Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    We didn’t start the fire / Author´s cut

    V DN 21/2017 jsme uveřejnili reportáž ze závěrečné akce letošního PDFNJ My jsme ten oheň nezapálili aneb Studio Hrdinů plné slov. Z nedostatku místa jsme text museli na několika místech krátit. Nabízíme jej nyní v plném znění.

    We didn’t start the fire

    Letošní Pražský divadelní festival německého jazyka neměl jen hlavní program, ale v jeho rámci se konalo i několik akcí tzv. Off-programu. Jedna z nich, asi nejkomplexnější a nejvýraznější, na více než dvanáct hodin obsadila všechny prostory pražského Studia Hrdinů ve Veletržním paláci. Konala se zde akce nazvaná #LutherLenin Vysílání / Eine Sendung / A Broadcasting.

    V podtitulu akce stálo: Tři scény, tři rozhlasové stanice, 36 hodin programu. Tak bude vypadat mezinárodní festival #LutherLenin, který se 2. prosince představí v pražském Studiu Hrdinů. Performativní a autorská čtení, diskuse i přednášky mají jedno společné téma: Revoluci, její proměny v čase, a to i s ohledem na vliv médií.

    Brány Veletržního paláce se otevírají. FOTO ŠTĚPÁN WAIT

    Je sobota 2. prosince, 12 hodin. Brány Veletržního paláce se otevírají. Vstupuje se přes kavárnu, kde je před vchodem do foyeru Studia Hrdinů umístěn stolek s programem a hlavními informacemi. Za ním stojí Madla Zelenková, PR Studia Hrdinů. Ptám se jí, jak to celé vznikalo. Goethe-Institut v Praze hledal partnera pro realizaci oslav výročí 500 let od Reformace v Německu a oslovil pro spolupráci Studio Hrdinů a německého kurátora Alexandera Kloseho z Büro für prekäre Konzepte, odpovídá. Alexandr Klose, autor celého konceptu, přišel s myšlenkou propojit Lutherovo výročí s výročím sta let od bolševické revoluce v Rusku a pojmout celý „event“ jako oslavu posunu ve způsobech komunikace, které obě revoluce a dnešní dobu doprovázejí. Proto jsme zvolili jako komunikační prostředek rádio, proto bude celý den od nás live-stream na internet. Co se týká české účasti, byl arbitrem celé akce umělecký ředitel Studia Hrdinů Jan Horák. Ten do pozice českého dramaturga a kurátora projektu přizval Zbyňka Baladrána z galerie tranzitdisplay a scénografy Antonína Šilara a Dragana Stojčevského pro architektonické řešení.

    Prostory divadla se na dnešek proměnily ve tři rozhlasová studia a poslechový “hub”… FOTO ŠTĚPÁN WAIT

    Produkčně a provozně se tak po festivalu Norma, který Studio Hrdinů již třetím rokem (společně s galerií PLATO) pořádalo začátkem listopadu v Ostravě, jednalo o druhý nejnáročnější projekt roku 2017. Prostory divadla se na dnešek proměnily ve tři rozhlasová studia a poslechový “hub”, zajišťovali jsme live stream na internet ze čtyř různých míst, překlady do tří jazyků, video hovory z a do zahraničí, vysílali jsme živě do německého rádia. Natáčelo se pro ČRo Vltava. Příspěvek Moniky Načevy poběží ze záznamu v rámci jejího pořadu Sedmé nebe s Načevou, končí svůj vstupní exkurs fialovlasá Madla.

