Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Z režisérova zápisníku

    Jako účastník Mezinárodního fóra Berliner Theatertreffen jsem měl v Berlíně velmi plný program: asi 25 % stráveného času jsme sledovali představení a zbylých 75 % jsme naslouchali, hovořili, diskutovali, nesouhlasili či se velmi kultivovaně hádali o tématech, která hýbou německým divadlem i německou společností.

    Již dlouhodobě mě v německém divadelním prostoru fascinuje propojování umělecké stránky se společenskou diskusí. Přirozeně i zde nalezneme mnoho čistě zábavných titulů, ale kusy, které se věnují společenským či politickým problémům, jsou oblíbené jak u kritiky, tak u veřejnosti. Navíc německé divadlo se nebojí globální perspektivy – tu zajišťují jak četné koprodukce s mimoafrickými zeměmi, tak zapojení umělců z dalších regionů, kteří v Německu dlouhodobě žijí.

    Tento trend odráží i výběr účastníků Mezinárodního fóra. Polovina byla z německy mluvících zemí, zbytek pak z celého světa. A skutečně z celého. Trochu jsem se při podávání přihlášky obával, že jako Středoevropan nebudu dost trendy. V západní Evropě frčí daleko více Afrika a Blízký východ. Naštěstí se ale mezi účastníky a účastnicemi z Kuby, Chile, Jihoafrické republiky, Libanonu, Indie, Palestiny, Turecka, Íránu, Burkiny Faso, Egypta, Indonésie či Ruska našlo místo i pro mne.

    Bezesporu jedním z nejživějších témat byla genderová spravedlnost v divadle. Některé kolegyně (ale i někteří kolegové) si stěžovaly na nerovnoměrně rozdělené role a monology mezi muže a ženy Hotelu Strindberg, stereotypní zobrazení hlavní hrdinky inscenace The Girl from the Fog Machine Factory či odmítli diskusi s režisérem představení Uražení a ponížení, který mimo jiné nechal jednoho herce během inscenace pomalovat na černo. I můj oblíbený Velký sešit se od některých dočkal kritiky, že si režisér zvolil čistě mužské obsazení. Theatertreffen zavede od příštího roku kvóty pro ženy – 50 % prezentovaných děl bude napříště vytvořeno režisérkami. Představme si, jaký povyk by způsobilo takové rozhodnutí libovolného festivalu u nás (!). Moji kolegové ve Fóru ale ředitelce vytkli, že je přesto v otázce rovného zastoupení málo progresivní.

    V řadě případů jsem nezastíral svoje rozpolcení. Ve věci rovnováhy mužů a žen chci stát na správné straně, ale řada argumentů mi přišla jako slepě přijímané poučky či názory bez skutečného vhledu do hloubky problému. Na druhou stranu jsem si – i díky absentující diskusi o tomto fenoménu v českém prostředí – připadal jako začátečník: myšlenky jsem si teprve formuloval, zatímco ostatní se už mohli ponořit do problému daleko hlouběji.

    Ve výsledku mi nejlepší příspěvek do této diskuse poskytl psaný rozhovor s Annou Bergmann, režisérkou ceněné Persony z Karlsruhe. Jakkoli mě inscenace ve výsledku spíše zklamala, autorka poskytla velmi lidský a srozumitelný rozhovor o tom, proč se rozhodla, že v divadle, které vede, bude angažovat jako režisérky jen ženy. Její rozhodnutí nebylo o pomstě (třebaže zmínila i svou osobní špatnou zkušenost s chováním některých divadelních ředitelů vůči ženám). Hovořila především o příležitosti pro ty, kteří (respektive které) jich tolik nedostávají. Upřímně řečeno mi to, co vzniká ve Státním divadle v Karlsruhe, přijde jako fantastický experiment. A všem režisérkám zde držím palce, i když si tu asi sám nezarežíruju…

    Pobyt v Berlíně mi určitě ukázal možnosti větší citlivosti vůči menšinám, ženám, ale ve výsledku i lidem obecně. Ukázal mi také určitou přecitlivělost, která je leckomu protivná či směšná. Je na každém z nás, kde tuto hranici chceme cítit.

    Tvrdí se, že nás čeká století žen. V německém divadle k němu možná vykročili, ale přes tuto pozitivní diskriminaci to bude ještě dlouhá cesta. Nebojím se toho, mám za to, že ženy by mohly dát příležitost leckomu a neškudlit si všechno pro sebe. Třeba i šikovným mužům.


    Komentáře k článku: Z režisérova zápisníku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,