Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zápisy ze zlínských setkávání 2019 (No. 8)

    V náruči dejvický noci

    Finále mé letošní zlínské odysey patřilo pražskému Dejvickému divadlu, které se tentokrát usalašilo v k prasknutí zaplněném Velkém sále Městského divadla Zlín. Popularita jednoho z nemnoha aktuálních domácích diváckých kultů, podpořená čerstvou a nadmíru povedenou televizní Zkázou, je zjevně enormní a s ní bohužel přichází i fanouškovská hysterie. Dejvičtí jsou nejen co do úrovně zbožštění, ale i umělecké souhry divadelním ekvivalentem Pink Floyd, diváctvo se ovšem během jejich vystoupení často chová jako na koncertě Kabátů. Je jim totiž zcela jedno, co milovaní aktéři zrovna hrají, hlavně že jsou přítomní, živí, hýbou se a promlouvají, tedy existují. Spodní prádlo vrhané na jeviště a stánek s merchem jsem postrádal, neadekvátně bouřlivé  reakce po mnoha replikách však nikoli.

    Generační duel důstojné postarší zkušenosti (Zdeňka Žádníková, vpravo) a nevycválaného, energií kypícího mládí, v němž již ale roste spontánní touha po poznání (Elizaveta Maximová), je skutečným srdcem inscenace. Foto Hynek Glos

    Nijak zde nehodlám rozporovat bezpochyby vysokou profesionalitu Dejvického divadla, ale všeobecné nadšení ze Zelenkova čtvrtého režijně-autorského opusu přímo pro něj stvořeného nesdílím. Nejdřív ovšem k nesporným pozitivům sporného počinu: Elizaveta Maximová zvládla svůj dejvický debut s bravurou, jež v pohodě snese srovnání s přítomnými veterány, a letmo coby oživlý stereotyp původně načrtnutou postavu obdařila sympaticky bezprostřední energií entuziastického kůzlete, jež je na světelné roky vzdálená karikatuře. Naprosto vyrovnanou protihráčkou je jí Zdeňka Žádníková, která bez povrchních obezliček uvěřitelně ztvárňuje nejednoduchou úlohu stárnoucí ženy, nekompromisně střežící odkaz milovaného manžela. Tento generační duel důstojné postarší zkušenosti a nevycválaného, energií kypícího mládí, v němž již ale roste spontánní touha po poznání, je skutečným srdcem inscenace.

    Elegance molekuly byla sice v Cenách divadelní kritiky oceněna jako nejlepší poprvé uvedená česká hra roku 2018, tato skutečnost ale dokazuje spíš místní dramaturgický úhor v kombinaci s diváckou setrvačností odborně kritické obce, jinak by se vavřínového věnce nemohlo dostat dramatu tak pofidérních kvalit. Zelenka totiž věren svým tradicím podobně jako v Tereminovi opět staví na silném, širšímu publiku v podstatě neznámém příběhu, snaživém rešeršování a v rámci možností autentické profesní mluvě, formální struktura hry jej však usvědčuje z rutiny a monotónního dojení doku-dramatických klišé. Zelenkovy nefunkční hrátky s retrospektivou ruku v ruce s nedůslednou dramaturgií Olgy Šubrtové nepřípadně rozrušují půdorys dramatické předlohy, ubližují pointám a umrtvují temporytmus. Ukolébavka první půle inscenace se po přestávce jen těžkopádně mění v drama, jehož vyústění divák dávno zná. Vyprávění válcuje hru.

    Zelenka staví na silném, širšímu publiku v podstatě neznámém příběhu, snaživém rešeršování a v rámci možností autentické profesní mluvě, formální struktura hry jej však usvědčuje z rutiny a monotónního dojení doku-dramatických klišé. Foto Hynek Glos

    Zelenka coby režisér navíc dosud nepochopil klíčové rozdíly mezi filmem a divadlem, a tak se opět uchyluje k jevištní imitaci cinematických postupů. Vynikající herce až na výše zmíněné výjimky profesně nijak neposouvá, jen vyvařuje jejich obvyklé typy. Výsledkem je živě realizovaná „televizní“ inscenace žánru ušlechtilé nudy, tedy formát, který nehodlám u uměleckého subjektu kalibru Dejvického divadla akceptovat. V pomyslném divadelním souboji na téma věda a život tak ve všech rovinách dramatických, dramaturgických i inscenačních s drtivou převahou vítězí Moskyti.

    Dejvické divadlo, Praha– Petr Zelenka: Elegance molekuly. Režie: Petr Zelenka, scéna: Nikola Tempír, kostýmy: Michaela Horáčková Hořejší, dramaturgie: Olga Šubrtová. Hrají: Ivan Trojan, Veronika Khek Kubařová, Martin Myšička, Pavel Šimčík, Petr Vršek, Zdeňka Žádníková, Vladimír Polívka, Václav Jiráček, Elizaveta Maximová a Lada Jelínková. Premiéra 5. 4. 2018. Na festivalu Setkání Stretnutie 18. 5. 2019.

    ///

    Více o inscenaci na i-DN:

    Kudy vede cesta ke vzniku zázračného léku

    Více o festivalu na i-DN:

    Setkání Stretnutie


    Komentáře k článku: Zápisy ze zlínských setkávání 2019 (No. 8)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,