Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Za divadlem do Hradce (No. 9)

    Jako poslední závodník směřující k cílové pásce přebírám „zpravodajský štafetový kolík“ a pokouším se uzavřít desetidenní běsnění v kdysi věnném městě českých královen, dnes především sídle Klicperova divadla a po dvacáté i Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů.

    V Hradci je vymeteno... FOTO AUTORKA

    V Hradci je vymeteno… FOTO AUTORKA

    Vrátit se na místo činu není věru veselé a to ani v případě festivalu, jehož chřtán jste opustili v nejlepším. Nikde ani noha. V Žižkových sadech se parta techniků chystá na poslední dosud stojící Open stan, po zbytku improvizovaných stagí letošního Open Airu jako by se zaprášilo. Po některých zůstal jen obrys v podobě slehlé žluté trávy, či prádelní šňůra natažená mezi dvěma stromy. Výstava ve Ville Mysteria avizovaná programem je v likvidaci, jak hlásí mnou náhodně lapený kustod, který má z podané informace evidentně dvojnásob radosti než já zklamání.

    Kdo se bojí Virginie Woolfové FOTO IGOR CHMELA

    Kdo se bojí Virginie Woolfové? FOTO IGOR CHMELA

    Zbývalo vyčkat na hlavní program tedy na šestnáctou hodinu ve Studiu Beseda, kde se měla představit Městská divadla pražská s titulem Kdo se bojí Virginie Woolfové? Za „normálních okolností“ bych návštěvu Albeeho dramatu v Rokoku přinejmenším zvažovala, o to víc mě festivalové uvedení překvapilo a potěšilo. S hrou, která nese čtyři příležitosti pro herecké mistrovství, se totiž může divadlo pustit na dosti tenký led. Jedna místnost, dva manželské páry a dvouapůlhodinová emocionální lázeň. Nutno přiznat, že v případě Rokoka sázka vyšla. Obsazení stárnoucího páru Marthy a George Veronikou Gajerovou a Alešem Procházkou je více než šťastné, stejně jako v případě jejich mladších souputníků Nickyho a Honey v podání Viktora Dvořáka a Veroniky Kubařové. Všichni drží svou mantinely přesně vymezenou postavu, aby v ní s každým dalším slovem objevovali nové intonace. Právě slova jsou dalším nečekaným překvapením. Nový překlad Jiřího Joska přibližuje svou neurvalou konkrétností aktéry k současnosti. Zcivilnění by možná občas neuškodilo představitelce Marthy, běsnění nemusí vždy znamenat decibelovou nálož na hraně snesitelnosti. Její obscénost zbytečně podtrhla kostýmní výtvarnice večerní toaletou a výstředním rudým negližé. Přesto mně při sledování kusu několikrát vytanula na mysl věta Ondřeje Sokola, který kdysi v rozhovoru redaktorovi opáčil, že „divadlo není žádná vířivka.“ Kdo se bojí Virgine Woolfové Městských divadel pražských v režii Petra Svojtky opravdu není, je to silná nálož.

    IIuzie FOTO ARCHIV

    Zasloužilí hosté ze Slovenska přivezli IIúzie FOTO ARCHIV

    Poslední z posledních, zahraniční a přeci nám blízcí (kdysi bratrští) hosté ze Slovenského národného divadla Bratislava přivezli Ilúzie. Hru napsal na západ i východ od naší domoviny diskutovaný, nám bohužel ne moc známý, ruský dramatik Ivan Vyrypajev. Slabost a též profesionální zájem, který chovám k tomuto nonkonformnímu lyrikovi současného evropského jeviště, mě také vedl k návratu do Hradce Králové. Byla jsem zvědavá, jak si s Iluzemi, které vnímám jako text vhodnější ke scénickému čtení než k regulérní inscenaci, poradí. Měla jsem to štěstí, v daném případě možná smůlu, že jsem ho viděla v režii autora v moskevském Divadle Praktika, jemuž mometálně umělecky šéfuje. Zde jej nastudoval se čtyřmi třicátníky v minimalistickém leč funkčním scénickém řešení. Výhodou bylo komorní prostředí Praktiky, hlediště nepojme více než šedesát diváků. Intimní atmosféru a pověstný dialog mezi hledištěm a jevištěm, o nějž v případě Iluzí jde především, nebylo třeba suplovat. Na velké scéně Klicperova divadla ani nevznikl. Mohl za to možná přesun inscenace z menšího Studia Nové budovy, kde je běžně uváděna. Možná by ji hradecká Beseda prospěla víc, ale to jsou již otázky směřované k pořadatelům. Situaci nezachránili ani legendy (Emília Vašáryová, Božidara Turzonovová, Martin Huba a Dušan Jamrich), na nichž režijní koncept Eduarda Kudláče stojí. Dokáží udržovat požadovaný ironický odstup od hrdinů vyprávění, ale ani jejich charisma nestačí na ohromný neosobní prostor hlediště. S posledním slovem, se za zády čtyřech vypravěčů po celou dobu představení sedících v pohodlných designových křeslech, objeví za šaufolií nasvícený objekt z propletených trubek, na jehož vrcholu do padající temnoty problikne bílý reflektor. Že by pevný bod v tom stále se proměňujícícm vesmíru, jak o něm hovoří druhý muž v textu? Spíš další otazník, který zůstal po bratislavských Iluzích.

    Pak už se jenom pilo, slavilo, mluvilo a snilo. O čem? Přece o následujícím dvacátém prvním ročníku, který můžeme tímto dnem považovat za zahájený

    ///

    Předchozí díly denních zpravodajství najdete zde:

    Za divadlem do Hradce (No. 1)

    Za divadlem do Hradce (No. 2)

    Za divadlem do Hradce (No. 3)

    Za divadlem do Hradce (No. 4)

    Za divadlem do Hradce (No. 5)

    Za divadlem do Hradce (No. 6)

    Za divadlem do Hradce (No. 7)

    Za divadlem do Hradce (No. 8)


    Komentáře k článku: Za divadlem do Hradce (No. 9)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,