    Z ulice to mohlo být pěkné, snad i zevnitř bylo… Z performance Miloše Horanského ve vstupním foyeru. FOTO ŠTĚPÁN WAIT

    Foyer, jindy kasa a šatna divadla, je prázdné. Před obrovskými okny, v podstatě výlohami směrujícími před budovu, je rozestavěno několik stojanů s mikrofony, na zemi polštáře a koberce, před nimi pár židlí. Odehrává se zde snad hodinová, možná i delší přednáška Miloše Horanského na téma Komentář k manifestu Strany mírného pokroku v mezích zákona k posledním volbám. Stařičký profesor sedí na židli obklopen fešnými múzami v bílých řízách a věnečky ve vlasech. Mluví o Jaroslavu Haškovi a svém vztahu k němu, o Švejkovi, o Masarykovi, o válkách a revolucích. Konverzuje s diváky i múzami, jež občas čtou Haškovy texty. O performanci mi po jejím skončení říká:

    Z ulice to mohlo být pěkné, snad i zevnitř bylo. Byl jsem obklopen mladými vílami, jakoby zjeveními z Bezčasí, jak je koncipoval Jan Horák. Četly úryvky z Manifestu zakládané Strany mírného pokroku v mezích zákona a z komentářů Haškových k té události. Víly byly kontrastní k tématu mé performance Hašek, jeho Strana a kletba k revolucím, co chlemstají krev. Já revoluce nenávidím, stejně tak jak všichni rozumní. Vřele jsem obdivoval Margaret Thatcherovu, když v roce 1989 přijela do Francie oslavit 200 let jejich – francouzské – revoluce. Sotva vystoupila z aeroplánu, sdělila, že přijela z přátelství a spojenectví, ale že jejich prokletou revoluci nesnáší, nenávidí a štítí se jí. Veliká byla Thatcherová. Teď se jí blíží Merkelová. Ostatně ženy nevládly špatně (Marie Terezie, ruská Kateřina, Isabela, co vypravila Kolumba, Alžběta anglická, ta za Shakespeara). K nynější Británii vyhlašuji neúctu i k celému jejímu dvorku, když nikdo z nich, ani ta princátka, co dosud nevládnou, neřekla slovo, slovíčko k obludnému nesmyslu jménem Brexit. Takový dvorek je dobrý leda pro slípky. Jsou už asi dekadentní, měly by se zrušit.

    Tak jsem proklel všechny revoluce. FOTO ŠTĚPÁN WAIT

    Tak jsem proklel všechny revoluce, francouzskou, nacistickou, leninsko-stalinskou, a zamyslel se nad drobnou, ale důsažnou výtkou Bohu, když nám dal svobodnou vůli. Tendence od počátku byla víc k běsům než k andělům. Ke zlu, ne k dobru. Sám to záhy viděl v ráji. Adam, Eva zhřešili, lhali, podváděli. Sotva vyšli po vyhnání ven, synáček Kain zabil bratra. Bůh viděl, že je zle a taky to dával zhusta najevo. Potopou, kletbami, Sodomou, četnými tresty. Chtěl to napravit tím, že poslal synka svého Ježíše, aby nás pootočil – naučil nás milovat bližní jako sebe. Víme, že dělal, co mohl. Jeho dílo je obrovské. Nový zákon o tom svědčí. Ale Otcovu mýlku v nás, jak se ukazuje, za 2000 let napravit nestačil. Revoluční chlemtáci krve mu to ukázali v posledních pár staletích, od francouzské až po všecky další, makabrálně. Miliony a miliony, koncentráky, holocaust, gulagy, vyvolané hladomory, dvě monstrózní války, dva atomové dopady. Takže nejhlubší kletba revolucí a nejhlubší obdiv k opaku, k Ježíšovi a lidem, jako byli Mahátma Gándhí, Luther King a další…. A taky nejantirevolučnější Haškově Straně mírného pokroku v mezích zákona. Neproniknutelná je velikost Švejkova, který bortí a drolí vojenskou velkou mašinu. Jak? Nesnadné snad nemožné tuto jeho genialitu vyložit. Ale jen humor a šaškování to není! Ke konci jsme se domluvili, že zakládáme Spolek obdivu a přátelství k Jaroslavu Haškovi, že patrně obnovíme moudrou, liberálně konzervativní Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Též jsme si dali úkol poděkovat na prvním místě Olbrachtovi, pak oběma Čapkům, Fučíkovi a Nezvalovi za bleskové poznání geniality Švejka a podivit se Jaroslavu Durychovi a Viktoru Dykovi, jak byli zabednění, že to nepoznali. Též chceme zjistit, jaký byl vztah TGM k Haškovi a naopak. To bude patrně snadné. A též chceme vyzkoumat, jestli Hašek byl panic, impotent, proč měl panickou hrůzu z žen nebo zda byl gay. Víme ovšem, že žil s Češkou Jarmilou i Ruskou Šurou… Jinak je nám to zcela jedno, neboť ho máme rádi tak, jak je. Naše heslo je: Revoluce a násilí do nejhlubší ďáblovy řiti.

