Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2020

ročník 29
26. 5.–8. 6. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zastřelte kritiky!

    Málokdy souhlasím s panem prezidentem Zemanem, ale s výrokem některé novináře střílet tentokrát ano. Napsal pěvec (trochu jsem post učesal), dnes už spíš hlasový odborník, který má za sebou významnou zahraniční kariéru a kterého si velmi vážím jako umělce i jako odborníka. Reagoval tak na novinovou kritiku výkonu pěvkyně v titulní roli Turandot: Iveta Jiříková při premiéře v Národním divadle nevyla, ani nemohla, protože její hlas nemá žádnou sílu, spíš plnou parou pištěla, pořád stejně, protože nemá žádné zvukové rezervy, nemůže přidat na dynamice a dělat nějaký výraz či rozlišovat slova. Posluchačsky atraktivní to nebylo ani trochu. Jeden z mnoha příkladů zdejších současných „debat“ o operním divadle: kritika zbytečně osobní, odpověď kalašnikovem.

    V operních bublinách se to tvrdými odsudky kritiků jen hemží. A naopak, umělci si v nich vzájemně vyznávají sympatie a utvrzují se v tom, jak jsou dobří a že není nic, co by se jim nepovedlo. Často píší lidé, kteří výkon neviděli a neslyšeli. Samozřejmě, jde o pokec lidí, co se vzájemně dobře znají a proč by se nepodporovali ve své bublině v tom, že jedině oni mají pravdu, poněvadž „tomu rozumějí“, a ti druzí tomu nerozumějí a měli by mlčet. Většinou doprovozeno peprnými insinuacemi a nadávkami, občas holt i na Zemanova kalašnikova dojde. Horší jsou ti, co se za kritiky považují či vydávají, snaží se operním bublinám zavděčit a platí v nich za odborníky.

    Ostré i velmi osobní potyčky přece z dějin umění, a zvláště tak emocionálně vyhroceného, jako je opera, známe. Jsou staré jako operní lidstvo samo, a v jiném umění tomu nebylo a není a nebude jinak. Protože, zopakujme si, estetickým cítěním dáváme najevo hodnoty, jež tvoří základ našeho ega. No a nechtějte zastřelit kritika, který vaše ego drsně zmuchlá! To se dá pochopit, ale proč se výlevy umělců čím dál víc blíží dikci debat na Novinkách či v Parlamentních listech?

    Jak asi čtenáři Divadelních novin vědí, veřejně nad kritikou svého koncertu vybuchl výtečný klavírista Lukáš Vondráček. Dokonce tvrdil, že Pražanům už hrát nebude a zruší naplánované a prodávané koncerty. Rozmyslel si to, byl by to od něho drahý truc uhradit všechny škody. Napsal jsem do debaty krátký komentář, že ho chápu a že by debata o zdejší kritice byla dlouhá a smutná. Co čert nechtěl, přetiskla to ve svém materiálu ČTK. A Jana Machalická nelenila v Lidovkách napsat, že šéfredaktor Divadelních novin střílí (sic!) do vlastních řad. No jednak se snažím ve svých textech nestřílet, snad se toho moc nedopouštím, ale to smutné, co jsem měl na mysli, je současná jaksi systémová existence umělecké kritiky. To, že většina kritiků nevyjede z Prahy do Brna či Ostravy (také máme v Divadelkách máslo na hlavě), natož do zahraničí. Spílá se „Pražákům“, že nejezdí do Brna nebo Ostravy, ale my myslím jezdíme víc než třeba kritikové z Brna (ti sem tam vyjedou do Vídně, mají to kousek) nebo z Ostravy (snad někteří do Opavy). Jaké argumenty na základě tak pochybného diváckého zázemí mohou ve svých kritikách snést? A proč by, když se v bublinách umělců čeká jen na to, jestli kritik pochválí nebo pohaní? Ostatně za co mají kritikové cestovat, když kritikou si vydělají pár korun a rozhodně se jí profesionálně dnes nikdo neuživí? Copak na tom mnozí pěvci a hudebníci a herci nejsou podobně? Copak tohle si musíme vyčítat?

    Kdyby kritika hudebníkům reálně škodila, nedivil bych se. Jenže víme, že kritický názor nemá žádný vliv na rozhodování diváků, zda si koupí vstupenky. Popravdě u nás ho nemají ani pěvci. Tak proč ta nenávist? Umění se nedá změřit, dá se o něm jen diskutovat a je jen na nás, jak tu debatu povedeme, jestli kultivovaně, slušně, nebo kalašnikovem. Nedávno o mně jeden umělec napsal: s Hermanem se nediskutuje, tím se opovrhuje. Místo slova „Hermanem“ čtěte slovo „kritiky“. Myslíte, že se nad tím v té bublině někdo pozastavil? Nejde přece o Hermana nebo kritiky, ale o to, v jakém prostředí budeme žít a jestli se budeme domlouvat, nebo střílet.


    Komentáře k článku: Zastřelte kritiky!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,