Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Zápisky malé kritičky (No. 2)

    Kdo je Máni Stein?

    Vítejte na planetě Reykjavík – na malém ostrůvku života, který je na denní bázi opředen těžko prostupnou mlhou a nezkrotnou přírodou. Představte si, že zde žijete. Žijete zde v době, kdy na tuto malou planetku proniká strhující kouzlo biografu. Ovšem, aby toho nebylo málo, tak si představte, že se ocitáte v roce 1918; propuká španělská chřipka. Zbývá jediná otázka – kdo je Máni Stein?

    Inscenace Měsíční kámen je další česká adaptace románu islandského spisovatele Sjóna. Foto: archiv divadla

    Máni Stein je jeden z hrdinů, jenž od 2. září do konce svých inscenačních dní zaujme své místo na scéně Studia Hrdinů. Inscenace Měsíční kámen, další česká adaptace románu islandského spisovatele Sjóna (první inscenaci Skugga Baldur na motivy románu tohoto autora uvedlo Studio v roce 2016), přináší do českého divadelního podnebí působivou mystiku dalekého Severu, která je svou tajemností neodolatelně lákavá. Proč by taky ne? Mimo záhadnost oslovuje i jistou chladnokrevností, mlčenlivou krásou tamější přírody a nelze opomenout ani hrdiny, do jejichž charakteru se promítají ozvuky prastarých ság. Sjón k tomu ve svém díle ještě přidává hodnotu v podobě syrové bezprostřednosti s punkovým odérem modernity.

    Abychom ovšem našli odpověď na otázku, kdo je Máni Stein, musíme vstoupit hlouběji do zamlžené krajiny tohoto světa.

    Ze sopečných výparů a mlčenlivých záběrů přírody promítané na plátně se pozvolna vynoří svět stvořený režisérkou Kamilou Polívkovou a herečkou Terezou Hofovou. Na první pohled jde o perský koberec a plátno; záhy ovšem zjišťujeme, že první pohled je pouze povrchní. Díváme se totiž na svět seskládaný z několika dimenzí (literární, filmové a divadelní), jejichž průsečíkem je onen záhadný Máni Stein (Jan Cina). Ten na úplném začátku vystoupí z řad publika a pasuje se tak do role mentora, snad i režiséra, který nám plynulým proplouváním skrze jednotlivá média rozkrývá životní příběh své maličkosti.

    Originální invencí v podobě mísení a prolínání divadelní sféry s filmem a literaturou si inscenační tým uvázal k noze pomyslnou kouli, která sice fantasticky vypadá, ale nese s sebou spoustu rizik. K dosažení kýženého efektu je totiž třeba přesného timingu, vzájemné synchronizovanosti, ale především je potřeba jednotlivé střípky příběhu v tomto roztříštěném světě naaranžovat tak, aby byl divák schopen utvořit si alespoň částečně celistvý obraz. V případě inscenace Měsíční kámen se tato „koule“ (naštěstí) stává funkční předností díla. Místy se samozřejmě objeví drobné nešvary, kdy souběžnost živého a nahraného kolísá, ale vzato jako celek se tvůrcům podařilo vytvořit funkční obraz imaginárního světa, kdy všechna zvolená média fungují v kompaktním celku.

    Svět, jehož jsme svědky, tedy vnitřní svět Mániho Steina, se díky zvolené technice propojení různých uměleckých médií stává nestálý a konstantně se měnící. Je jako jízda na horské dráze – nikdy nevíte, co vás čeká při dalším sešupu: z němého filmu se stává divadelní live-cinema, uzavřený svět perského koberce se v mžiku promění na neznající hranic obrovského sálu. K prostorovému kouzlení scénografického Houdinyho (Antonín Šilar) se přidává světelný design (Václav Hruška, Antonín Šilar), který citlivě reaguje na proměny situací a skrze plynulé proměny umožňuje publiku snáze proniknout do hlubin tohoto světa. Ač se inscenátory utvářený svět může jevit jako matoucí svou nestálostí, Jan Cina jej třímá pevně v rukou. Díky němu je tato inscenační jízda sice stále zběsilá, ale jeho přítomnost vám dodává jistotu, že další sešup zvládnete.

    Vhledu do duše Mániho Steina pomáhá mimo jiné i hudba, respektive ticho. Velká část díla je ponořena do ticha nebo do zvuků tak nenápadných, že snadno nabudete dojmu jako by byl sál obklopen mlčením. Jenže nejde o trapné ticho, v němž se pozvolna začínáme nudit – inscenace Měsíční kámen rozkrývá celou škálu ticha. Jan Cina totiž s absolutní lehkostí dokázal každou chvíli mlčení naplnit emocí odpovídající dané situaci. Díky jeho hereckému citu máme možnost okusit ticho napjaté, tíživé, beznadějné, uvolněné nebo třeba uspokojivé. Ač se na několika málo místech délka ticha pohybuje na hranici snesitelnosti (například, když se Máni notně dlouho probouzí z nákazy španělskou chřipkou), každá situace je pečlivě vystavěna tak, aby mlčení posloužilo jako zintenzivňující prostředek daného momentu, nikoliv jako jeho prázdná výplň.

