Divadelní noviny > Názory – Glosy
Z dějin opery
Jedná se o dekadentní hudebně verbální žánr zneužívající stavebně nákladná divadelní zařízení pro potřeby privilegovaných, zpočátku převážně feudálních vrstev. Žánr vznikl v 17. a 18. století a vyznačuje se záměrnou stylovou nesrozumitelností překombinovaných dějových struktur takzvaných libret.
Pro méně gramotné nebo zcela negramotné diváky, případně i takové, kteří sice číst umějí, ale sociálně nedosáhnou na tištěný program, jsou tyto děje obvykle naprosto nepochopitelné. K cíleně vytvářené „informační mlze“ přispívá také snížený akční potenciál jednotlivých postav, které se zcela záměrně chovají v křiklavém rozporu s beztak již chaotickým dějem – tak třeba když je hlavní „hrdina“ pronásledován a měl by urychleně odejít do úkrytu, postaví se na scénu a zpívá dlouhou árii, což kupodivu pronásledovatelé ohleduplně respektují a ponechávají mu časový předstih potřebný k dalšímu pokračování děje.
Vzhledem k tomu, že velkou kapacitu hledišť operních sálů nemohou ovšem nikdy vyplnit pouze ti privilegovaní, sociálně silní a gramotní, naráží principiální nesrozumitelnost a nelogičnost chování operních postav na častou nespokojenost nejširších diváckých mas přerůstající v akci. Tyto masy se pak stávají živoucím dynamitem známých operních skandálů, při nichž bývá někdy ohrožena sama existence opery jako žánru a ovšem i opery jako instituce, někdy i její infrastruktury (budov, vnitřního vybavení atp.).
Je však třeba si zde znovu připomenout, že hlavní motivací diváků, kteří se dávají masově do pohybu směrem na scénu, není vandalsky ničit, nýbrž že je žene spontánní potřeba orientovat se v principiálně nepochopitelném ději a pochopit jej alespoň v přímém rozhovoru s jeho hlavními představiteli přímo na scéně.
Za tím účelem je v každé operní síni instalován onen „vodní příkop“ pod záminkou, že někde má být umístěn orchestr. Další skrytou zbraní opery bývají sbory ozbrojenců nenápadně zakomponované do většiny operních libret. Tak například v opeře Nabucco se již v prvním obraze navalí na scénu takové množství ozbrojenců, že už si v dalších fázích může libretista dovolit „komorní obsazení“, protože diváci už dobře vědí, co je připraveno v pozadí. Z domácí tvorby pak jmenujme jako markantní příklad Smetanovy a Sabinovy Branibory v Čechách. Nezapomínáme ovšem ani na skrytější nasazování po zuby vyzbrojených oddílů, viz například takzvaní podloudníci v lyrické opeře Hubička. I když tam se jedná o neuniformovaný oddíl bez formální velitelské vertikální struktury, jde ve skutečnosti o dobře vycvičenou diverzní skupinu zabijáků, která může být kdykoli nasazena proti divákům pronikajícím na scénu. Tato rafinovaná libretistická „maskirovka“ v sobě obsahuje všechny základní znaky hybridní války, a to včetně války informační.
Pokud všechny tyto více či méně skryté preventivně odstrašující prostředky s veškerou svojí logistikou nepomohou a živá lavina diváků se spontánně dává do pohybu pronikajíc přes „vodní příkop“ směrem na scénu, nasazuje ovšem opera svoji poslední zbraň a tou je ona několik centimetrů silná pancéřovaná opona. Na jejím pravém poslání nic nemění to, že bývá z čistě kamuflážních důvodů pomalovaná líbivými obrázky podbízejícími se vkusu toho či onoho národa, případně doplněna populistickými slogany typu „Národ sobě“!
O této neprůstřelné pancéřované oponě se vám oficielně říká, že je tam kvůli požáru. My ale víme, že kvůli požáru je azbest! A taky víme, že několik centimetrů silná pancéřovaná opona je proti střelbě z lehkých pěchotních zbraní.
(Z rukopisu připravované knihy Hlody do dějin.)
Komentáře k článku: Z dějin opery
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
