Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Zápisky malé kritičky (No. 3)

    Představte si, že by se vám naskytla příležitost projít si několika kruhy pekla se zárukou, že se vám (alespoň částečně) nic nestane, a zároveň si to náramně užijete. Pokud vás tato představa zaujala, pak by vaše kroky měly co nejdříve zamířit do pražských Letňan, kde se tyčí obrovské šapitó nesoucí název Ohana Horor Cirkus, kde se až do konce listopadu hraje nová show The Game. Pokud vás ovšem taková představa neláká, pak bych vám ráda nabídla několik důvodů, proč by vás návštěva prvního českého hororového cirkusu zajímat měla. 

    Foto: archiv projektu

    Při zmínce hororového žánru spoustě z nás vytanou na mysli především obrazy děsuplných figur z hororových filmů. Jenže, horor není pouze filmovou záležitostí a málokdo nejspíš tuší, že se objevuje i na divadelních prknech. Pravdou je, že v divadelním světě není příliš hraným žánrem, především kvůli velmi tenké hranici mezi děsivostí a směšností, jejíž nepřekročení vyžaduje značnou píli a um.

    V činoherní sféře se čas od času hororová inscenace vynoří, ale přesunout horor z divadelního jeviště do manéže cirkusového šapitó doposud napadlo akorát jediný český soubor, kterým je unikátní cirkusové uskupení Ohana (v havajštině se jedná o výraz pro rodinu, poznámka autorky). Tento soubor se rozhodl, že hororový žánr ohlodá až na dřeň a připravili pro své publikum tří hodinovou show The Game inspirovanou netflixovským hitem Hra na oliheň (Squid Game) – korejskou hrou o přežití.

    Foto: archiv projektu

    Cirkusová podívaná pracuje s inspirací tímto seriálem spíše jako se zkratkovitým, zastřešujícím konceptem, který se jednou za čas objeví v záplavě jednotlivých výstupů. Při soustředěném pozorování lze jednotlivé střípky odkazující ke korejskému seriálu poskládat do jednoduchého příběhu, ale jelikož rámcovým scénkám v mnoha případech chybí režijní akcent, působí tak dramaturgická složka díla značně monotónně. Ovšem, nevýrazný rámec zastupuje pravděpodobně to jediné, co se dá inscenaci vytknout a s jistotou lze říci, že je také tím posledním, čím byste se při téhle podívané zabývali.

    The Game je Show s velkým S, která začíná už při samotném příchodu do menšího „před-šapitó“, kde na publikum dýchne atmosféra kombinující pocit mírného napětí a hravosti. V předsálí stojí několik karavanů (s občerstvením, prodejem suvenýrů a kolem štěstí) zdobených hororovými prvky jako jsou lebky, kříže, pavučiny, umělá krev a mnoho dalšího. S doprovodem tlumených, barevných světel, které do jisté míry zkreslují obraz skutečnosti, vzniká v celém prostředí atmosféra bujarého veselí a relativního klidu. Úsměv na rtech vám ale postupně pohasne, když zaznamenáte, že se mezi přítomnými diváky pohybují podivná individua v maskách a se zbraní v rukou (mačeta, řetěz nebo baseballová pálka). Jejich přítomnost může zprvu vyvolat pobavený neklid, ale záhy snadno znejistíte, jelikož tyto bezejmenné postavy se s vámi nebojí interagovat – narušují vaši komfortní zónu s příliš blízkým, nevraživým očním kontaktem, tahají za vlasy či nečekaně sevřou některou z částí vašeho těla. Postavy záměrně narušují hranici mezi hrou a realitou, a co víc? Nemáte nejmenší tušení, kde se případná hranice nachází.

    Opravdová cirkusová jízda začíná v samotném šapitó plném kouře, bláznivě poblikávajících světel a uši rvoucí hudby. Show sestává z rozmanitých artistických performancí, jakými jsou žonglování, vzdušná akrobacie na šálách, ohňová show nebo hula hoop. Po technické stránce je soubor cirkusu obdivuhodně zdatný (v jeho řadách jsou totiž talentovaní umělci i ze zahraničí), chcete-li ovšem jít na čistě technicky dokonalou show, pak by vás o něco více zaujali spíše členové jiných divadelních souborů (La Putyka, Losers Cirque Company). Do Ohany ale nejdete proto, abyste viděli technicky propracované a složité gymnastické umění – jejich dominantou je především strhující show. Málokoho proto napadne přemýšlet nad technickou dokonalostí jednotlivých kousků, jelikož v poctivě vytvořené rozdivočelé atmosféře funguje předváděné umění přímo uhrančivě.

    Foto: archiv projektu

    Vedle náročnějších cirkusových disciplín tvoří The Game drobnější scénky a klaunérie, v níž se formou dvou hlavních klaunů (Matěj Břešťák a Robert Mukenšnábel) projevuje unikátnost, a částečně i hororovost cirkusu Ohana. Jejich výstupy jsou vulgární, plné sexuality, opovážlivého, nekompromisního a pohrdavého chování vůči publiku – zkrátka absolutním opakem toho, co byste očekávali od běžného přístupu kontaktních herců. Jenže právě to tvoří esenci celé show a umělci si tím bezpodmínečně získávají srdce publika (o čemž vypovídají opakované a nadšené vlny reakcí).

