Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zápisy ze zlínských setkávání (No. 1)

    Den dobrý všem a příjemné počtení přeji! Je zahájen můj pravidelný květnový rituál a já se již spokojeně pohupuji v přívětivé náruči 23. ročníku česko-slovenského divadelního festivalu Setkání Stretnutie.

    A protože zážitky nesdílet bylo by hříchem, jejž rozhodně nehodlám provozovat, buďte tedy srdečně vítáni u další ze série festivalových reportů, tentokrát z akce, jež bez pochyby patří k mým nejoblíbenějším (Hradče, Hradiště, Hronove, Ostravo, Písku – nežárlit, však na vás taky dojde!)

    Můj příjezd do domácí meky obuvního průmyslu a sympaticky nepříliš tendenční divadelní dramaturgie, která by pro ostatní podobná letoviska mohla být dobrým vzorem, se naštěstí obešel bez sebemenších zádrhelů. Šarmantní, milá, informovaná a genderově adekvátně pestrá obsluha akreditačního centra mně sice zapomněla vybavit MdZ taškou, věrnou to společnicí festivalového harcovníka, po decentním upozornění byl však tento minilapsus briskně napraven, což můj vnitřní mikrokosmos uvedlo do opětovné rovnováhy. Po nezbytném prvním pokrmu (tradiční kombo sýr smažený, brambory vařené, omáčka tatarská) v místním klubu, jehož vyhlášená kuchyně za poslední rok nikterak neslevila ze svých kvalit ani velikosti porcí, jsem tedy byl ideálně naladěn na startovní položku nabitého programu.

    Frontmanka kapely, sličná woman Waits Vladimíra Dvořáková. FOTO archiv autora

    Hudební předkrm v podobě plenérového koncertu neo šansonové kapely Heda Pěňová byl záležitostí z druhu radostných, a to i přes nečekanou přítomnost banalit v některých textech, které mi ale v pozdější fázi večera omluvila samotná frontmanka kapely, sličná woman Waits Vladimíra Dvořáková, coby důsledek jejich letitosti. Následná zahajovací ceremonie byla naštěstí stručná, politické proklamace neurážející, společné zpívání hymen opět nabité pozitivními emocemi. Podobně jako bouřlivé přivítání Emílie Vášáryové, která obdržela Cenu Martina Porubjaka.

    Od Deburaua přes Děrevo až k DV8… FOTO archiv autora

    Velké jeviště Městského divadla Zlín pak již svým sólovým vystoupením naplno ovládl patron letošního ročníku, mim, performer, režisér, pedagog a choreograf Radim Vizváry. Odvážnou volbou úvodního představení dala festivalová dramaturgie jasně najevo, že se nebojí změny ani rizika. Vizváry v inscenaci nazvané lakonicky Sólo naplno oživuje někdejší slávu české pantomimy v celovečerní the best of benefici, v níž s brilancí seznamuje diváky se širokou škálou typů nonverbálního divadla, od klasické pantomimy přes butó až k modernímu fyzickému divadlu. Jeho imaginární vor, v němž s elegancí Cháróna diváky během devadesáti minut ladně převeze od Deburaua přes Děrevo až k DV8, přitom funguje nenásilně, plynule i neškolometsky. Vizváry se totiž nikdy nespokojí s pouhou reprodukcí povědomých situací, ale dovádí je do dokonalosti a zároveň s nimi svobodně žongluje. Partnerem mu přitom je zejména vynikající light design (Karlos Šimek, Hugo Hejzlar). Decentní skvrnkou na kráse bezesporu povedené performance jsou jen některé zbytečné úlitby směrem k potřebám masového publika. Sólo je nejen sugestivní a sebevědomou, nikoli však arogantní jevištní definicí umělce na vrcholu sil, ale především jasnou zprávou o tom, že česká pantomima is not dead. Je ve formě a velmi divácky atraktivní, což dokázala mocná návštěva i závěrečný potlesk. Suma sumárum výborný úvodní výkop!

    Ikona zlínské juvenilní pop punk scény, nedávno znovuzrozená skoro kultovní úderka Franc Alpa. FOTO MAREK MALÚŠEK

    Atmosféru v chapiteau za Městským divadlem Zlín pak v posledním programovém chodu prvního festivalového dne rozvířila ikona zlínské juvenilní pop punk scény, nedávno znovuzrozená skoro kultovní úderka Franc Alpa. Zde již byla textová infantilita naprosto v pořádku. Pánové totiž dobře vědí, co dělají, a (sebe)ironie je jejich silnou zbraní. Rozpustilá kombinace East 17, Vypsané fixy, Znouzecnosti a Fíhy Tralala představuje ideální doprovod pro rodící se večírek i letní plenérové hudební orgie. Zlín je i punk!

    Příště: Úterní zvlčení!

    ///

    Více na i-DN:

    Česko-slovenské mosty 2018 (No. 1)


    Komentáře k článku: Zápisy ze zlínských setkávání (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,