    Lidé s divnými účesy

    Těsně za vchodovými dveřmi míjím zvukařský mixpult, který ovládají dva technici. FOTO ŠTĚPÁN WAIT

    Vydávám se po schodech do podzemí Studia Hrdinů, kde sídlí divadlo. Těsně za vchodovými dveřmi míjím zvukařský mixpult, který ovládají dva technici. Se sluchátky na uších směrují vysílání na internet a do éteru.

    Dole ve vstupním betonové hale je improvizovaný bar s pitím, jídlem, knihami a časopisy. Vlevo na uzavřené vyvýšené plošině je skrze velké zasklené okno vidět do (rozhlasového) Studia č. 2. Vysílají se odtamtud zprávy „z přední linie demokracie“, přednášky a diskuse. Můžete je poslouchat ve sluchátkách umístěných vedle baru či vejít dovnitř a usadit se na malé tribunky po stranách. Cokoli se říká je překládáno do češtiny, angličtiny a němčiny, takže rozumět slovům není problém. Horší je to se samotnými příspěvky, které jsou zaumné, komplikované, často do sebe uzavřené. Po celý čas – nejen v tomto studiu – vévodí všemu dění hluboký intelektualismus, což je mi velmi sympatické. V divadelním prostředí jej u nás téměř nevídám. Narozdíl například od nedávného festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Vlastně mi toto dění ono jihlavské velmi připomíná. Většinou mladí lidé s divnými účesy či obleky pohroužení do sebe a svých témat. Tiše se baví, něco čtou v knize, časopise či na svém smartphonu, někdo sleduje video, jež ve smyčce běží na třech obrazovkách u jedné ze stěn, nebo má sluchátka a poslouchá. A k tomu pivo a guláš.

    Potkávám slovenskou výtvarnici Annu Daučíkovou. FOTO archiv

    Potkávám slovenskou výtvarnici Annu Daučíkovou, která zde má přednášku Pokuste se nebýt v opozici. Ptám se jí, co je pro ni revoluce. Co je pro mne revoluce? Já to nevím. Hodně o tom přemýšlím, hlavně teď, když jsem se připravovala na tuto akci. A já opravdu nevím. Na jedné straně je to hrůza a na druhé tomu rozumím, že se revoluce dějí a asi budou dál dít. Asi to jinak neumíme… A co pro vás v tomto kontextu znamenají Luther a Lenin? Oba jsou mi cizí. Luther proto, že jsem ateistka, a Lenin proto, že nejsem bolševička. Název celé akce je pro mě jen záminka zamyslet se nad postoji člověka vůči společnosti v kontextu uplynulých pěti set let.

    Revolucionáři jsou proroky

    Kolem mne prochází Jakob Ráček, ředitel kulturního programu Goethe Institutu pro střední a východní Evropu, který celou akci inicioval. Jak a proč tedy vnikla?

    Kolem mne prochází Jakob Ráček, ředitel kulturního programu Goethe Institutu pro střední a východní Evropu. FOTO archiv

