na nějakém festivalu? Proč tolerujeme opakované demagogické rady zákeřně vrhané do veřejné diskuse, abychom si jako umělci festivaly, divadla nebo koncerty dělali za svoje peníze a počkali, jestli někdo přijde za plné vstupné, protože pak by se přece teprve vidělo? A jak může s vážnou tváří bývalý primátorský kandidát kdysi velké politické strany zvednout obočí nad tím, že ředitel divadla podle něj neprojevuje vůči zřizovateli dostatek pokory, když mu město dává stovky milionů korun na provoz?

    Myslím, že kauza kolem brněnského uvedení dvou inscenací režiséra Frljiće znovu a velmi trpce ukázala, k jakému společenskému diskursu jsme se zmohli třicet let od sametové revoluce. Nejde mi teď o otázku svobody uměleckého vyjadřování – to je z logiky věci nikdy nekončící boj. Zajímá mne postavení kultury ve společnosti, které desítky let všichni společně tolerujeme. To, jak nás politici vnímají. Ředitelé kulturních institucí jako bázliví pohůnci radnic či ministerstva, kdykoli bez udání důvodu na hodinu odvolatelní. Škemrající kulturní fronta s rukou věčně nataženou, připravená se veřejně či v zákulisí porvat o ohlodanou kost veřejných peněz. Blouznivci tvořící si tu svojí „kultůru“, která přece nikoho nezajímá a nikdo ji nepotřebuje.

    Se čtenáři Divadelních novin se jistě shodneme, že zdravá společnost potřebuje kulturu stejně jako funkční veřejnou dopravu, kvalitní školství, sociální služby a zdravotnictví. Proč tedy nemáme odvahu říct politikům, tedy zástupcům občanů této země, aby jasně definovali, jakou veřejnou službu, v jakém množství a hlavně v jaké kvalitě od nás pro obyvatele města, kraje či státu objednávají? Proč jim neřekneme, co mohou reálně dostat za to, co z veřejných peněz přerozdělili? Protože se bojíme, že bychom přišli o své šéfovské židle nebo jisté místo v šatně? Nejsme si jisti, co by se stalo, kdyby se produkce skutečně omezila? Nechceme si přiznat, že se na všechny, kteří chtějí tvořit, nemůže dostat? Protože si už sami nejsme jisti tím, zda jsme pro společnost potřební? Protože je pro nás důležitější i špatně placené místo a nedůstojné podmínky než smysluplná práce a sebeúcta? Politici strach slabých neomylně cítí, a proto se s námi nemažou.

    Omlouvám se všem statečným šéfům, kteří to dnes a denně politikům vysvětlují, a všem kolegům, kteří denně vystupují na jeviště za mzdu menší, než má pokladní v Lidlu, a kteří přesto své práci odevzdávají maximum. Mám však obavy, že se blížíme hranici, za níž už další sebezapření postrádá smysl. Situace v Polsku nebo Maďarsku nám budiž v tomto směru varováním. Možná by na začátek stačilo, kdybychom nahlas řekli, že děláme pro společnost práci stejně důležitou jako lékař, učitel, řidič tramvaje nebo politik. Neděláme si to pro sebe, ale pracujeme pro druhé! A vyžadujeme tudíž stejný respekt a ohodnocení, jaké mají tyto profese. A jestliže jsou tu politici od toho, aby zastupovali zájmy svých spoluobčanů, trvejme na tom, aby se o naše hlasy ucházeli s konkrétní vizí, co se pro kulturu a v kultuře udělá. Ať si pak politik na tu práci najme schopné profesionály, ty nechá dělat jejich práci, a až nastane čas, tak ať ji zhodnotí a řekne, co a jak dál. Vždyť je to prosté…


    Komentáře k článku: Zdravá společnost potřebuje kulturu stejně jako funkční veřejnou dopravu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,