Zápisky z Mighty Sounds (No. 3)
První část své letošní táborské neděle jsem slastně proklimbal až do pozdně obědových časů, neb kombinace hořčíkové tablety a sektu k snídani zapůsobila jako mocný kolíbač i spánkový šaman. Takto načerpaná energie se mi při mocném festivalovém finiši velmi intenzivně hodila, neb zážitky číhaly doslova všude.
Antidivadlo Marza mne uhranulo. Foto archiv festivalu
Antidivadlo Marza mne uhranulo ujetou narko pohádkou Jak Trautenberk kouzelné byliny kradl, a opět tak dokázalo rodinnou přítulnost místní dramaturgie. K totálnímu probuzení jsem dospěl s balkánskou diskotékou pražských Cirkus Brothers a výtečnými australskými divno punkery The Dead Set.
Po občerstvení kvalitním hummusem jsem absolvoval kolečko po bedlivých strážcích hudebních tradic – Kanaďané Head the Shot do mě nasypali koňskou dávku kvalitního HC, čeští Twisted Rod obdarovali fortelným padesátkovým rockabilly soundem a slovenští následovníci letos bohužel na poslední chvíli absentujících Polemic Medial Banana osvěžující směsí dubu, world music a reggae.
S rychle nastupujícím večerem jsem se dobrovolně a s radostí poddal neuvěřitelnému kombu: nejprve jsem na Jameson stage lačně pozřel domácí krále gore grindu Gutalax, jejichž umělecká tvorba je stejně drsná, jako humorná a výborně se snoubí s excentricky přitažlivou pódiovou show. Jejich očistný klystýr nemohlo v mém harmonogramu logicky následovat nic jiného než opětovné setkání s Vagynami dy Praga, jejichž koncert byl tradičně jedním z vrcholných čísel programu Radio 1 Baru. Strhující směs žánrů, vtípků, mužských hlasů a opulentních kostýmů byla výborným vydechnutím před závěrečnou bouří emocí a naplněných snů.
Nechal jsem si nafackovat nejtvrdším ořechem letošní edice, v podobě pražských kovotepců Abbie Falls, láskyplně se polaskal se žánrovým koktejlem britských Dub Pistols, kteří nezapřou své nástupnictví legendárních The Clash, a také utrhl další plod hříchu z australského punkového ráje v podobě excelentních Clowns. A pak už přišel čas na finální extázi.
Ano, 16. Mighty Sounds si svůj hlavní triumf schovaly až do samotného finále. A nebudu lhát, neobešlo se bez slz. Živé setkání s Dropkick Murphys je totiž pro mne podobně zásadní, jako pro Vladimíra Hulce kontakt s uměním Mina Tanaky, Kateřinu Kykalovou původní Balada pro Banditu (či vypravěčské mistrovství Petra Feyfara) a zbytek světa třeba Rolling Stones. Euforická tečka za výborným comebackem milovaného podniku měla podobu bezmála regulérního samostatného koncertu, během něhož zazněly největší hity i nejnovější přírůstky do repertoáru jednoho z největších gigantů aktuální celtic punkové scény. Při Rose Tattoo se významně leskly stovky párů očí a mezi hledištěm a pódiem zavládl totální soulad. Příkladný konec tria báječných dní, jejichž decentním epilogem byl příjemný dojezd v zákulisí, jenž zahrnul tance, paření obstarožních arkádovek, a rozloučení s milými přáteli.
Dokončení příště!
///
Více na i-DN:
Zápisky z Mighty Sounds (No. 1)
Zápisky z Mighty Sounds (No. 2)
…
Komentáře k článku: Zápisky z Mighty Sounds (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