    V Goethe Institutu jsme se letos věnovali dvěma výročím – 500 letům německé reformace a 100 letům říjnové revoluce v Rusku. Hledali jsme lokální vazby a zároveň spojení mezi těmi dvěma daty a přišlo nám zajímavé, že k oběma existuje česká prehistorie: v případě reformace Jan Hus a v případě říjnové revoluce vystoupení Lenina na ilegální konferenci ruské sociálně-demokratické strany v roce 1912, kde rozdělil stranu na bolševiky a menševiky. To bylo pro nás východisko. Přizvali jsme tvůrčí tým, částečně z Německa, částečně z České republiky – dramaturga Alexandera Kloseho a z české Studio hrdinů a výtvarníka Zbyňka Baladrána a vytvořili společný koncept o tom, že každá revoluce, má-li mít nějaký dosah, musí k tomu být splněné jisté mediální podmínky. U Luthera to byl knihktisk, u Lenina masmédia – noviny, fotografie, film. V obou případech došlo vlastně k mediální revoluci. Lenin měl dokonce plán založit revoluční rádio, což se mu ale z technických důvodů nepodařilo. Právě proto tady dnes společně s aktivisty z Německa (Rádio Corax) a Česka (Rádio Papuler – Michal Kondernay a Miloš Vojtěchovský) zakládáme první otevřené svobodné pražské rádio – Rádio LutherLenin. Sestavili jsme tři jeviště, které jsou rádiostanicemi a živě vysílají. Nejen do éteru, ale i na internet, protože nás zajímá i dnešek. Ptáme se: Máme dneska zase takové mediální podmínky, které naplňují možnosti vzniku revoluce? Společnost se dnes hodně hýbe, to je jasné – myslím tím témata umělé inteligence, ekologie, politiky, válek. To jsou kruciální otázky. Možná si současná situace říká o nějakou velkou změnu a otázkou je, zda současná média jsou k tomu připravena a budou jí nápomocna, jak tomu bylo u Luthera a Lenina, nebo ne. Pokládám mu svou obvyklou otázku: Co je vlastně revoluce, jsou pro vývoj lidstva nezbytné? To je hodně těžká otázka…, zamyšlen odpovídá. V principu by revoluce měla změnit podmínky stávajícího stavu, tím se každá revoluce musí poměřovat. Zda je dokázala změnit k lepšímu a také – hlavně – zda byla rozumná, jaký měla étos a zda jej udržela. Mnoho revolucí končilo v krvavých a velmi špatných situacích. A Luther a Lenin? Myslím, že oba byli proroky. V tom, že přesně věděli, jak používat média. Lenin věděl, že musí deset let po říjnové revoluci ji reinscenovat skrze Ejzenštejna, aby měl vůbec nějakou evidenci, že byla. Možná že bez toho mediálního echa by se ta revoluce vůbec nedostala do našeho dějepisu. A stejně tak u Luthera. Věděl, čeho se uchopit a jak to dostat do veřejnosti. V tom byli proroky. Jestli byli revolucionáři, to nevím. Jejich působení se dá hodnotit jenom zpětně.

    Je-li jediný člověk nesvobodný…

    Jedině feministická revoluce má dnes smysl… Xabier Arakistain. FOTO ŠTĚPÁN WAIT

    Jdu se podívat do hlavního sálu, kde sídlí – nahoře nad schody – velké Studio 1. Právě zde socioložka společenská aktivistka Tereza Stöckelová moderuje diskusní program nazvaný Ženy nejdelší revoluce. Jejím hostem je extravagantní ženomuž s černými rty a obočím, s vysoce vyčesanými šedými vlasy, jež kolem jeho hlavy vytvářejí obrovskou hřívu (tak trochu jako Robert Smith ze skupiny The Cure), Xabier Arakistain, feministický kurátor a kritik, který do Prahy přijel z domovského Madridu. Je přesvědčený feminista, který věří v jedinou smysluplnou revoluci: feministickou. Revoluce šedesátých a sedmdesátých let nebyly dokončené. Stále ještě neexistuje rovnost pohlaví. Jedině feministická revoluce má dnes smysl. Je nezbytná, abychom byli svobodní. Je-li jediný člověk nesvobodný, jsme nesvobodní všichni, říká mi při osobním setkání. Luther je mu vzdálený, byl to machista a šovinista. Bližší je mu Lenin. Dal ženám volební právo a prvních pět, deset let po říjnové revoluci bylo umění v Rusku svobodné, tvrdí.

