Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zaráz: Evino nesení kříže u potoka

    Inscenace Kříž u potoka Slováckého divadla v Uherském Hradišti podle románu Karoliny Světlé je působivým, protože ve všech svých složkách pevně a soudržně vystavěným dílem. Jako jeho úhelný kámen se jeví dramatizace Lenky Lagronová v úpravě Martina Františáka a Markéty Špetíkové: zdobí ji přehlednost zpřístupňující rozlehlý román i těm, kdož jej neznají, nutná redukce však nemá jen utilitární parametry, naopak přináší novou, dramaturgicky promyšlenou kvalitu. To platí především o Józině vyprávění, jež je na rozdíl od původní chronologické posloupnosti zbaveno své prehistorické funkce a vsazeno nad jednotu místa, času a děje ústředního příběhu jako neúprosné fátum; vesnickému dramatu se tak dostává sevřenosti až antického charakteru.

    Šaty pověšené na figuríně (jediný předmět přítomný zpočátku na scéně) si Eva obléká jako zbroj a velké perníkové srdce na ní zavěšené přijímá jako štít. Foto Jan Karásek

    Z hlediska řádu osudové předurčenosti je pak i přijatelná absence motivů, pro které hlavní postava Evy přichází zlomit Józinu dávnou kletbu nad rodem Potockých: do mlýna poznamenaných bratří se vdá vlastně odnikud, bez srozumitelných pohnutek, jen s odhodláním přetnout pouto starých vin. Výmluvné je pro to gesto, jímž si šaty pověšené na figuríně (jediný předmět přítomný zpočátku na scéně) obléká jako zbroj a velké perníkové srdce na ní zavěšené přijímá jako štít. Mimovolnému odhodlání vzít na sebe vůdčí zodpovědnost odpovídá i zpodobení mlýna jako pojízdného včelínu: Eva chce být matkou, jež novému domovu dává smysl, stejně tak oba bratři Štěpán s Ambrožem nejsou se svým zatížením nepodobní trubcům. Výtvarný motiv plástve na kostýmech i scéně navíc svou účelností připomíná jistou racionalitu Eviných snah a dává koneckonců váhu Štěpánovým výčitkám, že jejich manželství nebylo založeno na lásce. Neméně výmluvný je také motiv lidového potisku látek, jež slouží jako dekorace některých scén a ve volných pruzích coby prostředek někdy zavinutí, jindy spoutání. Symetrický řád ornamentu tvoří polemický rub pracně budovaných plástů a vyjadřuje stěží překročitelné limity venkovského společenství, v jehož rámci se zdánlivě separátní drama hlavních figur odehrává. Spíš k současnosti mířící kostýmy ostatních postav pak upozorňují na trvalou platnost takových potýkání.

    Že je divák stržen univerzální výpovědí časově i sociálně vlastně již odlehlého příběhu, je dáno také hereckými výkony, a to jak barevně do černých tónů sjednoceného chóru vedlejších postav, tak zejména ústřední trojice v podání Kláry Vojtkové, Zdeňka Trčálka a Tomáše Šulaje. Všichni mají blízko k expresi, představitelé bratří pak také k naturalismu, jak je patrno z opakovaných opileckých výlevů Štěpánových i zdušené vášnivosti Ambrože. Měl-li být úkol, jejž si Eva ve svém nesení kříže u potoka stanovila, stejně promyšlený jako strhující, pak právě takového účinu dosahuje též Františákova inscenace.

    Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Karolina Světlá, Lenka Lagronová: Kříž u potokaRežie: Martin Františák, dramaturgie: Markéta Špetíková, výprava: Eva Jiřikovská, hudba: Nikos Engonidis. Hrají: Klára Vojtková, Zdeněk Trčálek, Tomáš Šulaj, Irena Vacková, Drahomíra Hofmanová, Josef Králík, Jiří Hejcman, David Vaculík, Monika Horká, Barbora Nesvadbová, Martin Hudec. Premiéra 24. 3. 2018. Psáno z představení 16. 1. 2019 v rámci festivalu Zaráz.


    Komentáře k článku: Zaráz: Evino nesení kříže u potoka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,