    Břešťákova postava v podobě klauna Špíny posouvá onu nekorektní hranici ještě dál. K show totiž patří i aktivní zapojení diváků, a to mnohdy dost nevybíravým a ponižujícím způsobem. Ať už jde o nucení diváka klečet na zašpiněné manéži, když je přivázán na řetězu a nucen poslouchat rozkazy jako pes či sexuálně podkreslené a nevybíravé rozplácnutí papírového tácku se šlehačkou na obličej diváka s následným přinucením k vypití panáku, … a mnoho dalších, drastičtějších akcí, nad kterými zůstává rozum stát. Vyjmeme-li jednotlivé akce z kontextu celého díla, pak herecký přístup k publiku působí ohavně a nelidsky, ale chování jednotlivých aktérů, v němž jsou hranice mezi diváky a aktéry značně posunuté, je představeno již před začátkem show, a právě proto je publikum ochotné tento způsob chování akceptovat… a svým šokujícím způsobem to výborně funguje.

    Nejkurióznějším úkazem celé show je klaun Špína Matěje Břešťáka, se kterým se publikum setkává při vstupu do cirkusu. Břešťák vyvolává nepříjemné pocity už samotným vzezřením, jelikož svým okostýmováním a líčením evokuje klauna Pennywise z filmové verze TO (2017) režiséra Andyho Muschietti. Podobně jako představitel Pennywise Bill Skarsgård, tak i Matěj Břešťák dokáže jedním okem šilhat, tudíž jakýkoliv delší pohled do jeho vyvalených, šilhavých očí začne být silně nepohodlný a znepokojivý. Břešťák těchto diváckých slabůstek využívá a s přidrzlým tykáním se na diváka obrací se slovy Nedokážeš se mi dívat do očí?, přičemž nekomfortnost dané situace umocňuje tím, že se jeho nepřirozeně rozesmátá tvář neustále pohybuje v blízkosti vašeho obličeje.

    Foto: archiv projektu

    Působivost jeho figury spočívá i v jeho schizofrenních sklonech – z polohy děsivě „rozkošného“ klauna s pisklavě mazlivým hláskem se ve zlomku vteřiny přemění na vulgárního maniaka s drsným hlasem. Hrůza z jeho postavy tkví v jeho absolutní nepředvídatelnosti – jeho chování působí jako hra, která se může kdykoliv zvrtnout. Paradoxní je, že i přes svůj odrazující vzhled a hrůzné chování v jisté zvrhlé a nepochopitelné rovině stále vzbuzuje zájem a úžas.

    Matěj Břešťák předvádí ohromující herecký výkon. Charakterová proměna, která vede od jeho skutečného já k vyšinutému klaunovi působí jako proměna Jekylla v Hyda, v níž po Břešťákovi nezůstane ani stopa. Klaun Špína totiž zůstává klaunem i ve chvílích, kdy není na scéně středem pozornosti, ale i v mezičasech, kdy se nehraje, a nikdo se zdánlivě nedívá. Od začátku do konce zůstává tím stejně podivným, chlípným maniakem s nepochopitelně nevyčerpatelným množstvím energie, nevykřičenými hlasivkami a spoustou ostrých slov na rozdávání. Břešťák je chodícím perpetuum mobile a jedno zhlédnutí jeho výkonu zkrátka nestačí.

    Ohana Horor Cirkus ve svém šapitó od základů vystavěla zcela nový svět – jakousi odvrácenou stranu reality, která je obrysově zkonstruována ze spousty crossoverů (najdeme zde odkazy na současné populární (nejen) kinematografické hity jako Stranger Things, Mad Max, The Exorcist nebo Money Heist) a napěchované hudební dramaturgie udržující nabuzenou a místy i strašidelnou atmosféru. Vstupem do této reality zavítáte do světa, kde se zhmotňují noční můry, ale který si vás zároveň tak svůdně omotá kolem prstu svou překvapivou hrubostí a uhrančivostí, že i když se s vámi nebude jednat v příliš čistých rukavičkách, stejně se budete chtít znovu vrátit.

    ///

    Ohana Horor Cirkus, Praha – Ohana Horor Cirkus: The Game. Režie: Marcela Joová starší, kostýmy: Marcela Joová starší, zvukový a světelný design: Jaroslav Ferenc. Hrají: Matěj Břešťák, Robert Mukenšnábel, Oggie Suerte, Henry Reichert, Marcela Joo mladší, Marcela Joová starší, Sabina, Bony, Tamara, Jan, Eddy, Kasky, Tom, Hana, Rafael. Premiéra 18. 2. 2022.  


    Komentáře k článku: Zápisky malé kritičky (No. 3)

    1. PtrPnk

      Avatar

      Skvěle vystiženo,
      díky. Show jsem viděl v Plzni na jaře a musím říct, že ve mně doteď rezonuje. Měl jsem šanci vidět rovněž Obludárium bratří Formanů – jsou to dva úplně jiné světy. Je to jako rozdíl mezi rockovým koncertem a tradičním muzikálem, řekl bych. Ale obojí bylo skvělé, o tom žádná.

      17.11.2022 (6.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,