Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vzpomínky Matěje Kuře II

    Jak dlouho jsi zůstal v příbramském angažmá? A jací tam byli režiséři?

    Dohromady šest let. Přišli jsme tam tři spolužáci – s Janou Březinovou a Jardou Pešicem. Naše první hra Charleyova teta dosáhla 40 repríz, což znamenalo velký úspěch. Režíroval tam ředitel Stanislav Vyskočil, Čestmír Kovář a Antonín Novotný. Hrála se tam vyloženě klasika, český repertoár, Shakespeare, do roku 69 normální, průměrný, oblastní divadlo. Až na výjimky i herci byli průměrní, o výstřelcích dramaturgických nebo režijních ani zdání. Vlastně jsem takovýhle divadlo nikdy dělat nechtěl, ale znal jsem jen Činoherní klub nebo Divadlo Na zábradlí, tam by ale z naší generace chtěl hrát úplně každý.

    Zdeněk Dušek a Jana Březinová

    Zdeněk Dušek a Jana Březinová v kavárně Nové scény ND FOTO ARCHIV

    Když v hornické Příbrami divadlo v roce 59 otvírali, těšilo se na to celé město. Protože ale hráli politický inscenace, brzy jim klesl počet předplatitelů a předimenzované hlediště zůstávalo poloprázdný. Mně Příbram vyhovovala, že jsem mohl jezdit za matkou a sourozenci do Obecnice, tam je les…

    Počkej, soustřeď se a vzpomeň na jednu typickou inscenaci, v níž jsi hrál.

    Velký role jsem nehrál, takovou střední jsem měl třeba v Irkutské historii podle Arbuzova o partě dělníků na stavbě přehrady někde na Sibiři. Hlavní roli měla Jana, její hrdince se na začátku hry utopí manžel a z osobní tragédie ji tahá její kamarád. Hrálo se to tenkrát po celý socialistický Evropě.

    Přijel Arbuzov na premiéru?

    Určitě ne. Jednak žil v Rusku a tehdy nebývala móda zvát autora, natož do oblastního divadla. Možná dorazil František Pavlíček, který dramatizoval Černou vlajku pod názvem Labyrint srdce pro otevření divadla. Taky politická hra – vrací se emigrant a jde za matkou kamaráda, kterýho zastřelil, a vydírá ji, aby ho schovala, jinak jí nepředá vzkaz. Dneska by se ty hrozný lži nedaly hrát snad ani jako parodie. Není náhoda, že normalizace zasáhla příbramské divadlo naplno: ředitel Vyskočil řádil a vyhazoval všechny, co nesouhlasili s režimem. Naštěstí jsme s Janou odešli včas. Moje manželka dostala nabídku na hostování v Národním divadle a mně říkala: Přece tady nezůstaneš, vždyť je to tu hrozný. Protože jsem byl pod pantoflem, tak jsem ji poslechl. V Praze jsem se díky doporučení spolužáka Karla Meistera dostal do divadla Maringotka, které vedla vdova po E. F. Burianovi Zuzana Kočová.

    Matěj Kuře, Miki Jelínek spolu s Lenkou Machoninovou

    Matěj Kuře, Miki Jelínek (Bůh a autor hudby) spolu s Lenkou Machoninovou coby Arlecchinou v inscenaci Zdeňka Potužila podle románu Jiřího Šotoly Kuře na rožni ve Studiu Rubín FOTO ARCHIV

    Jaká byla? Řekni něco o ní; já ji měl rád.

    Já taky, protože ona byla hrozně hodná. V mladým souboru i díky tomu panovala kolegiální atmosféra, ale umělecky se vůbec nedařilo. Jak by taky mohlo, když jsme začali uvádět Burianovy nepovedené hry a pak i její vlastní. Myslím, že patřila mezi slušné herce, ale jako dramatička upadala až do grafomanie. Současně ale velmi ctižádostivě bojovala o to, aby divadlo nezaniklo.

    Vzpomeň si na něco lidského.

    Nejlidštější mi na ní připadalo to, jak byla opravdu hodná. Třeba přizvala Gustava Opočenského, úžasného herce, krásnýho chlapa, ale taky známého alkoholika. Obsadila ho do hlavní role, ale fakt je, že neměla nikoho jiného.