    Chceme-li ale opravdu přijít na to, co je Máni Stein zač, měli bychom nejprve poznat Sólu Guðb- (Tereza Hofová). Jeho Irmu Vep, supertajnou špionku, která se plíží po prknech Mániho vědomí a libovolně se vkrádá do jednotlivých střípků jeho života, konstantně mu připomínající… co vlastně?

    Inscenace jasně poukazuje na to, že je přítomnost Sóly pro Mániho důležitá, o čemž vypovídá její přítomnost téměř v každém okamžiku jeho života: ať už na plátně či fyzicky v jeho blízkosti, jako Irma Vep, v odhozeném rudém šátku nebo i v ozvěnách volajících Kde je Sóla Guðb?. K jejich tajemnému propojení odkazují i samotná jména – Máni (Měsíc) a Sóla (Slunce) je představují jako dvě kontrastní bytosti, dva vesmírné elementy reprezentující jejich platonický, leč intenzivní a osudový vztah.

    Propojenost jejich životů je zřejmá. Osudným se jim stane moment, kdy filmová projekce Irmy Vep splyne se skutečnou Sólou Guðb – od té chvíle je neodlučitelnou součástí Mániho života. Skrze její osobu reflektuje nefalšovanou lásku k filmu a nejspíš i platonický cit k ní. „Nejspíš“ je v předchozí větě využito proto, že formou slov nám inscenace jejich vztah nadefinuje vcelku srozumitelně, ovšem ve scénicko-hereckém pojetí je tento vztah značně rozostřený. Jan Cina i Tereza Hofová své postavy ztvárňují s hravostí a precizností; ovšem, co je mezi nimi, zůstává v inscenaci tak záhadné jako odpověď na otázku, kdo je Máni Stein.

    Role Mániho Steina skrývá na první pohled neodhalené úskalí; a to, že se v podstatě jedná o role dvě. Jan Cina zachycuje postavu rozpolceného, homosexuálního mladíčka s povrchní nezaujatostí, snad až odosobněností – jako by se sám na sebe díval odkudsi z dálky. Daří se mu tak představit lidskou bytost, jejíž emoční hrany jsou značně otupeny ztrátami, které v životě podstoupil.

    Čím déle Cinův výkon sledujeme, tím snáze se na povrch prodírá druhá, nevyřčená role – nitro Mániho Steina v celé své melancholické kráse. Cina na prkna světa přivádí citlivou, zlomenou duši zahrabanou pod hromadou přizpůsobivé všednosti. Formou drobných gest, pohledů, v naplněném mlčení a v slovech mezi řádky sledujeme chlapce hledajícího a prahnoucího po lásce – vidíme opravdového Máni Steina.

    Máni Stein je v podstatě takový kaleidoskop. Mnohým by možná stačilo jednou se podívat a zaškatulkovat jeho příběh jako fiktivní dobrodružství homosexuálního mladíčka s podivnou láskou k filmu a jakési Sóle Guðb. Inscenace Měsíční kámen ovšem otáčí Máni Steinem různými směry a umožní nám spatřit a prožít krásnou, mnohovrstevnatou bytost vytrženou z běhu podivně mystického severského světa, jehož životní střípky se střetávají a míjejí mezi filmovým plátnem, divadelním prostorem a tajemstvím nevyřčených slov. Je jako motýl, na jehož barvu křídel budeme vzpomínat, i když už se přestala třepotat.

    … a na závěr si představte, že byste veškeré své úsilí na rozkrytí identity Mániho Steina věnovali chlapci, který nikdy nebyl.

    Studio Hrdinů, Praha – Sjón: Měsíční kámen. Překlad: Helena Kadečková, koncepce: Kamila Polívková, Tereza Hofová, dramatizace a režie: Kamila Polívková, dramaturgie: Linda Dušková, scéna: Antonín Šilar, kostýmy: Zuzana Formánková, hudba a sound design: Þóranna Dögg Björnsdóttir, Aid Kid, light design: Václav Hruška, Antonín Šilar, projekce: Nanna MBS, Antonín Šilar. Hrají: Tereza Hofová, Jan Cina. Premiéra 2. 9. 2022.


    Komentáře k článku: Zápisky malé kritičky (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,