Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sdílení lidskosti

    Jako autora textu nové inscenace Dejvického divadla Zásek uvádí program Davida Doubta. Jde však o „krycí jméno“ pro kolektiv, jenž vymyslel a provedl hru „o lidech, kterým se zastavil výtah“. Tvoří jej všech pět hrajících herců, dramaturgyně Eva Suková a Ivan Trojan, který se zpěčuje pojmenování režisér a označuje se jako „ten, který to dává dohromady“. Je to svým způsobem autorské divadlo, které ovšem neutváří svou osobnostní jedinečnou výpověď v neobvyklé scénické podobě, ale spoléhá na pradávné principy a postupy – především na dramatickou situaci.

    Zásek

    Zásek v Dejvickém divadle vypráví o lidech, kterým se zastavil výtah FOTO HYNEK GLOS

    Pro tuto náhodnou sešlost pěti lidí je uvíznutí ve výtahu nepříjemné až nesnesitelné, takže začínají jednat. Ačkoli neosobní ženský hlas z reproduktoru slibuje opakovaně, že vše se vbrzku napraví, výtah stojí a těch pět nešťastníků hledá, jak situaci řešit. Vzniká tak zápletka, neboť při hledání způsobu, jak konkrétně tento únik realizovat, se tvoří síť vazeb mezi událostmi jako volbou prostředků, jak toho dosáhnout, i jako spletí překážek, jež tomu brání, a postavami, které svým chováním tuto aktivitu nejen realizují, ale také komplikují. Tato zápletka má určité abstraktní rysy modelu, ale její předvádění komediálním hereckým laděním, jež svými gagy jde často až na okraj klauniády, jim dodává plastičnost životnosti.

    Takové chování také rozšiřuje komunikaci mezi pěti dramatickými postavami a především emocionální komunikaci s diváky – otevírá jim možnost empatie, vcítění. Houstne a rozvíjí se pavučina vztahů, která se vyjevuje jako čím dále tím složitější a bohatší sociální i individuální psychické zázemí postav, jež opět hereckým tvarováním oživuje náznaky abstraktní modelovosti a postupně ustavuje a rozvíjí základní polohu představení: sdílení docela obyčejných příběhů lidí, které vlastně důvěrně známe. Postavy se ustavují jako jedinci, kteří neupoutávají pouze tím, jak se vyrovnávají se „zaseknutým“ výtahem, ale postupně vyjevují své životní postoje: názory na určité problémy, připraveností k činům i volbou svého usilování. Je to herectví, v němž jednání ukazuje postavu zapojenou do společenské praxe a zároveň s tím charakter vyznačující se souborem konkrétních rysů. Uskutečňuje to jak tělesnost formovaná chováním, tak celkové scénické jednání v tom minimálním prostoru 2 × 2 metry, které společně ukazují existenci různých až protikladných postojů uvnitř toho nahodile vzniklého společenství ve výtahu.

    Špičkový manažer mezinárodní banky Hynka Čermáka se představuje jako pragmatik, své postoje shrnuje větou, že vyčítat bankéři cynismus je stejné jako vyčítat řezníkovi krutost, že zabíjí prasata. Vědecký pracovník v oboru fyziky Martina Myšičky postavil své postoje na soustavě zásad, jež mu zabezpečují intelektuální nezávislost a trvalou snahu o poznávání pravdy a vytváření nových hodnot. Alena Modřanská Kláry Melíškové, kdysi učitelka, teď účetní, žije spořádaný život, jejž určuje jednoduchá „ideologie každodennosti“; je spokojená s tím, že má rodinu, děti, peníze. Veronika Kubařová – jejíž Sylva Vítková, svobodná dívka bez trvalého zaměstnání, není tak složitě a košatě charakterizovaná – propůjčuje své postavě samozřejmost dnešního mládí, jemuž je vlastní „free“ postoj: Dělám to, co se mi líbí, a říkám to, co vidím. Tyto rozdílné postoje jsou už od počátku zdrojem napětí, které posléze přerůstá v otevřené konflikty, v nichž se vyjevuje motto textu i jeho inscenace: …žijeme nespokojené frus­tro­vané životy v krásných časech!

    Možná je Sylva jednodušší proto, že jí oproti dalším postavám život nepřipravil trpká zklamání a prohry, které vyvolávají trvalý pocit, že se něco důležitého nepovedlo a není šance to napravit. Postavy se zbavují svých někdy až okázale předváděných postojů a probíhá proces, jenž je osvobozením od sebe sama. Ve slovním výrazu nabývá tato poloha poněkud pateticky proklamativní tón, ale komplexnímu hereckému výrazu poskytuje velkou příležitost, jak dokazuje jeden z vrcholných okamžiků představení, „zpívaná“ revolta spokojené matky rodiny a účetní, již Klára Melíšková zahraje se strhující vášní, v níž se prolíná mnoho pocitů od zoufalství až po jásot vítězství.

    Tento vývoj postav by se také mohl nazvat „očištěním“, což odkazuje ke katarzi, byť bankéř uzavírá celý proces konstatováním, že jsme stejně všichni v prdeli. Scénické řešení závěru ovšem nepřisvědčuje žádnému jednoznačnému vyznění. Cizinec a hudebník Aslamas (Matěj Kroupa), nositel jiného životního postoje, začíná hrát na violu. Výtah sjede k východu, postavy odcházejí stejně, jako přišly: cizí, sobě vzdálení lidé, kteří jako by nic spolu neprožili, jako by se nic nestalo. Jsou však jistě touto zkušeností poznamenány. Aslamas zůstává, výtah s ním jede vzhůru, aniž by se ukazovala čísla poschodí, a hudba zní; jako by stoupal k nějakému chápajícímu světu. Představení tak nabízí široce rozkročené setkání s dnešním obyčejným lidským žitím. A vyzrálá poetika souboru Dejvického divadla, především jeho neokázalé vynikající herectví, zprostředkovává nejen tento zážitek, ale představuje se i způsobem scénování, které se – bohužel – pomalu stává v našem divadle vzácným.

    Dejvické divadlo – David Doubt: Zásek. Režie Ivan Trojan, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Matěj Kroupa, dramaturgie Eva Suková. Premiéra 11. dubna 2015.


    Komentáře k článku: Sdílení lidskosti

    1. milan

      Profilový obrázek

      souhlasím plně s recenzí.
      hezké pokoukání, prostě DIVADLO

      18.02.2016 (7.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,