    Jak ses dostal do Činoherního studia v Ústí?

    Tehdy existoval zvláštní systém směrných čísel. Každý dostal své číslo s tím, že když si seženeme angažmá, tak jim to naše číslo přidělí, a tím i peníze. Režisér Jaroslav Chundela namísto zakázaného Kladivadla založil v Ústí Činoherní studio a mně nabídl angažmá. Když jsem se zhrozil, přemlouval mě, že tam ani zkoušet nemusím, stačí, když mu dám to směrný číslo. Jenomže jsem se přijel podívat na premiéru, jmenovalo se to Pokolení před Petrem, a ta se mi tak strašně líbila, že jsem se na večírku hned domluvil, že tam nastoupím.

    Arlecchina Běž domů, pollo. Co z toho máš? Co chceš?

    Kuře Nic. Koukat se na tebe.

    A Ty vždycky utečeš. Ty se bojíš?

    K Proto má člověk nohy, aby utíkal.

    A Kam?

    K Neutíká se někam. Utíká se odněkud.

    A Ale kam? Kam, pollo?

    K Kdybych to věděl, já bych tě tam vzal. Ale kdo by večer tancoval?

    A Ty se máš. Ty nemusíš tancovat.

    K Já se musím dívat.

    A Na co?

    K Na tvoje uši. Je ti smutno?

    A Nech toho, pollo. Není mi smutno. Je mi nanic. A ty se koukáš. Jak zamilovaný feldvébl.

    K Leskne se vám levé oko, arlecchina. Nemáte v něm nůž?

    A Neškleb se. Řekni: Já jsem se do tebe zamiloval.

    K Já jsem se do tebe zamiloval.

    A Kdy?

    K Dávno. Nepamatuju.

    A Ale já umřu, pollo.

    K Macché! Vy jste nesmrtelná, markýzo. Nebe vás nechce. Bůh by vám šilhal pod sukně.

    A Neškleb se, kristepane! Mlč. Koho máš v Čechách?

    K Nikoho.

    Několikrát jsme se zmínili o tvé manželce Janě Březinové, výborné herečce Národního divadla, ženské s nejhezčím krkem. Vždycky mi vrtalo hlavou, jak ty, malej, tlustej, jsi mohl žít s takovou úžasnou dámou?

    Ani tenkrát, ani dneska nejsem tlustej. Vždy jsem byl malý, smějící se muž čistého charakteru. Spolu jsme vlastně moc nehráli, jenom na škole a v Příbrami v jedné pohádce. Umělecké výkony jsme si vzájemně kibicovali, to určitě. Své výhody jistě mělo i to, že jsme pak nebyli v jednom angažmá, ale mohli se spolu bavit a učit se texty. Vždycky je výhodou, když lidi o svých záměrech vědí, ale nemusí se jich přímo účastnit. Jana byla renesanční člověk, divadelní osud pozoruhodný. To jsem asi neříkal, že když dostala v roce 1970 nabídku od Miroslava Macháčka do Národního, zároveň ji lákal Otomar Krejča do Divadla Za branou včetně výletu do Itálie. Jana dostala tehdy vnuknutí a Krejčovi odmítla. V Národním měla aspoň dva velké úspěchy – Měsíc nad řekou a titulní roli v Maryše, i když se každý divil, v kolika letech ji hraje. Konec života měla ale blbej, když devět let umírala na rakovinu. Vím, že to zní sentimentálně, ale pohřeb měla krásný.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Vzpomínky Matěje Kuře II

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Jana Březinová měla bohudík v Národním těch úspěchů o poznání víc. Jeden prvních jsem sledoval od první jevištní zkoušky až po derniéru. Hrála francouzskou prineznu Kateřinu v představeních Macháčkovy inscenace Jindřich V: S Michalem Lázňovským a dvěma „civily“ (byl na to konkurs) jsme se tam prali, pobíhali s obléhacími žebříky atp., to vše za 120 Kčs za večer (průměrný plat v té době byl 2 400 Kčs/měs).
      Jana byla roztomilá k zulíbání a s L. Munzarem jim to moc hezky šlo – až do happyendu!

      04.04.2013 (17.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,