    Zajímavá otázka…

    Zeptejte se mého Google-mana… Nimrod Vardi. FOTO archiv

    Vedle sedící londýnský umělec Nimrod Vardi vytahuje jakéhosi robota trochu připomínajícího šedého mimoně a říká: Zeptejte se mého Google-mana. Je to stroj s umělou inteligencí. Musíme najít elektrickou zásuvku, do které jej zapojíme. Hej, Google, co je revoluce?, ptá se Vardi anglicky. Násilné svržení státní moci nebo sociálního systému za účelem vzniku nového řádu nebo systému, odpovídá humanoid. Hej, Google, a co si myslíš o Leninovi?, ptá se dál Angličan. To je zajímavé téma. Co bys chtěl o Leninovi vědět? váhá stroj. Víš, kdo byl Lenin? vstupuju do diskuse. Vladimír Iljič Lenin známý pouze jako Lenin byl ruský komunistický revolucionář, politický a ekonomický teoretik. Převádím raději řeč na Luthera. Hej Google, co si myslíš o Martinu Lutherovi? – Nevím moc o náboženství, ale můžu zjistit. Co bys chtěl vědět? – Byl Martin Luther revolucionář? – Zajímavá otázka, mohl bys ji specifikovat? – Bylo jeho učení revoluční? – To nedokážu odpovědět. Ale mohu říci, že ve Wittenbergu 31. října 1517 uveřejnil 95 tezí, které se rychle rozšířily a položily základy nové institucionalizované církve – evangelické církve. Stačí ti to takto? Představení možností a diskuse nad umělou inteligencí bylo jedno z dalších témat ve Studiu 1.

    Řítíme se do záhuby

    Jdu se ještě podívat do Studia 3… DJ Lumír Nykl. FOTO archiv

    Jdu se ještě podívat do Studia 3, které sídlí v mezipatře nedalekého, mne dosud neznámého schodiště. Je tam právě koncert DJ-e Lumíra Nykla. Pár lidí sedí na schodech a poslouchá. Zvuková stěna a nekonečný tok rytmů mě dlouho v tomto prostoru neudrží.

    U baru zrovna sedí Michal Pěchouček s Janem Horákem. FOTO VOJTĚCH HAVLÍK

    U baru zrovna sedí Michal PěchoučekJanem Horákem, tedy dvě z hlavních osobností Studia Hrdinů. Ptám se jich, jak akce vznikla. Oslovil nás pražský Goethe Institut. Byla to pro nás velká výzva. Od začátku jsme řešili míru divadelní stylizace, kterou jsme nakonec, věřím, citlivě redukovali tak, aby vyzněly především myšlenky pozvaných hostů. Jako českého kurátora jsme oslovili Zbyňka Baladrána, který má podobné levicově zaměřené smýšlení jako německý autor konceptu a kurátor akce Alexander Klose, je mezinárodně zorientovaný v rámci intelektuální levice napříč obory, řekl mi Horák. Těmi pak byli voleni hosté a vybírány jednotlivé bloky.

    Jedna revoluce mi změnila život, ta sametová…. Jan Horák. FOTO archiv SH

    Zajímá mě – jako u všech přítomných – co je pro oba revoluce. Horák po chvíli váhání odpovídá: Nejsem historik ani politolog, takže čistě pocitově. Jedna revoluce mi změnila život, ta sametová. Z jejího ducha, i když už dávno vyprchal, těžím dodnes. Mám ji v paměti jako dítě a idealismus svého dětského pohledu na to, co všechno tato revoluce změnila, jsem si dodnes nenechal zkazit. Revoluce se ale často topí v krvi a nepřestává to ani v současnosti, kdy si revoluční změny pořádně neuvědomujeme, protože nejsou na první pohled vidět. Revoluce jsou formou evoluce, vývoje. Tedy jsou a budou součástí našeho světa, ať chceme nebo ne.

