Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zápisy ze zlínských setkávání (No. 2)

    Ať je hned v úvodu tohoto článku jasno: orientaci dramaturgie Městského divadla Zlín na regionální témata dlouhodobě obdivuji, k étosu umělecké tvorby Doda Gombára chovám respekt. Ani jeden z výše uvedených údajů ovšem neznamená, že budu svoje zraky mhouřit, odhazovat oční optiku či jinak zamlžovat problémy, které jsem s nepochybně ambiciózním jevištním opusem Zvlčení (Prolnutí) měl. Bylo jich nemálo.

    Romaneto o vlcích, lidech a úkazech, z něhož kdysi jeho autor Antonín Bajaja vykutal zlatou hřivnu Magnesie litery, sebevědomě kráčí stezkami, jež pomáhala vytyčovat nejenom lidová tradice mysliveckých legend. FOTO MDZ

    Romaneto o vlcích, lidech a úkazech, z něhož kdysi jeho autor Antonín Bajaja vykutal zlatou hřivnu Magnesie litery, sebevědomě kráčí stezkami, jež pomáhala vytyčovat nejenom lidová tradice mysliveckých legend, ale především spřízněná díla Jacka Londona či Čingize Ajtmatova (jehož křestní jméno jako evidentní reminiscenci nese i jedna z hlavních postav Zvlčení), v kontextu domácím pak Josefa Čapka (Stín kapradiny) či Rudolfa Těsnohlídka. Zvolené prostředí pak okamžitě prozradí lokální souvislost se Žitkovskými bohyněmi, na jejichž divácký úspěch měla inscenace, premiérovaná 16. prosince loňského roku, zřejmě navázat. Výsledný tvar je ovšem jasným potvrzením platnosti tvrzení o nelehkosti opětovného vstupu do kdysi navštívených bystřin.

    Zleva Radoslav Šopík (Jiří), Milena Marcilisová (Jadviga), Eva Daňková (Markéta), Romana Julinová (Jitka), Matěj Štrunc (Ferda) a Luděk Randár (Tomáš). FOTO MDZ

    Gombárova přebujelá adaptační vize postrádá soudnost i koncentraci a jeho autorský vklad je tentokrát spíše retardačním činitelem. Připsaná rozhlasová nadstavba příběhu, která i nečtenáři předlohy okamžitě prozradí svou cizorodost, se stala bezprostředním spouštěčem nevšední fantazie vynikající scénografky Evy Jiříkovské a poskytla prostor pro uměřené herecké výkony Petry Králové, Rostislava Marka a Gustava Řezníčka, jinak je ale zbytná, konvenčně sentimentální a především nepříjemně zdržující.

    Jeviště ožívá především zásluhou vlčí smečky (Zdeněk Julina a Radovan Král jako Vlci). FOTO MDZ

    Jasně čitelná baladická paralela života lidského a zvířecího se tak táhne na obludně přestřelené ploše tří ploužících se hodin. Vztahová struktura lidských postav je tvořená nahodile a se zřetelnými rysy vyprázdněné režijní rutiny (některé mizanscény, hlasová fuga!). Zejména první polovina by se dala redukovat na zlomek její stopáže, divadelní imaginace je pomálu, převládá značně únavná recitace prózy. Jeviště ožívá především zásluhou vlčí smečky, která se v choreografii Lindy Fernandez Saez projevuje působivým gestickým systémem i přirozenou pospolitostí, jež precizně symbolizuje rodinné soužití, aby zároveň přehledně formulovala i jeho hierarchii, což je aspekt, který famílie lidská zde naopak postrádá. Svět vlčí tedy v inscenaci jasně dominuje. Jeho lidský protipól obtížně obsazuje vlastní prostor a rozhlas na tom parazituje a banalitu rozsévá. Velká škoda.

    Láska, která nikdy neodešla, jen změnila své skupenství, je jedním z nejsilnějších symbolů inscenace. FOTO MDZ

    Naštěstí v epicentru zlínské jevištní adaptace Bajajovy klíčové prózy se skrývá příslovečný zlatý grál v podobě tradičně vynikající souhry domácího souboru, která výtečně graduje k výrazově naléhavému finále, jež se nesluší vyzrazovat. Pohybové dispozice souboru jsou bezmála fenomenální, stejně jako jeho nesporný energický vklad. Helena Čermáková a Zdeněk Julina jsou bezvýhradně přesvědčiví jako milující se pár, starostliví rodiče i nelítostní predátoři. Pavel Vacek, Radovan Král a Vojtěch Johaník se blýsknou výbornou studií mužského dospívání i rostoucí vzájemné rivality. Marta Bačíková s Markétou Kalužíkovou strhnou přirozeností, neokázalým charismatem a především sebevědomou prezentací mnoha podob ženského charakteru. Z postav lidských zaujmou především Eva Daňková a Luděk Randár coby poněkud uondaný manželský pár, z jehož vztahu ale dosud nevyprchaly relikty někdejší vášně. Láska, která nikdy neodešla, jen změnila své skupenství. Je nakonec jedním z nejsilnějších symbolů inscenace, jíž by více slušel upravený titul Zvlčení – touha po prolnutí.

    Zvlčení doporučuji jako výzvu k ohledávání divadelního artefaktu. FOTO MAREK MALŮŠEK

    Přes všechny nepříliš funkční hrátky s mikrofony, prolínáním vrstev i společenskou kritikou, se ve finále zrodil projekt, který s čistým svědomím nemůžu a ani nechci zavrhnout. Zvlčení tudíž doporučuji jako výzvu k ohledávání divadelního artefaktu, jenž jistě není dokonalý, ale za divákův zájem se rozhodně dokáže odvděčit. Což není málo.

    Dobrou noc!

    Příště: Středeční Anne Franková z Nitry!

    Městské divadlo Zlín – Antonín Bajaja – Dodo Gombár: Zvlčení (Prolnutí). Režie a dramatizace: Dodo Gombár, dramaturgie: Vladimír Fekar, obraz pro potřeby scénografie: Josef Ruszelák, výparava: Eva Jiřikovská, pohybová spolupráce: Linda Fernandez Saez, hudba: Richard Dvořák. Premiéra 16. prosince 2017. Psáno z festivalového uvedení 15. května 2018.

    ///

    Více na i-DN:

    Zápisy ze zlínských setkávání (No. 1)

    Česko-slovenské mosty 2018 (No. 1)

    Česko-slovenské mosty 2018 (No. 2)


    Komentáře k článku: Zápisy ze zlínských setkávání (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,