Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Z deníku půlstoleté dámy, díl pátý!

    Můj milý deníku, 

    brzlíku i slezino má, tak jsme až po kolena v poslední třetině, a já počínám pociťovat smutek z blížícího se konce nejen oslavy mých padesátin, ale i prázdnin. Vždyť ve výlohách papírnictví se již pomalu, leč jistě začínají objevovat školní sešity. I proto je potřeba pleskat šance po jejich blyštivých pleších a nepřestat si užívat. Já se dnes zahalím do šikézně průsvitné rudé róby a půjdu vykřičet své splíny na koncert famózní rockové grupy November 2nd. A Tebe se otevřeně ptám: Uvidíme se tam? 

    Tvá Letní filmová škola!

     

    Má milá Filmovko, 

    a já Ti stejně otevřeně, byť s lehkým časovým odstupem odpovídám: Neviděli jsme se. V úterý totiž můj čas dozrál na decentní odpočinek od not. A to nejen cizích, ale i těch mých, a ulice Uherského Hradiště tedy alespoň pro jeden den mohli zcela ovládnout i jiní buskeři. O to intenzivněji jsem se však věnoval filmům, které rozjitřily mě srdce a vyvolaly nejednu nutnost bolestné volby. Popatři tedy na výběr můj:

    V hodinách dopoledních jsem se nechal zcela pohltit upřímně dojemným i něžně vtipným coming of age snímkem Mladá srdce (Young Hearts, Belgie, Nizozemsko 2024), který je řemeslně sebevědomým, ideově přesvědčivým debutem režiséra Anthonyho Schattemana, jenž sice otevřeně inklinuje k melodramatu, ale je primitivní vykalkulovanosti zcela prost. Nemohu nezvednout svůj palec vzhůru!

    O svévolné manipulaci prostřednictvím permanentního tlačení na pilu mne poté poučil další film ze sekce věnované Novému Hollywoodu. Dobyvatel srdcí (The Heartbreak Kid, USA 1972), režisérky Elaine Mayové, svou zdánlivě bezstarostnou atmosférou připomíná Nicholsova Absolventa (USA, 1967), scénář slovutného dramatika Neila Simona si  totiž formálně rovněž pohrává s atributy romantické komedie, nicméně jeho záběr je ve skutečnosti o poznání hlubší. Ústřední (anti)hrdina Lenny v okouzlující i podvratné interpretaci Charlese Grodina  se sice po většinu stopáže tváří jako neškodný naivní snílek, ve skutečnosti je ale bezohledným lidským buldozerem, jenž neohroženě kráčí za svým cílem pomoci nátlaku, řady mystifikací i otevřených lží. Kritika toxické maskulinity v hávu rádoby neškodné hříčky. Objev!

    Teď ale přichází část na přiznání. Následující projekci jsem totiž svévolně opustil před jejím skončením. Ne, že bych k další Lynchově fascinující skládačce motivů Mullholand drive (USA, Francie, 2001) nechoval zasloužený respekt, ale cítil jsem silně, že má pozornost již značně uvadá, a místo druhé hodiny mnohokrát viděného klenotu jsem raději volil krátkou pauzu k vyčištění hlavy, a hlavně rozseknutí zásadního úterního dilematu, v němž nakonec nad strhujícím Boormanovým Vysvobozením (Deliverance, USA 1972), jež mne v mládí utvrdilo v náklonnosti k vodáckému sportu, zároveň mi však i připravilo nejednu bezesnou noc, o chlup zvítězila balkánská koprodukční divočina režiséra Mladena Djordjeviče Dělnická třída jde do pekel (Radnička Klasa ide u Pakao, Srbsko, Řecko, Bulharsko, Černá Hora, Chorvatko, Rumunsko, 2023), jíž Východní přísliby opět stvrdily svou setrvalou atraktivitu. Vizuálně opulentní satanistická freska nešetřící černým humorem sice disponuje pomalejším rozjezdem, postupně ovšem nabere hektickou gradaci, jež ústí ve vskutku velkolepé finále, v němž nuzně přežívající luza vystaví uzurpátorské vekslácké vrchnosti nekompromisní účet. Zážitek neúprosný jak sedačky ve Sportovní hale!

    Nu a vavříny bizáru si za úterní nášup pochopitelně odnášejí Půlnoční delikatesy, které pod jurodivým vedením Jiřího Flígla a Aleše Římana nelítostně nasadily domácí devadesátkový trash Trhala fialky dynamitem,  (režie: Milan Růžička, Československo, 1992). Kolega Říman, jenž se příkladně sebekriticky pasoval na Jiřího Růžičku LFŠ, dal dokonce v plen novelizaci tohoto nedoceněného unikátu české kinematografie, a já bez uzardění přiznám, že jsem se jej v zešeřelém sále Sportovní haly okamžitě ujal. Vozím tu knihu s sebou jako talisman, leč k nahlédnutí do ní jsem se dosud neodhodlal. Tak zase brzy, drahá!

    Se srdcervoucí touhou Tvůj,

    Petr KlariN Klár


    Komentáře k článku: Z deníku půlstoleté dámy, díl pátý!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,