    Vladimíre, víš co je tragický?… Michal Pěchouček. FOTO archiv SH

    Obracím se na Pěchoučka. Vladimíre, víš co je tragický? Že selhala revoluce Ježíše Krista, kterej byl totální přítel. Jeho revoluce spočívala v absolutní rovnosti, tam nebyla žádná výjimka. A všechno se to zvrtlo do břečky, kterou doteďka řešíme. A mně je to hrozně líto. Teď, v roce 2017, řešíme feminismus a rovnoprávnost, a přitom jsme to měli už před dvěma tisíci lety na talíři. Ale naše patriarchální smečka tomu udělala přítrž. Jsme dnes ve vleku toho, že jsme příběh Ježíše Krista transformovali do zbytečných, sentimentálních, výzdobných symbolů našeho neuspokojení. Udělali jsme velkou chybu a já nevím, jak ji napravit. Navrhuju reformátora církve Luthera. Jo, Luther byl kovboj, kterej se chtěl vrátit k tomu, o čem teď mluvím. Ale už bylo pozdě. V té době už byly ženy umlčovány. A já jsem tu za ženy, mluvím za ženy, musím mluvit za ženy, rozumíš? A co Lenin s volebním právem pro ženy? Jo, to byl docela dobrej začátek. Nojo, když on ale tenhleten plešoun byl krvežíznivej kat… Mně se dnes velmi líbilo, co říkal Miloš Horanský – že k pokroku potřebujeme mantinely. Ale ty mantinely nejsou kapitalismus nebo socialismus, ty jsou jinde. Když řekneš socialismus, vidíš kriminály a mrtvoly. A když řekneš kapitalismus, zní to taky hrozně. Já šanci, Vladimíre, nevidím. Řítíme se do záhuby.

    Říkám rebelství

    Za okny Studia č. 2 vidím diváky tančit (uprostřed za mixpultem Monika Načeva). FOTO ŠTĚPÁN WAIT

    Za okny Studia č. 2 vidím diváky tančit. Vydávám se tam. Svou rozhlasovou diskotéku Sedmé nebe tam uvádí zpěvačka a herečka Monika Načeva. Pouští Lou Reeda, Patti Smith a další ikony současných i dávných sametových podzemí. Na téma revoluce říká: Lidi by měli bejt furt v obraze, co se děje, a furt se proti něčemu bouřit. To je potřeba. Dávat odspoda najevo, co si myslíme. To je nutné. Když se nechá vládnout jen pár lidí, tak to není dobrý. Ale co se týká krvavý revoluce, tak to mám jako Beatles ve Žluté ponorce – revoluce nesmí přinést krvavé oběti. Rači než slovo revoluce má proto ráda slovo rebelství.  Ale jak to proběhlo v listopadu 89 u nás, to bylo dobrý…

    We didn`t start the fire. FOTO ŠTĚPÁN WAIT

    Je půlnoc a vycházím nahoru. Právě tam bílé múzy pějí song Billyho Joela We didn`t start the fire. We didn’t start the fire / It was always burning since the world’s been turning / We didn’t start the fire / No, we didn’t light it, but we tried to fight it (My jsme ten oheň nezaložili / Stále hoří, dokud se svět bude točit / My jsme ten oheň nezaložili / Ne, my jej nazapálili, ale zkoušíme s ním bojovat). Performerky Anita Krausová a Marie Štípková, které celým dnem diváky provázely, se tam objímají s Madlou Zelenkovou. Vedle stojí performeři Jan Bárta s Janou Novorytovou, kteří několikrát vystoupili ve Studiu 1. Ještě jednou otevírám téma revoluce, Lenin a Luther. Ochotně mi všichni odpovídají. Zajímavě, vášnivě, plni zaujetí. Co? Zeptejte se jich někdy sami, já už spěchám domů.

    Odcházím s pocitem, že takové dny a akce mají smysl. FOTO ŠTĚPÁN WAIT

    Odcházím s pocitem, že takové dny a akce mají smysl. Dělají z divadla prostor pro setkání a projevy angažovaných občanů tohoto světa, performerů a lidí, kteří nenechají rýt svou držkou zem.


    Komentáře k článku: We didn’t start the fire / Author´s cut

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,